(připravil Vítek Herzina)
Svatý Valentýn je tady! Leckdo jistě právě teď tluče o stůl Máchovým Májem a hučí si vztekle pod vousy cosi o květnové romantice a o těch zatracených cizáckých komerčních blábolech, co se nám sem zavlekly. Ale ruku na srdce, není to paráda, oslavit lásku kdykoli to jen jde? Kdyby to bylo na mně, měsíců, zasvěcených zamilovaným, by klidně mohlo být i dvanáct.
"Láska kolegiální, láska největší," říká se občas ironicky o hercích a jejich mezilidských vztazích. Ať už je to jakkoli (co si budeme nalhávat, i mezi herci to občas skřípne), zatímco jinde můžou spolupracovníci svou nevraživost dávat najevo a v nejhorším případě si zkrátka jen otráví navzájem život, v divadle je na prvním místě vždycky divák, který zkrátka nesmí nic poznat.
Nejen proto se vždycky (alespoň u nás) všechno záhy urovná. Tím hlavním důvodem je ovšem základní pravidlo, na které všichni pamatují - divadlo je týmová práce a když tým šlape jako hodinky, když se umíme navzájem podpořit, pochopit, odpustit si malichernosti a pomáhat si, výsledek bude vždycky jen lepší.
V drtivé většině divadelních her jde o lásku, v každé hře se najde nějaký ten pár. Herci, co spolu takzvaně partneří, v takovém případě hážou všechno za hlavu, ostych poztrácejí během zkoušek a zcela za své postavy se pouští do hlubokých citů. Pojďme se podívat na pár výbuchů vášně, které byly k vidění na našem jevišti.
