ARCHIV 2. číslo / ročník 2014 / ÚNOR
DÍL DVANÁCTÝ: VLÁSENKA
(píše Jana Pin a Vítek Herzina)

Vlásenkárna je místem paruk, účesů a líčení. Je místem proměny, tady dostávají divadelní postavy svou vnější definitivní podobu. Pro herce je to ale i místo setkávání. Tak jako je rekvizitárna zasvěcená kafíčku a čajíčkům, ve vlásenkárně si můžete báječné popovídat. Jestli chodíte rádi do kadeřnictví, je tohle místo pro vás jako stvořené.

To samozřejmě, ostatně jako všechno v životě, neplatí vždycky. Vlásenka může být, a často také bývá, místem spěchu, stresu a nervozity. Má to svoji logiku. Zatímco do kostýmu se herec většinou obléká sám a sám si také může lehce rozvrhnout čas, který k tomu potřebuje, o paruku nebo účes se musí postarat vlásenkářka, která má ovšem jen jedny ruce a herců je mnohdy spousta. Celé to samozřejmě závisí na inscenaci. Jsou i takové, kdy se ve vlásenkárně tvoří doslova fronta, natáčky, paruky, líčidla, nalepovací kníry, kulma a kdoví co ještě se míhají v rukách a netrpěliví herci se střídají jak na běžícím pásu.

Vlásenkárna těsně před návalem účesůchtivých herců a hereček.

Přes to všechno je však vlásenkárna milým a příjemným místem, kde se na sebe všichni usmívají do zrcadel a při složitých účesech proberou co je nového.

Výbavička vlásenkářek je vždy v pohotovosti.

Vlásenkářky však nejsou jen kadeřnice, které vás učešou nebo naondulují. Šíře jejich schopností je mnohem bohatší a tvořivá. Jak má výsledek vypadat, to se zpravidla objeví už na kostýmním návrhu. Ve vlásenkárně se však musí takový návrh (leckdy vskutku bizarní) uvést zručnýma rukama do praxe. Nejde jen o vlasy, způsob, jak je učesat, často musí vlásenkářka například vyrobit paruku a to z nejrůznějších materiálů a v nejrůznějších tvarech, musí si poradit s mnohdy bláznivým líčením. Musí zkrátka udělat vše pro to, aby uspokojila představy režiséra a výtvarníka.

Jana Ulbertová se musí o všechno postarat i na zájezdech. Zvládá to s úsměvem.

Vlásenkářka také asistuje při převlecích během představení, kdy se někdy paruky vyměňují, kdy je třeba přisponkovat nějaký ten klobouk nebo když se náhodou nějakému herci začne odlepovat knír.

Milada Volná v divadle bohužel končí. Zkušenosti ale zúročí, tak se neváhejte objednat do jejího salónu krásy a kromě toho, že si užijete výhradně přírodní kosmetiku, určitě si k tomu hezky popovídáte třeba právě o divadle. Můžete se také přidat k ostatním jejím klientům na facebooku.

Vůbec kníry, to je kapitola sama pro sebe. Většina pánů je ze srdce nenávidí. Nalepují se přímo na kůži tzv. mastixem, což je podle wikipedie "pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) na řeckém ostrově Chios". Podle herců je to smradlavé lepidlo čpící po alkoholu, ve kterém se výše zmiňovaná pryskyřice rozpouští. Knír zpravidla šimrá do nosu, tahá na horním rtu, obtěžuje při mluvení a vůbec je to nepříjemná záležitost. Lepší jsou kotlety nebo bradka, ale stejně se každý herec lepení vousů brání zuby nehty. Zřídka se stává, že si knír musí nalepit i nějaká herečka,  to když to vyžaduje role, ve které se převléká za muže. Mezi legendární vstoupila už věta, která se s oblibou říká hercům, co nosí vousy vlastní: "Pane kolego, co ty vousy? Oholit a nalepit!"

Míša Krausová jako lady Gertruda Chilternová z Ideálního manžela. V této inscenaci se to parukami jen hemžilo, každá dáma musela být na jevišti opravdu nóbl a držet styl.
Ještě jedna Míša pro ilustraci, jak vlásenka a líčení dovedou proměnit herce v nejrůznější postavy. Míša tentokrát jako Anka v inscenaci Paní ministrová. Všimněte si její ochoty dokonce si i načernit zuby.
Helena Lapčíková (v době focení ještě Hampalová) ve Hře o lásce a smrti. Jedna z nejkrásnějších paruk, co jsme kdy v Mostě měli. A Heleně, v civilu tmavovlásce, opravdu slušela.
Regina Razovová coby na smrtelné posteli ležící těžce nemocná Bubulína z Řeka Zorby. Tahle plešatá paruka si zahrála už mnohde. Perfektně totiž vystihne stáří a sešlost - něco, co je našim hereckým seniorům naprosto cizí.
Hned dvě mouchy jednou ranou. Bezvadná pankerská paruka Karolíny Herzinové výborně vystihla charakter a postoje její postavy (Maggie) a na Vítkovi Herzinovi (Max) si můžeme ukázat, jak proměnit herce v černého Othella. Inscenace Tenor na roztrhání.
Hrátky s čertem. Čertovské paruky jsou velmi oblíbené. Ostatně pohádky obecně většinou využívají všeho, co se ve vlásenkářských fundusech najde.
Radim Madeja ve Švejkovi jasně demonstruje, jak mužný knír dokáže zázraky. Vzhledem k rychlým převlekům se tentokrát ovšem knír nelepil, výjimečně se pouze přichytil gumičkou za uši.
Aleš Petráš jako Henry Baskervill se slušivou patkou (příčesek) a výrazným líčením.

Jan Beneš se uvolil stát se na pár chvil modelem a nafotil pro vaše pobavení i poučení sérii fotografií, na kterých si můžete prohlédnout několik málo paruk přímo na jeho hlavě. Stačí klikat na fotografii. (Nezapomeňte si v prohlížeči povolit Java Script!)