Vlásenkárna je místem paruk, účesů a líčení. Je místem proměny, tady dostávají divadelní postavy svou vnější definitivní podobu. Pro herce je to ale i místo setkávání. Tak jako je rekvizitárna zasvěcená kafíčku a čajíčkům, ve vlásenkárně si můžete báječné popovídat. Jestli chodíte rádi do kadeřnictví, je tohle místo pro vás jako stvořené.
To samozřejmě, ostatně jako všechno v životě, neplatí vždycky. Vlásenka může být, a často také bývá, místem spěchu, stresu a nervozity. Má to svoji logiku. Zatímco do kostýmu se herec většinou obléká sám a sám si také může lehce rozvrhnout čas, který k tomu potřebuje, o paruku nebo účes se musí postarat vlásenkářka, která má ovšem jen jedny ruce a herců je mnohdy spousta. Celé to samozřejmě závisí na inscenaci. Jsou i takové, kdy se ve vlásenkárně tvoří doslova fronta, natáčky, paruky, líčidla, nalepovací kníry, kulma a kdoví co ještě se míhají v rukách a netrpěliví herci se střídají jak na běžícím pásu.
Přes to všechno je však vlásenkárna milým a příjemným místem, kde se na sebe všichni usmívají do zrcadel a při složitých účesech proberou co je nového.
Vlásenkářky však nejsou jen kadeřnice, které vás učešou nebo naondulují. Šíře jejich schopností je mnohem bohatší a tvořivá. Jak má výsledek vypadat, to se zpravidla objeví už na kostýmním návrhu. Ve vlásenkárně se však musí takový návrh (leckdy vskutku bizarní) uvést zručnýma rukama do praxe. Nejde jen o vlasy, způsob, jak je učesat, často musí vlásenkářka například vyrobit paruku a to z nejrůznějších materiálů a v nejrůznějších tvarech, musí si poradit s mnohdy bláznivým líčením. Musí zkrátka udělat vše pro to, aby uspokojila představy režiséra a výtvarníka.
Vlásenkářka také asistuje při převlecích během představení, kdy se někdy paruky vyměňují, kdy je třeba přisponkovat nějaký ten klobouk nebo když se náhodou nějakému herci začne odlepovat knír.
Vůbec kníry, to je kapitola sama pro sebe. Většina pánů je ze srdce nenávidí. Nalepují se přímo na kůži tzv. mastixem, což je podle wikipedie "pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) na řeckém ostrově Chios". Podle herců je to smradlavé lepidlo čpící po alkoholu, ve kterém se výše zmiňovaná pryskyřice rozpouští. Knír zpravidla šimrá do nosu, tahá na horním rtu, obtěžuje při mluvení a vůbec je to nepříjemná záležitost. Lepší jsou kotlety nebo bradka, ale stejně se každý herec lepení vousů brání zuby nehty. Zřídka se stává, že si knír musí nalepit i nějaká herečka, to když to vyžaduje role, ve které se převléká za muže. Mezi legendární vstoupila už věta, která se s oblibou říká hercům, co nosí vousy vlastní: "Pane kolego, co ty vousy? Oholit a nalepit!"
Jan Beneš se uvolil stát se na pár chvil modelem a nafotil pro vaše pobavení i poučení sérii fotografií, na kterých si můžete prohlédnout několik málo paruk přímo na jeho hlavě. Stačí klikat na fotografii. (Nezapomeňte si v prohlížeči povolit Java Script!)