Jiří Janků

Narodil se 29. 4. 1967 v herecké rodině. Vystudoval český jazyk, literaturu a historii na Pedagogické fakultě v Ostravě (1990) a dramaturgii činoherního divadla na DAMU (1999). Již během studia pracoval jako dramaturg v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a v roce 1994 se stal jedním ze spoluzakladatelů Divadelního sdružení CD 94. Na práci sdružení se podílel nejen jako dramaturg, ale též jako dramatik: Cesta kolem světa (1994), V zajetí filmu (spolu s P. Svojtkou, 1997), Tři mušketýři (spolu s D. Hrbkem, 1998), Narozen 28. října (spolu s D. Hrbkem a P. Svojtkou, 1999), Kar (spolu s D. Hrbkem, 1999). Inscenace jeho textů mohli spatřit diváci v mnoha zemích Evropy (Francie, Španělsko, Německo, Anglie, Slovensko, Dánsko, Švýcarsko, Itálie, Irsko). V roce 1996 se zúčastnil prestižní letní divadelní školy v londýnském Royal Court Theatre. V letech 1997−2002 pracoval jako dramaturg v České televizi, kde mj. připravoval pořad Úsměvy a rozsáhlý dokumentární cyklus o historii rozvědky Československo ve zvláštních službách. V letech 2002—2006 byl dramaturgem Středočeského divadla Kladno, pro které napsal hry České vánoce, Bedřich Smetana: The Greatest Hits a Hvězdné nebe nad Barrandovem. S Petrem Svojtkou, svým dlouholetým spolupracovníkem, zrealizovali první čtyři ročníky Malých kladenských Dionýsií. Ve spolupráci pokračují i v Městských divadlech pražských, kde od roku 2006 působí jako dramaturg.

(zdroj: Městská divadla pražská)

Jaký je váš vztah k B. Hrabalovi?

Bohumil Hrabal je pro českou literaturu zjevením. Je to autor naprosto specifického a svébytného vyprávěcího stylu a jazyka. Ve svém díle nahlíží na svět očima obyčejných lidí a ukazuje ho tak ve zcela nečekané a originální perspektivě. Jeho literární počátky jsou spojeny s poezií, a tak není náhodou, že jeho prózy jsou plné básnických obrazů a poetických pohledů na věci všedního dne, které jsou mnohdy podstatnější než samotný příběh. Není bez zajímavosti, že to byl člověk vzdělaný, vystudoval práva, ovšem do doby, než se začal profesionálně věnovat psaní, pracoval povětšinou v dělnických profesích. Jako autor se téměř celoživotně potýkal se zákazy, nezřídka se mu stávalo, že jeho knihy již byly připraveny do tisku, ale na zásah shůry byla jejich sazba rozmetána. Vlastně stále osciloval mezi oficiální a neoficiální literaturou, spousta jeho knih vyšla nejprve v samizdatu. Není náhodou, že se stal nejpřekládanějším českým spisovatelem XX. století a předčil i takové velikány jakými byli Jaroslav Hašek či Karel Čapek. Já tvrdím, že takováto osobnost se narodí jednou za sto let. Víte, vyprávět příběhy dokáže téměř každý, ten, kdo má navíc trochu talentu, může psát knihy, ale takových, kteří dokáží vytvořit vlastní vypravěčský styl, který není exhibicí, ale skutečným pravdivým pohledem na svět, a přitom je srozumitelný čtenářům na celé planetě, takových je opravdu málo. A Bohumila Hrabala do téhle skupiny řadím.

Proč jste si vybrali k dramatizování právě Postřižiny?

Postřižiny mají zcela zvláštní poetiku. Jsou to příběhy z dob Hrabalova dětství, což jim dává nádech neopakovatelné nostalgie. Navíc, jejich vypravěčkou je žena – Maryška, žena správce Nymburského pivovaru a současně autorova Matka. A hlavně přináší první vzpomínku na strýce Pepina, který se stal archetypem všech hrabalovských pábitelů a objevuje se i v mnoha dalších jeho knihách. Knižně vyšly solitérně, ale objevily se i společně s Krasosmutněním a Harlekýnovými milióny pod souhrnným názvem Městečko u vody. A proč jsme si vybrali právě tuto knihu? Upřímně řečeno, ani nevím.

V čem byla dramatizace Postřižin náročná?

Převádět Hrabala na jeviště, to je vždycky složité. Jde o to, že toho dramatického u něj najdete velmi málo, je spíše poetický a obrazivý. Upřímně řečeno, se vším všudy asi převést nejde, ani do filmu, ani na divadlo. Můžete se opřít o jeho neopakovatelný slovník a humor. Ale pokud chcete skutečného Hrabala, čtěte jeho knihy. Je to zážitek.

Dá se nějak vaše dramatizace srovnat s Menzelovým filmem?

Naše Postřižiny nechci s filmem srovnávat. Od začátku jsme se na něj snažili zapomenout a vycházeli jsme pouze z knihy. Ovšem asi těžko můžeme dělat Postřižiny bez scén s motocyklem, bez zabíjačky, bez Pepina a jeho výstupu na komín. Základní osa příběhu je tedy stejná. Dramatizace, kterou jsme udělali, je snad poetičtější a je doplněná i o pár drobných pasáží z Krasosmutnění.

Jak dlouho spolupracujete s Petrem Svojtkou?

S Petrem Svojtkou se známe od studií na DAMU, tedy asi dvacet let. Byl o dva ročníky níž a vlastně překazil mou hereckou kariéru. Když jsme zkoušeli Cestu kolem světa, ve které jsem měl hrát, zlomil jsem si nohu a on mou roli převzal, a už mě zpátky na jeviště nikdy nepustil. Mám mu to za zlé, a proto jsem se rozhodl, že se mu pomstím. Od té doby ho nutím, aby spolu se mnou psal nové hry a pak je za trest režíroval. Doufám, že se tím definitivně umělecky znemožní, ale on se z toho vždycky nějak vylže. Asi má talent, nebo co.