Petr Svojtka

Narodil se 13. 1. 1972 v Praze. Pochází z rodiny několika generací divadelníků. Vystudoval divadelní režii na DAMU v Praze (2000), ale také novinařinu. Významnou zkušeností pro něj byla stáž v Royal Court Theatre v Londýně v roce 1997. Stal se spoluzakladatelem Divadelního sdružení CD 94. Od té doby se datuje autorsko-režijní spolupráce s Jiřím Janků (V zajetí filmu, Narozen 28. října, Prokletí rodu Baskervillů aj.). Jako hostující režisér pracoval na mnoha scénách u nás i v zahraničí. Od roku 2006 působí jako umělecký šéf Městských divadel pražských.

(zdroj: Městská divadla pražská)

Komedii Postřižiny jste před několika lety úspěšně režíroval v Divadle ABC. Liší se v něčem Váš tehdejší pražský a současný mostecký režijní přístup?

My jsme s tou inscenací poučenější a víme, čeho se vyvarovat. Třeba od začátku jsem věděl, že by mě zajímalo postavu Maryšky interpretovat trochu jinak než v Divadle ABC a to jako ženu o něco živelnější. Což se projeví i vizuálně a vlastně  ty její vlasy, o kterých se stále hovoří a které jsou takovou zásadní metaforou a erotickým symbolem hry, nebudou klasické blond, ale budou jiné... A jaké, to diváci zjistí, až přijdou.

Našly by se kromě řady výhod i nějaké nevýhody při druhém režírování jedné inscenace?

Když jsem byl méně zkušený režisér, tak jsem si myslel, že se to vlastně nedělá, režírovat stejnou inscenaci podruhé, potřetí. Jednou jsem se k tomu odhodlal a bylo to právě v mosteckém divadle, když jsem režíroval Prokletí rodu Baskervillů aneb Pozor zlý pes a měl jsem s tím jenom samé dobré zkušenosti.

Právě proto, že se člověk z mnohých věcí může poučit, udělat trochu jinak. Zvlášť u autorských věcí, což byl právě Sherlock Holmes, ale částečně i Postřižiny. Protože jsme s kolegou Jiřím Janků (dramaturg) autory adaptace, tak tím, že  jsme to nenapsali na papír a nevymysleli po té scénáristické stránce, mám od toho větší odstup a vlastně s větší lehkostí se k inscenování toho textu přistupuje.

V knižní předloze Postřižin nejde ani tak o děj jako o atmosféru, autorovy obrazy, postavy a situace... Jak jste si poradili s dramatizací?

Tato Hrabalova novela je velice šťavnatá, sršatá. Hrabal neobyčejným způsobem popisuje obyčejné věci. Jenom jak dokáže psát např. o pomalém způsobu zhasínání spirálového vlákna v žárovce, jak to působí, to popisuje na několika stránkách. Člověk je tím fascinován. Nebo když popisuje zabijačku, tak z toho člověk začne slinit, má na to chuť, má hlad. Je to strašně barvité, obrazné a krásné. Takto on rozehrává poměrně obyčejné situace a tím ukazuje na to, jaké zázraky se dějí všude kolem nás, aniž si to dostatečně uvědomujeme. A to byl pro nás zásadní úkol, abychom pro inscenaci rozehráli ty reálné situace, které se tam odehrávají od začátku do konce, ale abychom se vždycky na moment zastavili a vlastně nadnesli a trochu znerealističtili a právě tím divadelním jazykem se pokusili rozebrat to, co Hrabal tak krásně rozebírá literárně. To je myslím náš základní inscenační postup.

Jaký máte Vy osobně vztah k Bohumilu Hrabalovi? Dozvěděl jste se o něm něco nového?

Protože jsem před adaptací textu nebyl úplný znalec Hrabalova díla, tak jsem se dozvěděl, že Postřižiny jsou vlastně určitou součástí cyklu, kam je řazeno více novel i povídkových knih jako např. Harlekýnovy miliony ad., kde Hrabal hovoří o své rodině. To pro mě bylo velmi zajímavé. Protože já jsem Postřižiny původně znal asi jako každý Čech z filmového zpracování a až po té jsem si je  přečetl. Takže pro mě bylo velice zajímavé číst si v různých knížkách a objevovat další souvislosti s tímto základním příběhem spojené.

Co bylo nejtěžší převézt z knižní předlohy, ale třeba i veleslavné filmové podoby na jeviště?

Právě to co jsme si dali jako hlavní úkol – jak udělat zabíjačku tak, aby to nebyla jatka a aby to působilo poeticky. Protože kdo byl někdy na zabíjačce tak ví, že to vůbec není poetická záležitost resp. tu poezii v tom musí hledat, nebo ji vidět, vnímat. A právě nahlédnout ty věci tak, aby byly neobyčejné, to  bylo asi nejtěžší. Jak udělat to, že zažíváme až fyzický pocit s Bóďou, což je holič který pečuje o Maryščiny vlasy a je jimi fascinován a opájen, tak  jak tento pocit zprostředkovat divákům? To byl třeba náš nelehký úkol.

Co všechno se bude na jevišti zkracovat?

Tak ta hra je celá o zkracování. Tyhle Postřižiny – starý křesťanský rituál je určitou metaforou celé novely a tím je změna dob. Doba 19. století, doba, kdy se ještě jezdí na koni a nejezdí se na motorce, kdy se zprávy musí podávat ústně a nemáme rádio, kdy rozvážíme pivo koňským povozem a ne nákladním automobilem. A o rozhraní těch dob, které souvisí se zkracováním, protože se všechno začalo radikálně zkracovat - a to ještě Hrabal nevěděl, jak se budou věci zkracovat v 21. století - a to zkracování je ústřední metaforou celého tématu. No a my zkracujeme to, co známe z Hrabalovy novely tzn. koni oháňku, doktor Gruntorád zkracuje knír, zkrátíme nohy u stolu, zkrátíme sukni, účes.

Dojde i na pivo a kotletu k snídani? Je Vám podobný druh snídaně blízký?

Bylo by hezké, kdyby pivo bylo mým "šálkem čaje" k snídani, nicméně to bych pak celý zbytek dne nemohl fungovat. Ale samozřejmě je to krásná představa příjemného relaxu, ale ten bohužel při zkoušení v mosteckém divadle nelze úplně aplikovat. A upřímně, nejsem ten typ, co by si dával pivo po ránu. Jsem ale velký milovník piva, ale po ránu to není to pravé ořechové. A musím říct, že stejky jakéhokoliv druhu mám velice rád a ani divák o ně nebude v našich Postřižinách ochuzen.

Ptát se o čem Postřižiny jsou je zbytečné. Přesto, čeká diváky nějaké překvapení?

Já doufám, že to setkání s Postřižinami bude pro diváky trochu nečekané. Protože literární jazyk je specifický a má své prostředky, filmový jazyk má své prostředky a my jsme se od nich snažili oprostit a jít jinou, divadelní cestou. Ten příběh, téma a postavy ukázat divadelním způsobem. Takže doufám, že jestli divák bude něčím překvapen, a měl by být, přeji si to, tak právě určitou nečekaností jevištního zpracování a toho, jak jsme se s těmi jednotlivými úkoly vypořádali.

Ivana Bonaventurová