Pepin je v Postřižinách především díky filmu taková kultovní postava. Jaký je ten tvůj?

Já jsem přišel na to, že Pepin je dost podobná postava dvěma dalším mým rolím, které jsou právě na repertoáru. To je Švejk a Pignon z Blbce k večeři. Vlastně hodný člověk čistého srce, který svou dobrotou přináší nesnáze svému okolí. V tomhle jsou si tyhle tři role podobné. A že má Pepin lidské postižení, že mluví nahlas, protože špatně slyší, to by se možná mohlo pro herce zdát jako výhoda, ale spíš je to naopak. Protože v tom křičení, jak chceš odlišit drobné nuance? A navíc na tebe režisér pořád řve, že musíš víc nahlas. Ale je to zajímavá okolnost, kterou jsem nikdy u žádné postavy neměl, že musím splňovat jednu velkou charakterotvornou věc a všechno tomu přizpůsobovat.

S Hrabalem už máš ale přece nějaké zkušenosti...

No, největší asi z Tanečních hodin pro pokročilé, které hraju s Rádoby divadlem Klapý. Když mi Láďa Valeš dal ten hrabalovský bezdějový text, vůbec jsem nevěděl, jak si to představuje dělat. A už to bude mít přes padesát repríz. Další zkušenost mám potom s Milanem Schejbalem v Andělských očích, kde jsem hrál tři různé role a ten přístup byl zase úplně jiný. Vlastně všechny tři Hrabaly, co jsem dělal, pokaždé s jiným režisérem, vždycky to byl úplně originální přístup, ale vždycky to byl Hrabal. Tím hlavním pojítkem byla poetičnost toho textu, díky tomu nikdy nevznikne "normální" představení. Pokaždé je to jakoby deset centimetrů nad jevištěm.

S režisérem Svojtkou to není tvoje první spolupráce.

Zdaleka ne. Už čtvrtá. První v roce 2000 Prachy? Prachy! potom Sluha dvou pánů, Prokletí rodu Baskervillů a teď Postřižiny. S Petrem dělám hrozně rád, on je herecký režisér, má rád herce a já se nebojím udělat jakoukoli blbost na jevišti, protože mi buď řekne, že je to špatně, nebo to naopak vezme a přizpůsobí situaci. Nikdy mi nevynadal, nikdy se po mně nevozil, spíš naopak herci pomáhá. On chce všechno hodně, herec má občas pocit, že už to stačí, ale on chce všechny charaktery velké a výrazné. Vždycky říká: "Já chci křičet, že už je to moc! Hrajte tak, abych mohl ubírat."

Zákonitě jsme se museli dostat i k tomu, že jsi také režisér. Zkus se srovnat se Svojtkou...

Ne... protože jsem režisér samouk, tak se snažím od některých režisérů co nejvíc naučit, chodím se dívat i na zkoušky, učím se za pochodu. A Petr patří k takové mé trojici režisérů, ze kterých si beru inspiraci. Ti další jsou Radek Balaš a Kolja Penev. Každý má úplně něco jiného. Petr Svojtka mě třeba fascinuje tím, co všechno je schopen najít v textu, jak v jedné replice dokáže s hercem udělat tolik věcí, jak se snaží rozehrát všechno, co jen jde, co ten text skýtá. U Kolji Peneva mě baví to, že na jevišti je možné úplně všechno. Když to nakonec dostane řád, tak se herci nemusí bát žádné improvizace. A u Radka Balaše zase jeho obrazotvornost, jak pracuje s velkým jevištěm, se světly, u něj jsem vždycky chodil koukat na technické a osvětlovací zkoušky. No a pak je plno režisérů, u kterých se učím, čeho bych se měl asi vyvarovat, ale ty jmenovat nebudu.

A daří se ti to?

Nevím, snad jo. Samozřejmě, je to divadlo, moje režie se určitě nemusí líbit všem, ale co jsem tu dělal, mělo hezkou diváckou odezvu, poměrně dost repríz, tak snad se to divákům líbí a jsou spokojení.

A kterou z těch svých režií pokládáš za nejlepší?

Za pro sebe přelomovou režii považuju pohádku O statečné princezně Máně. Tam se to setkalo všechno. V pěti lidech jsme zahráli celou pohádku, na jevišti jsme měli jen pár kostek, byla to taková moje nejhravější věc.

Tak se na tebe taky musíme podívat z druhé strany, z té herecké. Ty jsi na mosteckých prknech od roku 2000, ale to není tvoje první angažmá.

Moje první angažmá bylo Severomoravské divadlo v Šumperku, kde jsem i vystudoval takovou hereckou školu, kterou při divadle zřídili. Ze Šumperka jsem potom šel do Uherského Hradiště, kde jsem byl rok a půl a potom už moje cesta vedla do Mostu. V podstatě tomu pomohla náhoda, dozvěděl jsem se, že z Mostu odchází Patrik Jílek a protože jsme s manželkou chtěli do severních Čech, využil jsem příležitosti a hned jsem do mosteckého divadla napsal. Vlasta Novák, tehdejší šéf činohry, se přijel podívat a 1. ledna 2000 jsem nastoupil. Moje první premiéra tady byly Zvonokosy.

Za těch patnáct let jsi získal u mosteckých diváků popularitu. Pociťuješ to v běžném životě?

No ona je to taková lokální popularita, jak říkám od Teplic po Klášterec. Odtud se do Mostu svážejí přespolní diváci. Je to poznat, když občas moderuju nějaké městské akce v okolí Mostu, dost často se stává, že za mnou někdo přijde, že mě viděl v divadle. Dodnes třeba vzpomínají na Čochtana z Divotvorného hrnce. Je to příjemné, samozřejmě a občas to umí i trochu ulehčit život, když například při jednání s úřady narazíte na někoho, kdo vás zná.

Tvoje popularita se také odrazila v tom, že jsi získal už několikrát cenu diváka.

Čtyřikrát. Poprvé právě za Čochtana, potom za Trufaldina ze Sluhy dvou pánů, Dafné ze Sugar a naposledy to byl Dave z Donaha. Já myslím, že to bylo hlavně štěstí. Když se za celou sezónu hraje těch sedm osm titulů a ty se trefíš zrovna do té správné role a vyloženě to nezkazíš, tak se dá předpokládat, že tu cenu získáš. Myslím, že kdyby Trufaldina hrál někdo jiný, tak by tu cenu nejspíš měl on.

Štěstí na role, to naštěstí máš. Ale je nějaká tvoje vysněná, na kterou ještě čekáš?

Já jsem letos dvacátou sezónu u divadla a zrovna nedávno jsem si říkal, že jsem měl možnost zahrát si tolik krásných rolí a splnilo se mi tolik snů, že už mám vlastně vybráno. V tom smyslu, že cokoli teď přijde, bude štěstí a radost, ale žádné zvláštní herecké touhy teď už moc nemám. Hrozně jsem chtěl hrát toho Trufaldina. V každém divadle, co jsem byl, se Sluha dvou pánů hrál, vždycky mě to jenom lízlo, že se o mně třeba uvažovalo, ale z nejrůznějších důvodů z toho vždycky sešlo. Až nakonec tady v Mostě, máme už sedmdesát repríz a jsem spokojený.

Teď bych potřeboval nějaký oslí můstek jak se dostat k tvé další velké lásce, což jsou zvířátka. No vidíš... Máš rád osly?

Osly mám rád a na naši chalupu, co máme na Svahové, si jednou dokonce osla chceme koupit, tedy pokud se nám podaří pronajmout si louku, co leží hned naproti. To bych si potom pořídil dokonce ještě krávu a ovečky. Zatím tedy máme aspoň čtyři kozy. Já jsem totiž chtěl být původně veterinář, to byla pro mě jasná volba, nakonec to ale nedopadlo. Jednak jsem se bál přijímaček z biologie a potom se k tomu přidaly ještě zdravotní problémy, kdy mi studium nedoporučili vzhledem k mé alergii a astmatu. Tak jsem šel do jiného pro alergiky vhodného prostředí, do prašného divadla, kde nikdo nic nenamítal. O divadlo jsem se začal zajímat přes jednoho kamaráda ve třeťáku na gymplu a ve čtvrťáku to tedy bylo buď zvířata nebo divadlo. No a když ta veterina nevyšla... A teď si tedy plním svoje sny z mládí, přišlo mi, že jsem v divadle už vlastně pořád, i doma se tomu člověk věnuje a tak jsem si říkal, že by neškodilo trošku se od toho odpoutat.

A s tím souvisí, že jsi v Mostě vloni kandidoval za Stranu zelených do zastupitelstva?

Ne, to byla náhoda. Jsem jejich dlouholetým sympatizantem a jim se hodil někdo "regionálně populární". I kdybych se nakonec do toho zastupitelstva dostal, stejně bych to přenechal někomu od nich, kdo se tomu věnuje a rozumí tomu.

Ale tohle tvoje farmaření neskončilo jenom, abych tak řekl zoologicky, "koníčkem".

No já jsem se jen tak z hecu nechal přesvědčit Klárou Korandovou abych se přihlásil na Zemědělskou univerzitu. Ona ji studuje a tvrdila mi, že to dám. Tak jsem si podal přihlášku a ty přijímačky udělal. Teď jsem tedy dvacet let po maturitě studentem fakulty agrobiologie a přírodních zdrojů, obor zootechnik, chov exotických zvířat. V podstatě to je to, co jsem chtěl kdysi studovat. Celý první semestr jsem chodil na přednášky, ale zrovna ve zkouškovém období jsou právě Postřižiny, takže jsem musel studium dočasně přerušit.

Tak ještě závěrem pozvi diváky na Postřižiny.

Přijďte, pokud jste milovníci Hrabala (anebo klidně i nemusíte), nebudete zklamaní.