Milan Schejbal

Režisér, dramaturg a pedagog Milan Schejbal se narodil na sklonku roku 1952 v Hradci Králové. Studium češtiny a angličtiny na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vyměnil za studium činoherní režie na DAMU, které absolvoval roku 1990 poté, co již měl za sebou řadu praktických amatérských i profesionálních divadelních zkušeností. Od roku 1983 působil jako dramaturg a později režisér v Žižkovském divadle, mezi lety 1990 a 1992 byl jeho ředitelem. Od poloviny devadesátých letech působí jako režisér například v Klicperově divadle v Hradci Králové, v Divadle A. Dvořáka v Příbrami, Městském divadle Most, Činoherním studiu Ústí nad Labem, Městském divadle Kolín, Horáckém divadle Jihlava, Divadle X. F. Šaldy v Liberci, Moravském divadle Olomouc, Středočeském divadle Kladno, či ve Východočeském divadle Pardubice. Hostoval také ve Stuttgartu v Theater der Altstadt. Mezi lety 1994 a 2006 zastával funkci uměleckého šéfa v Divadle ABC v Praze, kde také režíroval, a od roku 2007 je umělecký šéfem Divadla A. Dvořáka Příbram.

Inzentivně se věnuje amatérským divadelním přehlídkám, spolupracuje také s Českým rozhlasem. Má zkušenosti s výukou studentů hudebně-dramatického oddělení na pražské konzervatoři, od roku 1996 dosud vyučuje na katedře činoherního divadla na DAMU. Roku 2010 obdržel Cenu ministra kultury ČR za divadelní a slovesné aktivity.

(zdroj: Národní divadlo Brno)

O jakou habaďůru v případě chystané stejnojmenné premiéry půjde? Nebo jich "ušijete" na diváky víc?

Název té hry Habaďúra, jak zní hlavní název pod kterým se uvádí, jsou Nájemníci pana Swana a jedná se o habaďůru, kterou mnozí z nás znají. Jde o rozsáhlý podvod na sociálních dávkách... Jistý pan Swan u sebe ubytovává nájemníky, na které pobírá poměrně velké sociální dávky a několik let mu to prochází. Na začátku naší hry chce s habaďůrou, kterou hraje na sociální úřady, skoncovat. A daří se mu opravdu těžce té habaďůry zbavit. A o tom komedie Michaela Cooneyho je.

Nepůjde tedy nechtěně o nějakou inspiraci pro diváky?

Já myslím, že může jít o velkou inspiraci pro diváky i co se týče našeho sociálního systému.

Autor Michael Cooney je zkušený úspěšný autor. Čím se liší od ostatních autorů, v čem je Habaďúra jiná?

M. Cooney vychází stejně jako celá plejáda anglických komediografů z obrovské tradice, kterou v Anglii i ve Francii divadelní umění má. M. Cooney se tomuto řemeslu naučil od svého tatínka Raye Cooneyho. Spolu i napsali hru "A je to v pytli". Syn se pak přestěhoval do Los Angeles a sám napsal inspirován tatínkovými veleúspěšnými komediemi právě tuto hru, která se v originále jmenuje "Na dobírku" a která je přeložena jako "Nájemníci pana Swana aneb Habaďúra".

Myslím, že se od těch opravdu špičkových komediografů příliš neliší v tom mechanismu, který už objevil Georges Feydeau (úspěšný francouzský dramatik nazýván "králem vaudevillu") a který vlastně vychází z toho, že hrdinové jsou nuceni nějak se dostat ze situace, do které ovšem nechtěli být vrženi. A samozřejmě oblíbené a populární a divácky velmi vděčné jsou prvky, které tuto komedii vytvářejí – jako je lhaní, vymýšlení a převleky vč. dámských kostýmů, to všechno M. Cooney využil.

Je pro režiséra radost pracovat na brilantní komedii plné zvratů a změn, nebo je to někdy spíš "kvíz", jak rozluštit a neztratit se v síti situací a postav?

Já patřím k těm režisérům, a mnozí to o mně vědí, kteří opravdu milují komedie. Ne všichni režiséři jsou takoví, což není nic proti ničemu, ale já mám rád smích, mám rád komedie a za svůj život jsem jich udělal opravdu hodně. Komediální žánr má svá pravidla, která je potřeba dodržovat. Jestli je nšjaká hra dobrá, poměrně záhy poznáte podle toho, jaké v ní autor napsal situace. A tam je velký prostor pro režiséry, ty situace rozkrýt a ztvárnit takovým způsobem, aby byly přehledné a současně aby byly velmi překvapivé.

Samozřejmě pro každého herce, který má rád komedii, je to takový bonbónek, ale jak řekly přede mnou stovky lidí – dělat komedii není žádná sranda! A samozřejmě se musíte tím zkoušením prokousat, i když se už nikdo z kolegů včetně mě nesměje a kdy už jsou všichni většinou otrávení, musíte to znovu nahodit jako by to byla první čtená zkouška.

Dokážete se při zkoušení bavit? A odhadnete tak podle nějakého vlastního barometru úspěšnost komedie?

Dokážu se bavit, ale do určité míry. Dokážu se bavit tím, jak to baví herce a myslím že už i odhadnu, co by mohlo bavit diváky. Ale protože samozřejmě divadlo není záležitost nějakého vzorečku, tak se mohu i mýlit Když pak nastanou hlavní zkoušky a generálky, tak to se už bavit nedokážu. Komedie mívají také rozkolísanou odezvu v hledišti, kdy např. diváci "jedou" od začátku na stejné vlně, někdy to naopak trvá trochu déle. Herci jsou z toho vyšokovaní a přitom na konci je obrovský potlesk, a někdy se diváci baví od začátku a na konci jsou vlažnější. Komedie je v tom nemilosrdná podobně jako divadlo pro děti. Okamžitě poznáte podle odezvy, jestli ta komedie diváky baví, nebo ne.

Smích léčí a není ho nikdy dost. Pozorujete na sobě ozdravné účinky komedií, které režírujete?

Určitě pozoruju. Mám rád smích a myslím, že díky smíchu se mi mnohé podařilo překlenout. Proto si myslím, že i lidi chodí do divadla, protože chtějí zapomenout na všední starosti a dramata, která prožívají v osobním životě. Alespoň ty dvě hodiny prožít jinak. Myslím, že už Deburau (čti Debiró - francouzský mim a herec narozený v Čechách, nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století) říkal, že když jde člověk z divadla, tak se v něm spálí všechno špatné a vlastně vychází nový vyčištěný člověk.

Nezdá se Vám, že je komedie jako žánr často zbytečně podceňovaná?

Myslím, že JE podceňována, ale tak to je. To má v Čechách hluboké kořeny už od dob národního obrození, kdy ti kluci (dramatikové) psali vlastně divadelní hry i literaturu tak, aby ten český národ dohnal svým intelektuálním potenciálem západní kulturu – především francouzskou i anglickou. Komedie v té době brali trochu jako lidovou zábavu, že to přece není žádné velké umění jako třeba dramata, historická dramata apod. A to v nás jaksi neustále přežívá. Ale můžu vám z vlastní zkušenosti říct, že v řadě zemí – na západ od nás - jsou komedie značně ceněny. A protože divadlo ať u nás, nebo třeba v Německu musí splňovat určitá ekonomická pravidla a protože přece jenom diváci – a to je statisticky dokázáno - raději chodí do divadla na komedie, než na tragédie, hrají se komedie více. Komedie mají svoje vlastní specifické výrazivo, které je úplně odlišné od dramatického umění, a proto je řada komiků milována. Od Pierra Richarda, přes Chaplina, po Lubomíra Lipského, Stellu Zázvorkovou a mnoho dalších. Ono to není dáno každému herci, pohybovat se v té komediální nadsázce jako doma s lehkostí sobě vlastní a hlásit slova, která je nutná z toho jeviště hlásit.

Ivana Bonaventurová