Bláznivá situační komedie, je to pro tebe jako herce tvůj "šálek kávy"?

No tak upřímně ani moc ne. Teda ne že bych je neměl rád, ale zkoušení je pro mě hrozně náročný, hlavně se naučit tu spoustu textu. Je tam hodně střihů, je potřeba se pekelně soustředit, pro postavu se všechno neustále mění, každou chvíli reaguje na nový a nový situace. Ale potom, když už mám celou tu kostru v hlavě, když se pořádně zorientuju, tak to mám rád. Když už to mám chycený, je čas na herecký detaily a potom si to hraní užívám.

A co tvůj šálek kávy je? Jakej žánr je ti blízkej?

Něco osudovějšího. Tragikomedie. Tam, kde můžeš jít víc do psychologie, kde můžeš trošku víc přemejšlet. Třeba Helikon v Caligulovi, ten mě hrozně bavil. Nebo Přelet nad kukaččím hnízdem, to je taky představení, který mi sedí. A divácky třeba Tanec na konci léta, to se mi líbilo opravdu moc, na konci jsem skoro zamáčknul slzu. V Mostě ale děláme spíš "lehčí" věci.

Erik Swan se neustále snaží ze všeho vylhat, jak jde v civilu lhaní tobě?

Špatně. Já na sebe vždycky hned všechno prásknu. To je to nejlepší, co můžeš udělat. Jinak se ti stane přesně to, co Erikovi. Jak jednou začneš lhát, tak musíš myslet dopředu, vymejšlet další a další lži a za chvíli si už nepamatuješ, co jsi řekl předtím. To je šíleně těžký. Tak radši říkám pravdu. No, ono někdy stačí říct polopravdu.

Milan Schejbal režíruje v Mostě každou sezónu, na které jeho inscenace vzpomínáš nejraději?

Hele, mě s ním bavilo všecko. Romeo a Julie, Isidoro v Poprasku na laguně, to jsem miloval, tam jsem se mohl vyřádit, Vražedný dědictví, tam jsem měl moc hezkou roli a Andělský oči... To mělo nádhernou poetiku, tam byla bezvadně vystižená ta atmosféra. To Milan uměl udělat úplně suprově. To by se mi líbilo, potkat se s ním třeba pro změnu u něčeho vážnějšího. Jako třeba teď naposledy Pozvání na večírek, něco tímhle směrem, ale klidně ještě míň komedie a víc drama.

Do Mostu jsi přišel před čtrnácti lety, tvoje první angažmá to ale nebylo...

Moje první angažmá byly Pardubice, hned po škole, dva roky. Ale tam jsem toho moc nehrál, vůbec jsem nedostával příležitosti. Když jsem se tam jel tehdy podívat, hráli jedno představení dopoledne a potom ještě jedno večer od šesti. A já tam v tý pauze seděl u kašny a říkal si, že tam vlastně vůbec nechci.

A v Mostě sis tohle nepomyslel?

No tady právě vůbec. To je tím, že jsem rodák z Ústí nad Labem, holt Severní Čechy, no... Ale z Pardubic jsem si napsal do čtyř divadel, do Liberce, Mladý Boleslavi, Mostu a do Činoherního klubu v Praze. Tam to dokonce vypadalo docela nadějně, ale když došlo na to, že by se na mě přijeli do Pardubic podívat, neměl jsem jim vlastně co nabídnout, tak na tom to pak zkrachovalo. V Liberci byl tehdy Pavel Pecháček, jenže v tu dobu vážně onemocněl, takže to taky nedopadlo. A v Mostě to vyšlo, byla tu zrovna velká parta mladých lidí, tak jsem byl rád.

Proč ses vůbec pro herectví rozhodl?

Můj děda Antony zakládal po válce v Setuze v Ústí nad Labem Malé divadlo, babička tam hrála, moje máma, strejda, jeho žena a její maminka... Takže to máme pořádně v rodině. Už od malička jsem doma pořád nutil bráchu nebo kamarády něco hrát. Různý scénky, s loutkama, prostě mě to bavilo snad odjakživa. Pořád divadlo, divadlo, máma se děsila, že budu herec a taky se to nakonec splnilo.

Vy teď máte čerstvý přírůstek v rodině, malou Zitu, k tomu jedna velká role za druhou, jak to zvládáš?

No hodně těžce. Ráno v divadle, potom vyzvednout ze školy Ondru, objet s ním kroužky, potom večer zase do divadla a do toho se učit texty, nebo si opakovat. Nejtěžší to asi bylo kolem zkoušení Zpívání v dešti. Každej den jsem chodil ráno dřív, trénovat stepy, potom zkouška, odpoledne pro rodinu a večer zase buď představení nebo pohybovka. No ale aspoň že v noci je hodná. Oproti Ondrášovi, ten nás tehdy nechal vyspat nejvíc tak tři hodiny, to jsem chodil do divadla úplně zelenej.

Za Zpívání v dešti jsi získal cenu diváka. Chceš divákům něco vzkázat?

Děkuju. To myslím stačí. Jedno upřímný děkuju.

A je třeba role, za kterou bys cenu dostal raději?

To se nedá takhle říct. Našly by se asi role, který jsem hrál hrozně rád a za který by se mi líbilo tu cenu dostat, jako takovou zpětnou vazbu od diváků, že jsem to hrál dobře a že byli spokojený. Ale v každý sezóně máme dost inscenací a tak mě to minulo. Konkrétní ale nebudu.

Ty jsi taky muzikant. Na jevišti jsi často vidět buď s harmonikou nebo za piánem.

Na klavír jsem se učil asi od sedmi let. Pořádně mě to začalo bavit na střední škole,  to jsem si našel svůj styl, od tý doby mám hrozně rád jazz a swing, to je moje. No a harmonikář jsem samouk, naučil jsem se na ni až tady, někdy v roce 2005, kdy jsme s Tomášem Alferi zakládali kapelu Šrum Šrum.

No vy vlastně máte kromě divadelníků v rodině i dost muzikantů, ne?

Brácha vystudoval na JAMU hru na hoboj. Táta má konzervatoř, hru na klavír, v Neštěmicích v Ústí nad Labem řediteluje v ZUŠ. Už pro Malé divadlo skládal písničky a sem tam píše dodnes.

A ty taky někdy skládáš?

Ne, já na to prostě nemám nápady.

Takže muzikál spolu nenapíšeme, co?

Napíšem. Ale bude blbej.

Od divadla si člověk potřebuje čas od času odpočinout. Jak odpočíváš ty?

Tak přes rok hlavně na výletech, s Ondrou jsme jeden čas úplně propadli geocachingu. No a pak chaloupky, samozřejmě. Když je v sezóně hezky, tak v Milovicích a potom celý léto na chalupě na Moravě. Dáváme si to tam dohromady, práce všeho druhu, no nejlepší relax.