Ano i ne. Tak do sedmi let jsme se parádila, malovala jsem všude princezny
s dlouhými zlatými vlásky, maminka mi trpělivě šila šaty s kanýry a jako asi každá
holčička jsem milovala Libuši Šafránkovou jako Popelku nebo princeznu Večernici.
Pak začala revolta. Chtěla jsem vypadat jako kluk, svoje vlasy schovávala pod kšiltovku,
nosila džiny, kecky a mikiny, lezla po stromech a chtěla do party ke klukům.
Byla jsem ochotná hrát i fotbal, aby mě brali vážně. Ve dvanácti jsem propadla
tanci a opět začala být slečnou.
Asi jako každá žena se někdy ráda proměním v princeznu. Hezky se obléknout a líbit se sama
sobě, to je úžasná věc pro sebevědomí každého z nás. Ale zrovna tak jsem šťastná,
když si obléknu moji zástěru a jdu vařit nebo péct pro ty, co mám ráda, nebo obuju
kecky a jdeme někam do přírody. Spíš než jako princeznu, se vnímám jako holku do nepohody.
Zkrátka žít ten život ze všech stran, přičichnout ke všem vůním, chutím, prožitkům,
místům a to všechno na plný pecky.
Je mi velmi blízký. Vážím si ho jako herce i jako člověka. Ve všech rolích, ve kterých jsem
měla možnost ho vidět nebo s ním případně hrát, mě oslovil svým výkonem. Málokterý
herec, i když dobrý, umí hrát komedie s takovou lehkostí a nadhledem jako právě Jirka.
Při režii je velmi klidný, trpělivý. Snaží se hercům vyjít vstříc a nechává je tvořit.
Zná tu profesi z obou stran, a to má dozajista výhody. Osobně jsem ale naše kamarádství
při práci celkem oddělovala. Myslím, že je to na škodu, když se v postavení režisér - herec,
začnou motat nějaké vztahy, byť pozitivní. Mám k té práci i k Jirkovi respekt a snažila
jsem se naplnit jeho očekávání, makala a neodmlouvala :-) Snad jsem ho nezklamala.
princezna Dišperanda, Hrátky s čertem
Ty jsi vlastně pod jeho režií zkoušela už Hrátky s čertem. To byla tvoje první role tady v Mostě?
Ano, Hrátky s čertem byla první spolupráce s mosteckým divadlem a vzpomínám na ni moc ráda.
Princeznu Dišperandu jsme tehdy trochu "vyšperkovali". Je s ní celkem sranda, není
úplně bystrá a legračně běhá. Myslím, že děti si ji docela oblíbily.
Před dvěma lety jsem vůbec netušila, že z této spolupráce vznikne nakonec angažmá, že to není
naše poslední společná práce s Jirkou a ani to, že tu najdu svoji velkou lásku.
Je to celkem kuriózní situace, do mosteckého divadla jsem přišla společně se svým bývalým
mužem a o dva roky později je všechno jinak. Byl to právě můj exmanžel, koho divadlo
oslovilo, aby se zúčastnil konkurzu, z kterého byl vybrán a měl nastoupit do angažmá,
kdyby se zároveň nedostal na DAMU a nevybral si jít cestou studia. V té době se hledala
herečka, která by převzala pár rolí za tehdy těhotnou Karolínu Herzinovou a já byla
mezi pozvanými. Angažmá z toho nebylo, ale přesto jsem začala hostovat v Hrátkách. Pak
s přítelem Michaelem Vykusem
přišla nabídka na muzikál Hvězda na vrbě. Nechci znít nějak fatálně, ale dalo by se říct,
že mi změnil život v mnoha směrech. Krásná role, setkání s Pavlem Ondruchem,
výzva v podobě tance a zpěvu, období samoty, odloučení a uvědomění si, že osobní život,
který žiji, není ten, co jsem od něj očekávala. Převládal v něm spíš pocit odpovědnosti,
než láska. Tiše jsem tehdy všechno v sobě prožívala, tak jak mívám ve zvyku a ani si nevšimla,
že je blízko někdo, kdo mně stále pozoruje, a aniž bych řekla slovo, ví o mně víc, než
jsem mohla tušit.
Dlouho jsme spolu nepromluvili. On z ostychu a já proto, že jsem byla
příliš zaměstnaná sebou. Jednou jsme si povídat začali a já věděla, že je to člověk,
kterého chci mít nablízku, co nejdéle to půjde. Takové jako je on v životě mockrát nepotkáte.
Čisté srdce, rovnost, klid, vyrovnanost...
Najednou bylo všechno jasné. Přesně jsem věděla kudy se mám vydat, kterou cestou jít.
Od té doby je můj život nesmírně naplněný. A za to všechno můžou vlastně původně Hrátky s čertem.
Tedy úplně původně můj bývalý manžel, ale to je možná trochu pitomý, ne? Ale co, je to pravdivý.
U každého herce je zajímavá jeho cesta k divadlu. Jak to bylo u tebe?
Byla trochu klikatá, ale věřím, že byla přesně taková, jaká měla být. V mém životě
nebylo vždycky všechno úplně růžové, a proto se ta moje cesta trochu prodloužila.
Kdybych to vzala velmi zrychleně, ve svých třinácti jsem začala studovat Taneční
konzervatoř v Praze. Na škole jsem však neabsolvovala, právě tehdy zasáhla můj život
první rána. Odešla jsem na gymnázium v Plzni, kde jsem měla individuální studijní
plán a chodila na tréninky s plzeňským baletním souborem. Stala se členkou baletního
souboru Balogh Prag Ballet, který založil nynější šéf olomouckého baletu Robert Balogh.
S tímto souborem jsem procestovala velkou část Evropy. Na repertoáru jsme měli velké
klasické tituly jako Labutí jezero, Spící krasavici, Louskáčka, ale také neoklasické
tituly v choreografii p. Balogha. Byl vždy trochu kontroverzní osobností,
nebál se experimentovat a přinesl tanci mnoho inovací. Tančila jsem v Dámě s kaméliemi,
v Carmen a v mojí srdeční záležitosti v Romeovi a Julii.
Ve svých 21 letech jsem odjela
na několikaměsíční stáž na Académie de Dance Princesse Grace v Monaku. Bylo to neuvěřitelná
cesta, od začátku do konce. Vydala jsem s kamarádkou, protože jsem neuměla slovo
francouzsky a potřebovala někoho, kdo mi pomůže při přijímacím pohovoru. Byla jsem téměř
bez peněz, ale s obrovskou vůlí uspět mezi dalšími dvěma stovkami tanečníků. Vybrali mě,
zůstala jsem a proplakala mnoho dní a nocí. Byla to neuvěřitelná dřina, vládla šílená
disciplína, musela jsem se po nocích učit francouzsky, protože nikoho nezajímalo, že nerozumím.
Chtěla jsem tak moc domů. Ale přesně tohle jsou ty momenty v životě, které když člověk
zvládne, po nějakém čase se dívá zpět a vidí, že to všechno musel projít, aby na konci
vyšel jako "vítěz" sám pro sebe. Zlomila jsem francouzštinu, vrátila se ta velká dřina
na sále, našla jsem si mezi spolužáky kamarády, viděla moře každý den ze sálu,
potkala se s monackým knížetem, pro kterého jsme tančili v paláci. Také jsem pochopila,
že klasický balet je sice ta nejvyšší meta v tanečním umění, ale že existují i jiné styly,
kde mám větší svobodu, a že jsem v nich přirozenější.
Tady někde jsem také zjistila, že slovo "to nejde" je jen otázkou naší mysli. A rozhodla se,
Dokonalá svatba, Indigo company
že to slovo prostě vymazávám ze svého slovníku. Jde naprosto všechno, když má člověk
chuť se s tím porvat. A velmi se to hodilo,
protože pak přišel v mém životě další zlom a já musela s tancováním
přestat. Přišlo dlouhé období hledání se.
Následovala životní etapa, kdy jsem zkoušela štěstí
v modelingu a zúčastnila se soutěže Česká Miss. Velmi záhy jsem však zjistila, že tudy
moje cesta nevede. Tahle práce není rozhodně žádná procházka růžovou zahradou. Pokud
to chcete někam dotáhnout, a teď nemyslím na úroveň českých přehlídkových mol, ale chcete
dělat skutečný modeling v zahraničí, je to skutečně tvrdá práce a byznys. Většinu času jste
sama na cestách nebo v hotelech, bez přátel a rodiny. Modeling je svět velmi povrchní,
stejně jako vztahy v něm a vy, i když nechcete, se stále musíte zabývat tím, jestli
jste dost krásná, hubená, jestli nepřijde nějaká lepší... Musíte se umět prezentovat,
být chytrá, tvrdá a umět se prodat. Pracovala jsem všude možně, ale ten život mě velmi
unavoval a já měla pocit, že to není to, co bych chtěla, aby za mnou zůstalo. Být na mole?
Fotit? Ano, chvíli je to fajn, ale pak přišlo prázdno a já věděla, že to není svět pro mě.
Stýskalo se mi po jevišti. Zní to skoro fatálně, ale jednoho dne jsem vstala a věděla,
že už to dělat nechci. Téměř ze dne na den jsem tak změnila svůj život a vůbec nikdy
jsem o svém rozhodnutí nezapochybovala.
V Princezně se zlatou hvězdou na čele figuruješ také jako pohybová spolupráce...
Když mě Jirka požádal o spolupráci na choreografiích, byla jsem nadšená. Je to oblast,
které bych se v budoucnu ráda věnovala a dělá mi velkou radost, když mohu svoje
zkušenosti předávat dál. Za ten měsíc zkoušení jsme si s dívkami - tanečnicemi
Černá ovce rodiny
vytvořily hezký vztah a bylo milé pozorovat, jak se zlepšují. Jsem poměrně
důsledná a vyžaduji preciznost, tanec to zkrátka potřebuje, takže jsem je občas
asi pěkně prudila, ale doufám, že je ve výsledku práce bavila.
Kdyby měli naši čtenáři zájem, můžou se na tebe zajet také podívat
mimo mostecké jeviště. Kam například?
S mojí spolužačkou a výbornou herečkou Janou Trojanovou jsme si založily divadelní společnost
Indigo Company. Taková ta euforická záležitost mladých drzých umělců. Ale světe div se,
funguje to. Máme na repertoáru čtyři představení. Na jedno jsem obzvlášť pyšná,
jedná se o taneční projekt Černá ovce rodiny. Hodně alternativní, emotivní a naplňující
záležitost o poslední popravené ženě v Československu Olze Hepnarové. Dále pořádáme
koncerty, besedy, scénické čtení. Hrajeme v Divadle U Hasičů, v Divadle Na Prádle,
v experimentálním prostoru Nod/Roxy, v Podniku a jezdíme také hostovat po republice.
V příští sezóně chystáme dvě nové premiéry, jedna z nich bude v Divadle v Celetné.
A máš nějakou vysněnou roli?
Měla jsem, ale teď už raději nemám.... No tak dobře.... kdyby se tu dělalo Chicago,
neměla bych nic proti zahrát si Velmu Kellyovou a udělat k tomu pořádně nadupanou
choreografii. A pak si píšu takový tanečně - akrobatický projekt na motivy
Anny Kareniny, ale tenhle sen si splním :-)
Když máš trochu volna, jaký je pro tebe nejlepší způsob jak ho trávit?
S Michaelem. Nejlépe někam vyrážíme. Na výlety, po Čechách i do zahraničí.
Když máme nějaké našetřené peníze, za tohle je vždycky spolehlivě utratíme. Stejně
jako za dobré jídlo a kávu. Děláme si gurmánské večery pro sebe i přátele. Na jaře,
v létě děláme pikniky. Pořád někde couráme. Po výstavách, do kina, do sauny,
na procházky, do kaváren. Taky ráda chodím běhat a rozhodla jsem se, že tento rok uběhnu
půlmarathon. To už se mnou Michal tak vesele nesdílí, ale duševně mě podporuje :-)
A pak máme dny, kdy jsme prostě děsně líní. Celý den chodíme doma v pyžamu, koukáme
na filmy, uděláme si palačinky nebo nějakou jinou dobrotu, jíme
k prasknutí a jsme děsně spokojení :-)