Michal Pětík  (nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi).  Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.

O AUTISMU

Autismus je pervazivní vývojová porucha, která se téměř vždy objeví už v raném dětství. Syndrom charakterizuje hluboký deficit v komunikaci a sociálním porozumění, provází ho rituální a obsesivní chování. I když vznik postižení může být spojován s řadou možných příčin, ve většině případů hraje roli pravděpodobně genetická dispozice.

Postižení poprvé detailněji popsal Leo Kanner. Stalo se tak ve čtyřicátých letech 20. století v USA. Až neuvěřitelně podobný popis postižení se objevil téměř ve stejnou dobu v Rakousku, a to v práci Hanse Aspergera.

Většina rodičů dětí s autismem začne mít vážné obavy o zdravý vývoj dítěte už v prvním roce jeho života. I když se syndrom vyskytuje u dětí ve všech úrovních IQ, většina lidí s autismem (70-75%) je také mentálně retardována a kolem 50% má IQ pod hranicí 50 bodů. Většina těchto dětí s hlubokým kognitivním postižením nemluví, často se u nich vyskytují problémy v chování jako agresivita nebo sebezraňování. Tyto děti potřebují celoživotní kvalifikovanou péči.

Na druhé straně asi 20% jedinců postižených autismem a Aspergerovým syndromem má normální intelekt a jejich životní perspektiva je nadějnější. Stav většiny z nich se s přibývajícím věkem lepší, i když dospívání může přinést nečekané problémy.

O ŽIVOTĚ S AUTISMEM

Po celý svůj život jsem nebyla schopna poznat a vyjádřit své emoce a ani jsem jim nerozuměla, a tak jsem se vždy setkávala s neporozuměním a cítila jsem se odtržena od všech kolem sebe. Byla jsem považována za "zvláštní" a nepochopitelnou. Často se mnou zacházeli, jako bych byla hluchá či hloupá. Nejsem však ani hluchá, ani hloupá. Jen hůře chápu svět kolem sebe, a tak se mé chování může někdy jevit jako egocentrické a trochu divné.

Chcete vědět, jak můžete nejlépe pochopit život s autismem? Představte si sebe sama jako diváka, který stále jen sleduje dění. Většina mého života mi připadá jako video, jako nekonečný soubor pohyblivých obrázků, které pozoruji, ale nemůžu zasáhnout do děje. Svět se přede mnou mění, ale já jsem od něj oddělena sklem.

Velmi mne vzrušuje, když mohu zkoumat nektarinky, které rostou na naší zahradě. Hladký povrch, téměř dokonale kulatý tvar, červená, oranžová a žlutá barva s malou zelenou skvrnkou uprostřed, to je něco fascinujícího! (...) Dívám se na ně třeba půl hodiny a vůbec se mi to nezdá divné – skutečně nejsem schopná odtrhnout oči od ovoce dokonce ani po tak dlouhé době. Nikdy neporozumím té okázalé lhostejnosti mých přátel k fascinující intenzitě a bohatosti citů, které skrývají barvy.

I když barvy mohou vyvolávat intenzivní emoce a pocity extáze, určité zvuky a vysoké tóny na mě působí velmi nepříjemně. Bzučení mikrovlnné trouby, dětské hlasy, houkačky aut, zvonek, kterým lidé v autobuse dávají signál řidiči, že chtějí vystoupit, pískající čajová konvice..., to jsou jen některé zvuky, které nesnáším. (...) Na druhé straně jemné tóny, hudba a hlubší hlasy mohou alespoň dočasně ulevit mému strachu a úzkosti. Stále mě můžete přistihnout, jak si mumlám, prozpěvuji, pískám a dokonce nahlas mluvím ve snaze rozptýlit zmatek nebo nejistotu způsobenou nečekanou změnou.

Můj vztah k jídlu a moje chutě jsou taktéž považovány za velmi výstřední. (...) Mám ráda mixovanou, mletou nebo rozmačkanou stravu. (...) Abych se vyhnula některým potravinám, které svou konzistencí dráždily mé patro, míchala jsem je dohromady s jinými. Na talíři mám ráda barevné kombinace – oranžovou mrkev, bílé brambory, zelený hrášek – smíchání zmírní chuť nepříjemné potraviny.

Je strašně těžké učit se něčemu, co nevydrží a ani nemůže vydržet navždy. Dlouho jsem nedokázala pochopit – mimo jiné – otázku dočasnosti a smrti. Vždy mě překvapí a zaskočí, když něco skončí. Týká se to různých výletů, semestrů ve škole, doby, kdy jsou stromy v květu, prázdnin, slev v obchodech, přátelství nebo jen deštivého a větrného dne.

(Lawson, W.: Život za sklem – osobní zpověď ženy s Aspergerovým syndromem, vydání I., Portál, Praha 2008)

MARK HADDON (1962)

SIMON STEPHENS (1971)