Míša Krausová je moje dlouholetá kolegyně a jevištní partnerka. Sešli jsme se v milé hospůdce a u dobrého pivečka si příjemně popovídali. Zde je část, kterou se mi při proudu Míšiny výmluvnosti podařilo zachytit:

Míšo, je po premiéře, jaký z toho máš pocit? Jak to vnímáš?

Jak to říct? Cítím neuvěřitelný prázdno. Když skončí něco hezkýho a hlavně intenzivního, tak se s tím neumím hned vyrovnat. Ta práce byla nádherná. K tomu úžasná, krásná role, výborný příběh a pohodové zkoušení. Mně to mimořádně naplňovalo a teď, když je po všem, si říkám, co teď dál? Je to jako když čteš nějakou skvělou knížku a po dočtení poslední strany si zoufáš, že už je konec.

Partneříme zde spolu, ale ty v tomto představení tvoříš pár i s manželem Jirkou. Jaké to je?

Partneřit v představení s vlastním manželem má své výhody i nevýhody. Znám ho jako svý boty, takže poznám, kdy dělá něco blbě a když na to přijde, nemám problém ho poslat do (cenzurováno). Na druhou stranu si však můžeme doma všechno pěkně vyříkat, což je fajn. Já s Jirkou hrozně ráda hraju v pohádkách, nebo v komediích, tedy ve věcech, kde můžeme spolu blbnout, ale vážnější vztahové role zkouším radši s jinými kolegy. Mám totiž velkou obavu, že s Jirkou by se nám do toho začal promítat náš osobní život, ztratili bychom nadhled a nevím, zda by to bylo ku prospěchu věci. Řeknu ti, že když jsem viděla Tři sestry, kde spolu mají tuhle partneřinu manželé Benešovi, tak jsem se při představě, že bych to hrála já s Jirkou, opotila až na (cenzurováno).

Já teď trochu odbočím. Míšo, jaká byla vlastně tvá cesta k divadlu?

No, ta začala až když jsem byla ve čtvrťáku na gymplu. A vlastně velkou náhodou. Měla jsem dvě kamarádky, které chodívaly do tehdejší divadelní hospody a často mě ukecávaly, ať jdu s nimi. Bylo to po shlédnutí Romea a Julie v Liberci, což mě opravdu šíleně zasáhlo. Takže jsem po hraní vlastně toužila, ale připadalo mi ponižující natřásat se před lidmi od divadla jako nějaká pubertální fanynka. Odříkaného chleba ovšem největší krajíc - jednou jsem povolila, vešla a už jsem zůstala navždy. Magie divadla mi tak učarovala, že jsem byla ztracená. Já jsem člověk, co se neumí moc rozhodovat, jsem schopna dlouhé minuty přemýšlet o tom, kterou botu si mám obout jako první, ale tady to byla jasná volba. Jít dál studovat dějepis a literaturu, nebo to zkusit k divadlu. Za bé je správně.

Rozhodnutí je hezká věc, ale realizace tak jednoduchá není. Jak to s tebou bylo dál?

Dělala jsem přijímačky na DAMU i JAMU. Nevyšlo to, ale na JAMU jsem byla doporučena do Šumperské divadelní školy, která tam fungovala při místním divadle. A tam začala má životní divadelní cesta. Vlastně i osobní, protože jedním z mých spolužáků byl jeden protivnej frajírek, co mě ze začátku strašně (cenzurováno), a který je dodnes mým manželem. Škola to byla dobrá a poctivá, mohli jsme při ní hrát i v divadle a po třech letech studií a závěrečných zkouškách jsme s Jirkou dostali v Šumperku angažmá.

Ale dlouho jste tam nepobyli?

Jeden rok. Ono to tam nebylo špatný, ale hostoval tam jeden mladý režisér, se kterým jsme si hodně padli do noty. A on nám řekl, že nastupuje do Uherského Hradiště a zda nechceme přijet na konkurz, protože tam právě hledali mladé herce. S Jirkou jsme naváhali a šli do toho. Nastala však prekérní situace. Jako slušní divadelníci jsme včas oznámili, že pokud to vyjde, tak změníme angažmá. Vedení to vzalo jako podraz a dali mi výpověď. Jirku, který tam byl v tu dobu na civilce, zase odmítli pustit. A aby toho nebylo málo, konkurz jsem neudělala. Tehdejší ředitel Slováckého divadla nám však dal aspoň tuto nabídku – Jirku, jako civilkáře, vezme jako kulisáka a mě jako hrající inspicientku. To víš, že jsem to obrečela, ale aspoň jsme pořád byli v divadle.

Tam jste se ale taky moc neohřáli?

Rok a půl. Jirku po skončení civilky vzali do souboru, ale já měla dost nepříjemný pocit, že můj postup zamrzl u inspice. No a s mojí nespokojeností byl zase nespokojený Jirka a tak, když jsme se dozvěděli, že v Mostě shání herce, napsali jsme si sem.

A vzali vás.

To jo, ale taky to nebylo jednoduchý. Jirku vzali, ale pro mě místo nebylo. Nastoupila jsem tedy jako nápověda.

Ale hrála jsi.

To ano, víc než v Hradišti.

A po dvou a půl letech...

...jsem dostala vysněné angažmá. Mojí první premiérou s hereckou smlouvou v kapse byl Šumař na střeše, mimořádné představení se vším všudy, takže lepší start jsem si ani nemohla přát.

Na která představení tady v Mostě ráda vzpomínáš?

Již zmíněného Šumaře, Šakalí léta, Donaha, vlastně všechno co dělal Radek Balaš. Potom určitě Paní ministrová, Večer tříkrálový a Andělské oči, Ideální manžel, Pozvání na večírek.

Míšo, přiznejme si, že stárnem. Osobně mi to nevadí, je to zatím jediná možnost jak se dožít vysokého věku, ale vzdalují se nám princové, princezny a vůbec mladí milovníci...

Chválabohu, i když...

Moje řeč. Nicméně, je něco, co by sis ráda zahrála?

Jedna vysněná role se mi splnila a to hejtmanka v Revizorovi. Jinak miluju muzikály. Takže co bych si ráda zahrála... Teď se trochu bojím, myslím totiž, že moje karma je taková, že co vyslovím, to uteče. Ale třeba to tak není. Takže Hello Dolly, to je moje srdcovka. Nebo lady Macbeth. Nebo Máša v Rackovi. Ale ono se to má takhle: Naučila jsem se nelitovat toho, že mi uteklo něco, co jsem chtěla dělat. Osud mi za to vždy nabídl něco lepšího, nečekaného.

Po těch letech co tě znám, mám na tebe takovou záludnou otázku: Po rodině a divadle máš nejradši pivo, viď?

Budeš se divit, ale ne.

Tak to se vážně divím. Na to, že jsi do sebe právě loupla šestej kousek...

Ty (cenzurováno)! Ne, teď vážně. Já se hrozně ráda hrabu v hlíně. Starám se o zahrádu, pěstuju všemožné bylinky, rajčata, hrášek, rukolu, špenát, salát, ředkvičky, kedlubny, brambory... Prostě co se mi na zahradu vejde. To je má radost a vášeň. A potom přichází druhá fáze. Z těchto mnou vypěstovaných, či jinde nasbíraných surovin dělám tinktury, oleje, sirupy, medíky, likéry a další lektvary. To mám moc ráda a to mě baví.

Tak to je fajn. Míšo, právě ti volal manžel a rozhodl se, že už se ti chce jít domů. Řekneš nějaké moudro na závěr?

Po všeckem hovno – enem po včelách med!!!

A to je vše. Vratkým krokem jsem Míšu doprovodil před hospůdku, kde již na ni čekal její milující Jirka a ještě chvíli jsem mával za jejich odjíždějícím autem, které mizelo v záři slunce, zapadajícího za mostecké paneláky.

Jakub Dostál