Jsou herci, kteří mají sny. Nemluvím teď o těch nočních můrách, které si nám, dramatickým umělcům, rády sem tam v noci sedají na víčka a ukazují nám takové hrůzy, jako je zmeškané představení, nebo záskok bez zkoušky a bez znalosti jediné repliky, kdy herec stojí sám ve spodním prádle před plným hledištěm a to ještě v tom lepším případě. Ten horší případ nechtějte slyšet, vážně ne.

Mluvím o snech, které si herec hýčká někde v koutku své dušičky a moc o nich nemluví, aby je nedej Bože nezakřikl. Jsou to sny o rolích. Málokdy je herec přizná, protože je pak podezříván z pýchy, protože podle jeho kolegů jsou to zpravidla sny přemrštěné a absolutně nerealistické, byť oni sami mívají přinejmenším podobné. To se potom říká - Jak si tenhle herec může vůbec myslet na takovouhle roli? To už opravdu nemá ani krapet soudnosti? Vždyť všichni víme, jak by to dopadlo. Ach, ten se už opravdu definitivně zbláznil.

Když se ovšem v dramaturgickém plánu objeví hra ve které figuruje hercova vysněná role a on ji opravdu získá, je potom podezříván, že si byl o ni říct. Že si ji vyprosil, nebo ještě hůře, že se tak dlouho vtíral vedení a pochleboval režisérovi, až si tu roli 'zasloužil'. Kdo ví, co pro to musel udělat! Nejhorší variantou ze všech je ovšem ta, kdy o nějaké roli sní herců v jednom souboru vícero, ale obsazen je do ní jen jeden. Proto herec o svých vytoužených rolích moc nemluví a když se objeví v sezóně právě ta vysněná, jen tajně doufá, že to bude právě on, kdo si ji zahraje.

Jirka Kraus se po premiéře svěřil, že měl takové sny hned tři. A když nám prozradil jaké, znělo to jako tak trochu neuvěřitelná divadelní pohádka. Od svých profesionálních začátků totiž vždycky doufal, že si jednou zahraje Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů. A vida, podařilo se, a nejen to. Sluha dvou pánů má rekordní množství repríz a všichni věříme, že zaútočí brzy na stovku!

Jeho druhým velkým snem bylo zahrát si v Revizorovi. A vida, Revizor se objevil na mosteckém jevišti a Jirka si zahrál úžasnou roli Hejtmana. A do třetice, kdo by tomu věřil, se Jirka vždycky chtěl převléknout do ženských šatů a vyzkoušet si Charleyovu tetu.

My si u nás v divadle role nezávidíme. Aspoň v to doufám a nikdy jsem si nevšiml, že by to bylo jinak. A že se někomu splní jeho sen, je přece fantastická věc. Jirkovi hned třikrát a budiž mu to ze srdce přáno. Má to ale ještě jednu stránku. Když máte velké sny a ony se najednou stanou skutečností, můžete mít pocit, že je všemu vlastně konec. Že už není co získat. Že už není kam dál jít, na co se těšit nebo v co doufat.

Já pevně doufám, že Jirku osud ještě pěkně překvapí a nabídne mu role, o kterých se mu možná nikdy nesnilo, ale které nakonec překonají všechna jeho splněná přání. Je báječný v tetě, ale nemůžeme vědět, v čem ještě báječný bude. Tímhle svým proslovem jsem ho chtěl potěšit, povzbudit a dodat trochu radosti, protože ačkoli se na jevišti snaží (a úspěšně) neustále rozdávat smích, občas mu, jako konec konců každému, úplně do smíchu není. Jirko, zlom vaz!

Vítek Herzina, herec