Andrzej Samoronowicz (nar. 1965)

je polský scénárista, režisér, producent, novinář a autor populárních divadelních komedií. Studoval historii na Varšavské univerzitě a je absolventem režisérské filmové školy Andrzeje Wajdy. Spolupracoval s předními polskými deníky a časopisy jako Gazeta Wyborcza, Przekrój, Viva.

Samoronowiczovu kariéru scénáristy odstartoval film Pół serio (Napůl vážně) v režii Tomasze Koneckého, který na Filmovém festivale v Gdyni dostal v roce 2000 zvláštní cenu poroty za scénář. V roce 2002 premiérou jeho hry Testosteron, uvedené v Teatru Montowna, začala Samoronowiczova divadelní kariéra. Původně filmový námět přepracoval do divadelní komedie. Po úspěchu, jaký Testosteron zaznamenal v polských divadlech i v zahraničí, natočili Saramonowicz s Koneckim jeho filmovou verzi.

V současné době má Samoronowicz za sebou několik úspěšných filmových komedií. Kromě Testosteronu je to například film Lejdis, ženská odpověď na Testosteron, či komedie Jak sie pozbyc cellulitu (Jak se zbavit celulitidy).

TESTOSTERON

Testosteron je základní mužský hormon. Jeho název vznikl složením slov testis (latinsky varlata) a steron (koncovka steroidních sloučenin odvozených od ketonu). Jako steroidní hormon je testosteron zodpovědný za vývoj a růst mužských pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků.

Ve hře Testosteron však tento hormon vystupuje spíše jako zázračná alchymistická substance, která vytváří "opravdového" muže. Představuje jakousi kvintesenci mužství, díky níž se z člověka stává skutečný muž. "To on z nás dělá potencionální vrahy a násilníky," tvrdí jedna z postav hry. Takové tvrzení na jednu stranu jistě vyznívá směšně, na druhou stranu však trefně odráží způsob, jakým máme tendenci uvažovat.

Nejde ani tak o to, že podobně o testosteronu uvažuje mnoho lidí v normálním životě. To dokazuje jak množství různých podpůrných přípravků na tvorbu testosteronu, které se u nás s úspěchem prodávají, tak počet článků na internetu i v časopisech s nadpisem typu "Jak zvýšit hladinu testosteronu". Saramonowiczova hra nám předkládá jeden z příkladů lidského myšlení, které se složité komplexní problémy okolního světa snaží zjednodušit a umístit do jednoho bodu.

Klasickým příkladem z běžného života je obviňování konkrétního politika: "Za všechno může (doplňte podle uvážení svého neoblíbeného politika)." V jiné své variantě vede tento druh uvažování k zavržení člověka pro jednu jeho vlastnost či projev chování. "Nesnáším ho, protože je to cizinec, černoch, kuřák, montér, pivař, politik, Pražák, slávista, Žid… (doplňte podle svého uvážení, koho jste si zvykli nesnášet či nenávidět)." V poslední době jsme si navykli na rafinovanou ochranu tohoto postoje, kdy zavrhneme skupinu lidí stejných vlastností, ale přiznáme, že mezi nimi jsou jednotlivci, kteří představují výjimku: "Nesnáším cizince, černochy, kuřáky, montéry, pivaře, politiky, Pražáky, slávisty, Židy, ale jsou mezi nimi i slušní lidé. Někteří z nich jsou mí přátelé."

Saramonowiczův Testosteron dovedně ukazuje, jak vypadá podoba našeho současného mýtu, tedy příběhu věcí okolo nás, který slouží k naší orientaci v neznámém (a tedy potenciálně nebezpečném) světě. Ukazuje, že dnešní mýty se halí do polovědeckých formulací a faktů, kterými se neustále snaží sebepotvrzovat v rámci současné "vědecké" společnosti. Avšak mýtus sám sebe odhaluje právě neustálou snahou hájit svou platnost, neboť vědecký postoj nikdy nepřipouští definitivní, nezpochybnitelný závěr.

TESTOSTERON 15+

"Někteří diváci opustili divadlo již po několika minutách představení. Chodily nám i dopisy se stížnostmi, že je inscenace vulgární. Ale pak byli také lidé, kteří chodili na Testosteron opakovaně a smáli se už předem, protože znali text nazpaměť," popisuje Rafał Rutkowski, představitel Kornela v polské premiéře Testosteronu z roku 2002. Podobně přelomovou událostí v oblasti užití vulgarity zažilo Litevské národní divadlo v roce 2012, kdy měla premiéru hra Išvarymas (Vyhoštění) o litevské emigraci ve Velké Británii. Pětihodinová hra vzbudila nejdřív silné pohoršení pro svůj vulgární slovník, do té doby na litevských jevištích neslýchaný, následně byla přijata jako věrný obraz litevské emigrace. V březnu 2016 banskobystrický hejtman a předseda strany LS Naše Slovensko Marian Kotleba nechal zrušit probíhající představení divadelní hry Kováči. Nelíbily se mu totiž výrazy, které během představení zaznívaly: V predstavení sa od počiatku používali krajne expresívne výrazy ako "nakopať riť", "rozbiť papuľu", alebo "kurva". Frekvencia týchto výrazov sa stupňovala až do stavu, kedy sa začalo hovoriť o "srbských hovnách" a "slovanských lajnách". V tejto chvíli sa predseda BBSK Marian Kotleba aj vzhľadom na reakcie publika rozhodol predstavenie ukončiť. (prohlášení Mariana Kotleby, zveřejněno v Parlamentních listech, 16. 3. 2016)

Divadlo v zemích bývalého východního bloku je stále ještě sevřeno křečovitým strachem ze změny. Je všeobecně vnímáno jako instituce konzervativní a "slušná", ať již z hlediska obsahu či z hlediska formy. Věci, které se do divadla "nehodí", se odsuzují v různých zemích různými formulacemi: na Slovensku je takové divadlo příliš "postmoderní", v Litvě či v Čechách to už "není divadlo". Ať jde o násilí, současnou politiku či vulgaritu, ať jde o užití nahoty, vždy se v části publika objeví protest, který v sobě nese přesvědčení, že "něco takového do divadla nepatří".

Nechuť přemýšlet, za níž se skrývá strach, vede pak k setrvávání u "starého známého", u divadla, jak ho "všichni známe". Takové divadlo není nepříjemné, ale zábavné a nehrozí zde žádné nebezpečí či skandál. Britský dramatik Edward Bond však upozorňuje na riziko takového přístupu: "(Staří) Řekové si vyprávěli velmi, velmi extrémní věci ve svých tragédiích. Říkali, že nejlepší je se vůbec nenarodit. Ale pokud už toto neštěstí na člověka udeří, druhou nejlepší věcí je zemřít mladý. A všichni na to volali „hurá“ a sestupovali vesele do svých měst. Proč? Protože čelili extrémní situaci, ne v Osvětimi, ale v divadle... Pokud nejste schopni čelit Hirošimě na divadle, časem nakonec skončíte v Hirošimě samotné."