Milá Hanko, s mosteckým divadlem nespolupracuješ poprvé. Před osmi lety jsi hrála jednu z klášterních chovanek v operetě Mamzelle Nitouche, v roce 2015 jsi odvedla výbornou práci jako asistentka režie v Čechovových Třech sestrách. Nyní režíruješ inscenaci Testosteron. Mohla bys prosím čtenářům sdělit, jaká byla tvoje cesta k divadlu? A co tě přivedlo do mostecké činohry?

Když mi bylo osm let, mamka mi vyprávěla, jak chodila jako malá do dramatického kroužku. Že hrála Zlatovlásku, že měla na hlavě obří blonďatou paruku a že to byla zábava, tak jestli bych něco takového taky nechtěla vyzkoušet...

Začala jsem chodit do litvínovského "dramaťáku" k Janě Loosové a neskutečně mě to chytlo. Na to se navázaly pravidelné návštěvy mosteckého divadla. Inscenace, které sem tady viděla, ovlivnily a rozvinuly moje divadelní vnímání. Postupem času jsem si přibrala druhý "dramaťák" v Mostě (který vedl Jirka Kraus) a hledala další cesty, jak se k divadlu dostat blíž (například tím, že jsem hostovala v Mamzelle Nitouche nebo měla dvouletou praxi v litvínovském divadle). Po maturitě jsem si podala sedm přihlášek na různé obory divadelních fakult na DAMU a JAMU. Když jsem se dozvěděla, že mě přijali na režii na JAMU, na ostatní přijímací zkoušky už jsem nešla. Mostecké divadlo je pro mě srdeční záležitost. Velice mě těší, že tu mohu režírovat.

Testosteron je současná polská komedie o chlapských "záležitostech". Mohla bys ji stručně představit?

Je to příběh sedmi zcela odlišných mužů, které svede dohromady jedna ne příliš podařená svatba. Při postupném odhalování příčin svatební katastrofy si skupina mužů najde čas na řešení svých osobních problémů, na biologické přednášky a – jak už to na svatbách bývá – také na pití alkoholu.

Co pro tebe bylo hlavní inspirací při tvorbě koncepce?

Při tvorbě koncepce jsme vycházeli jak ze samotného textu, tak z vlastních zkušeností. Všechny naše postavy se v životě více či méně úspěšně snaží vyrovnat s nároky, které jsou na ně jako na příslušníky mužského pokolení kladeny – být silný, být tvrdý, být živitel, být racionální... Rozpor mezi tím, jací skutečně jsme a jakou společenskou roli se snažíme hrát, je téma, které je podle mě v dnešní době blízké téměř každému.

Jaké to je, režírovat sedm chlapů?

Je to příjemné.

Jak se tobě a tvému inscenačnímu týmu daří příběh "přeložit" pro mostecké publikum? Čím pro něj bude přitažlivý?

Cílem naší inscenace je rozbít stereotypní vnímání muže, jako nutně drsného, svalnatého, dominantního lovce, válečníka či vůdce. Inscenace by na jedné straně měla nabídnout vhled do typického mužského světa plného násilí, sexu a vulgarit, na druhé straně by ale měla odhalit ne tolik diskutované, řekli bychom ženské, stránky tohoto mikrokosmu.

Myslím, že inscenace může být zdrojem pobavení a poučení pro každého, ale přece jen je určena divákům starším 15 let.

Jsi absolventka činoherní režie, pomalu sbíráš praktické zkušenosti... Jaké divadlo (případně dramatika) je ti blízké? Jakou funkci podle tebe divadlo má mít?

Mám ráda divadlo, které klade otázky, přináší nové podněty a provokuje k myšlení. Divadlo by podle mého mělo rozvíjet emocionalitu a empatii, schopnost lidí podívat se na problém z jiného úhlu pohledu, z perspektivy druhého člověka. Osobně mám slabost pro absurdní drama.

Michal Pětík