2017 / 3

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

ZDENĚK JANÁL

(připravil Jakub Dostál)

"Poslyš, Zdeňku," řekl jsem onehdy našemu novému dramaturgovi Zdeňkovi Janálovi, "chtěl bych s tebou udělat rozhovor do Divadelních mostů. Spolupracujeme spolu na Nebezpečných vztazích, tak se to do aktuálního čísla bude hodit."
"Tož, proč ne?" odvětil dotyčný, a jeho dobrácká, lívanci ne nepodobná tvář, se rozzářila jako měsíček. "Po rozhovorech je vždycky hlad," dodal, z pravé kapsy saka vytáhl jitrnici a chutě se do ní zakousl.
"Jak se ti líbí v našem divadle?" začal jsem obligátní otázkou.
"Tož, moc," odpověděl Zdeněk s plnými ústy. "Moc," opakoval zasněně, "v klubu opravdu výborně vaří." Chvíli zamyšleně přežvykoval a pak náhle zesmutněl. "Ale teď," prohlásil tragicky, "mají zavřeno." V jeho blankytných očích se zaleskly slzy.
"Tak já začnu z jiného soudku," řekl jem rychle.
"Z jakého soudku?" zpozorněl Zdeněk, hlasitě polkl a pohladil si kručící břicho. "Co v něm máš?"
"Myslím tím, že se zeptám na další věc," schladil jsem jeho vzrušení. "Jaký je tvůj oblíbený autor?"
"Zdeněk Pohlreich," odpověděl okamžitě a labužnicky mlaskl.
"Ty vole," neovládl jsem se, "jsi divadelní dramaturg, vzpomeň třeba nějakého klasika."
"Klasika?" vykulil na mě Zdeněk oči. Očividně jsem ho touto otázkou překvapil. Chvíli přemýšlel a pak se na mě vítězoslavně usmál. "Magdalena Dobromila Rettigová," pronesl rozvážně a spokojeně se pochválil pokýváním své kulaté hlavy. Nato vytáhl z levé náprsní kapsy saka cukrový špalek zvící kostelní svíce a soustředěně ho začal chroupat. Dlouhou chvíli jsem na něj nevěřícně zíral, což mi oplácel čistým, bezelstným pohledem.
"Tak já nevím," začal jsem pomalu, "zda opravdu mluvíš vážně, nebo ti prostě jen skáču na špek."
"Špek!!!" zahlaholil bujaře Zdeněk a blaženě zafuněl, "ty máš špek! Sem s ním, špek já tuze rád!"
"Nemám špek, to se jen tak říká," zařval jsem.
"Tak ty nemáš špek?" otázal se nevěřícně a utřel slinu, která mu mimoděk ukápla z pusy. "Nechápu, proč je tedy řeč o špe..."
"Zapomeň na špek, radši mi řekni něco o zkoušení," přerušil jsem jeho hořké litanie.
"Jo, zapomeň, zapomeň," brumlal si Zdeněk uraženě pod vousy, "on si řekne zapomeň." Se zachmuřeným výrazem se prošacoval, bůhví odkud vytáhl litrovou láhev kefíru a třemi mocnými loky ji vyprázdnil. To ho zjevně uklidnilo. Na jeho tváři se rozprostřel spokojený výraz a palci sepjatých rukou si začal točit mlýnek.
"Tak Zdeňku," využil jsem okamžitě jeho rozpoložení, "jak se ti líbilo zkoušení, co režisér, co naše krásné Cecilky, povídej."
"Tož zkoušení," začal Zdeněk a vytáhl z levé kapsy saka papírový sáček se škvarky, které si mezi slovy obratně házel do úst, "zkoušení bylo fajn, hned jsem mu přišel na chuť. Měl jsem obavu, že to bude ze začátku takové neslané, nemastné, ale byla to naopak lahůdka. Líbilo se mi, že režisér dlouho dusil herce ve vlastní šťávě, čímž zkoušení řádně okořenil. A způsob, jakým režisér předvařil situace, na tom jsem si skutečně smlsnul. Co se týče Cecilek, inu, mladé šťavnaté masíčko je vždycky k nakousnutí a já jsem..."
"Tak a dost," přerušil jsem ho rázně. "O čem to tady meleš člověče, myslíš ty vůbec někdy na něco jinýho, než na jídlo?"
"Já že myslím na jídlo?" otázal se Zdeněk překvapeně a jeho modré oči byly nevinnost sama. "Já?"
"Ano, ty myslíš na jídlo. Ty!" opičil jsem se po něm. "Jen si vzpomeň, jak si nám na čtené zkoušce vysvětloval smysl věty 'Markýza svolila k snědku', než nám došlo, že ta věta zní 'Markýza svolila k sňatku'."
"To jsem se přeřekl, to jsem se přeřekl," hájil se vehementně Zdeněk a šermoval rukama tak, až drobky z rohlíků a jiných pochutin, usazené na rukávech jeho saka, létaly vzduchem.
"Jo, jo," ušklíbl jsem se, "tvá přezdívka na tebe opravdu sedí."
"Já mám přezdívku?" zjihl Zdeněk, "to mám radost. Řekni mi jakou?"
"Jen aby ses neradoval předčasně," zabručel jsem, "říká se ti Otesanál."
Zdeněk chvíli mlčel a pak na mě upřel pohled tak strašný, jako kdybych osobně odvezl Havlíčka do Brixenu. "Tož, to není pěkné toto," procedil skrz zuby, "ta přezdívka se mi nelíbí a já zakazuji..."
"Tak se hned nedurdi, to je přece..." snažil jsem se ho uklidnit.
"A já zakazuji," pokračoval Zdeněk zvýšeným hlasem, "aby mi tak někdo říkal. Zakazuji a bašta!"
"Cože?" zeptal jsem se, tutlaje smích.
"Chtěl jsem říci basta!" zařval Zdeněk, strašlivě zakoulel očima a bouchnul pěstí do stolu. Vytáhl jsem papírový kapesník a setřel si z tváře meruňkovou marmeládu. Na stole měl totiž Zdeněk připravenou koblihu k svačině, kterou trefil tak nešťastně, až se její sladký obsah rozstříkl zčásti po podlaze a zčásti po mně.
Dramaturgova tvář zrudla jako rajské jablíčko. "Tohle už je vrchol!" zaburácel přerýravě. "Napřed řeči o špeku, pak urážlivá přezdívka a teď tohle!?"
Došlo mi, že znehodnocení jeho oblíbeného mlsu považuje za nejhorší zločin z výše jmenovaných. Bylo zle. Oči měl podlité krví, třásl se po celém těle a sípavě oddychoval. Naštěstí jsem si vzpomněl na radu režiséra Pavla Ondrucha, který už se Zdeňkem podobné situace zažil, a dal mi instrukce, jak v takovém případě jednat. Rychle jsem se tedy k němu naklonil a konejšivým hlasem řekl: "Ale jdi ty," a brnknul ho laškovně ukazováčkem pravé ruky přes nos. Výsledek byl ohromující. Zdeněk okamžitě pookřál a zaculil se, že by se kámen ustrnul.
"Tož, nezlob se, no..." řekl polohlasně, "já vím, že to byl jen žert."
"To víš, že jo," odvětil jsem a zopakoval kontakt mezi mým prstem a jeho nosem. Zdeněk sklopil oči a tváře měl nachové jak míšeňská jablíčka.
"Chtěl jsem se tě zeptat jestli..." Odmlčel se a zarytě hleděl do země. Pochopil jsem, že svádí hluboký vnitřní souboj. Po několika minutách se rozhodl: "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nechceš kousnout," řekl pevným hlasem. Chvíli jsem na něj zmateně hleděl, než jsem si všiml torza nešťatsné koblihy v jeho napřažené ruce. Přestože v tónu jeho otázky byla jasně patrná touha po záporné odpovědi, dojalo mě to. Zdeněk je správný chlap se srdcem na pravém místě. A dobrák. Od kosti.
Velkoryse jsem odmítl, což na jeho tváři vyvolalo úsměv tak široký, že nemít uši, upadne mu vrchní část hlavy. Srdečně jsme se rozloučili a šli každý po svém. Já na zkušebnu, Zdeněk do vývařovny. Budiž mu oběd lehký.