2018 / 3

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

Zdeněk Janál

Narodil se v roce 1985 v Prostějově. Po gymnaziálních studiích zamířil na pražskou DAMU, kde vystudoval obor režie-dramaturgie a následně dramaturgie činoherního divadla (v ročníku režiséra Milana Schejbala a dramaturgyně Zuzany Sílové). Během studia získal v roce 2013 Cenu děkanky DAMU. Od října 2016 studuje na DAMU v doktorském programu Scénická tvorba a teorie scénické tvorby u doc. Zuzany Sílové, prof. Jaroslava Vostrého a prof. Jana Vedrala.
Působil šest let jako dramaturg v angažmá ve Východočeském divadle Pardubice (2010 – 2016). Na Malé scéně ve dvoře v pardubickém divadle založil tradici scénických čtení současné světové dramatiky pod názvem INprojekty. Jako hostující dramaturg pracoval také v Klicperově divadle Hradec Králové, v pražském Divadle na Fidlovačce nebo v Jihočeském divadle České Budějovice. Od ledna 2017 je kmenovým dramaturgem Městkého divadla v Mostě.
 

Georges Feydeau

"Nepodobám se svým hrám, o nichž se říká, že jsou zábavné. Sám jsem v té věci špatným posuzovatelem. Nikdy se v divadle nesměju. V životě málokdy. Jsem mlčenlivý, trochu samotář."
Georges Feydeau patří k vůbec nejvýznamnějším komediografům celé divadelní historie. Rozvíjel žánr frašky, v němž před ním vynikal především Éugenne Labiche, z jehož umění Feydeau přímo vycházel. Zároveň důvěrně znal celý vývoj komediálního žánru a techniku jeho tvorby. Ale především měl přirozený dokonalý talent, nesčetné množství nápadů, schopnost pozorování a vášeň pro kombinování situací. Marcel Achard Feydeaua pro jeho schopnosti přirovnával k matematikovi, astronomovi, šachistovi a vynálezci.
Narodil se do rodiny bankovního úředníka a spisovatele Ernesta-Aimé Feydeaua, autora ve své době populárního a kontroverzního románu Fanny (1858), konkurujícímu dokonce Flaubertovu románu Paní Bovaryová (1857). Do jeho salónu přicházeli například Théophile Gautier, Gustave Flaubert, Alexandre Dumas ml., ale také Charles Baudelaire. Georgesovou matkou byla polská krasavice vysokého původu Lodzia (Léocadie) Zelewska. Její koketnost, pověst i skutečnost, že sňatek s Ernestem byl sňatkem z rozumu, zavdaly příčiny ke spekulacím (dosud nedořešeným), že Georgesovým otcem mohl být ve skutečnosti někdo úplně jiný, například císař Napoleon III. nebo jeho bratr vévoda de Morny.
Vaudevill konce 19. století
Jevištní dialog je specifický v tom, že se ho kromě dvou základních účastníků, kteří si střídají aktivní a pasivní role, velmi netradičním způsobem účastní ještě publikum jako nezúčastněný pozorovatel. Nejmocnějším činitelem je ovšem v tomto případě sám dramatik, protože on rozhoduje co, kdy a jak se publikum dozví, zda bude mít díky své neustálé přítomnosti dramatickému dění před některými postavami náskok a bude se bavit na jejich účet, nebo zda vše pochopí až později.
vaudevill Smrt a dáma, 1906
Vaudevillisté toho dokázali znamenitě využívat. Svým divákům na konci 19. století servírovali hru záměn totožností dramatických postav (tzv. qui pro quo = kdo za koho), díky níž se hrdinové zamotávali do prekérních situací plných nedorozumění a ve snaze se z nich vylhat byli často konfrontováni s postavou, jíž se celou dobu vyhýbali (tzv. rencontres intempestives), nebo se uchylovali do skrýše (nejčastěji do skříně), případně v krajní situaci k úprku. Hlavním tématem secesní frašky byl totiž manželský trojúhelník, ve kterém uvízl příslušník měšťanského stavu (a každý den se mohl ve skutečném životě v podobném "bermudském trojúhelníku" ztratit či ztrácel se i sám divák).
příručka, jak uspět ve vaudevillu
Trefně zápletku vaudevillu popsal Zdeněk Hořínek v knize O divadelní komedii (2003): "Do stabilizovaného mě šťanského prostředí žijícího malými zájmy spadne nečekaně puma, jejíž podoba se mění, ale výbušnost neselhává."
Kombinace nadsázky a dominance komické situace nutí protagonisty v závodu s časem neprodleně jednat (jde jim přece o čest, tedy peníze, kariéru či sňatek z rozumu), až se nakonec ve snaze uhájit si svůj poklidný "měšťácký svět" odhalí a potrestají sami (svým předchozím komplikovaným maskováním nevěry či pokusu o ni si přivodí patřičný trest).
Moulin Rouge, Paříž, 1900
Jejich svět se ve vaudevillech z konce 19. století ještě vrací do starých kolejí, nicméně pobavený divák na rozdíl od většiny postav dobře ví, jak se vše seběhlo, a konec hry tak vyznívá bezmála moralisticky. Hořínek o frašce mimo jiné napsal: "Fraška je nejfatálnější ze všech dramatických žánrů, je královstvím náhody, škodolibé a zlomyslné, říší, kde platí zákon schválnosti."
(in: Vladimíra Matějková: Georges Feydeau: Dáma od Maxima. Srovnávací analýza a kritika českých překladů. FF UK, 2010.)
Georges studoval francouzské lyceum, vynikal zejména v latině, řečtině a němčině. Od samotného dětství si sepisoval nejrůznější komediální situace. První hru údajně napsal již v šesti letech. Ve čtrnácti letech v roce 1876 spoluzaložil společnost milovníků divadla a hudby Cercle des Castagnettes, později se proslavil jako autor monologů na soukromých večírcích. Brzy pochopil, že psaním pro divadlo se může velmi dobře uživit.
"Když začínám psát hru, je mi, jako bych vstupoval do vězení, z něhož se dostanu, až hru skončím. Když připravuji situace, které mají uvolnit veselí obecenstva, zachovávám chladnokrevnost chemika, který míchá lék. Dám do pilulky gram zmatku, gram svobodomyslnosti, gram postřehu. Představuji si co nejpřesnější účinek."
Napsal na dvacet celovečeních komedií, ještě více jednoaktovek, operetní i baletní libreta, ale také celou řadu (dnes spíše zapomenutých) prozaických děl. K jeho nejvýznamnějším komediím, kromě námi uváděné Dámy od Maxima (1899), patří především Dámský krejčí (1886), Ťululum (1896), hrané také pod názvem Ten, kdo utře nos, nebo Brouk v hlavě (1907). Z dalších titulů jmenujme alespoň komedie Barillonova svatba (1890), Champignolem proti své vůli (1892), Taková ženská na krku (1894) nebo Postarej se o Amálku (1908). Po roce 1908 se věnoval výhradně psaní jednoaktových her (Nebožka panina matka, Dáváme děťátku klystýr, Leona si pospíšila a další) a stal se průkopníkem nového žánru, označovaném jako "manželská fraška" (farce congugale). Tyto frašky pak souhrnně nazval Od svatby k rozvodu.
Georges Feydeau: Nebožka panina matka
režie: Jiří Kraus
Městské divadlo v Mostě, 2012
Feydeau miloval výtvarné umění, sám maloval a byl vášnivým sběratelem obrazů. Miloval noční život, ženy, šantány, rád hrál poker, obchodoval na burze. Přestože za svá díla pobíral tučné honoráře, mnohdy se vlivem svého nákladného života dostával do dluhů, ne vždy totiž v pokeru vyhrál. Dokázal sice mistrně kombinovat lidské osudy a ovlivnit následující kroky svých postav, ale ovlivnit vývoj zmíněného obchodování na burze ne; často o své investice přišel. Musel pak prodat část své sbírky i nemovitostí.
V roce 1919 se u Feydeaua objevily první známky vážné nemoci. Věhlasný lékař Jean Sicard diagnostikoval syfilitickou meningoencefalitidu ve třetím stádiu. Feydeau se uchýlil do pavilonu Tilleuls sanatoria Malmaison nedaleko Paříže, kde ve věku 58 let zemřel.
Georges Feydeau: Taková ženská na krku
režie: Jurij Galin
Městské divadlo v Mostě, 1991
"Když jsem ještě chodil do školy, rád jsem psával komedie, protože jsem tím unikal nařízené povinnosti, která mě vždycky otravovala. Mám rád zakázané ovoce i cesty. Dnes se situace obrátila. Divadlo se pro mne stalo pravidlem a povinností. Je to moje zaměstnání. Má normální cesta. Proto mám chuť z ní sejít. Když začínám psát hru, je mi, jako bych vstupoval do vězení, z něhož se dostanu, až hru skončím. Když připravuji situace, které mají uvolnit veselí obecenstva, zachovávám chladnokrevnost chemika, který míchá lék. Dám do pilulky gram zmatku, gram svobodomyslnosti, gram postřehu. Představuji si co nejpřesnější účinek. Zkušenost mě naučila rozeznávat dobré i špatné prostředky. Zřídkakdy se mýlím."
 
DÁMA OD MAXIMA
Světová premiéra Dámy od Maxima se uskutečnila 17. ledna 1899 v pařížském Theatre des Nouveautés. Autor na hře pracoval od roku 1897 a divadelní ředitel Micheau ji zařadil na repertoár, aniž by ji četl celou. Ani ji celou číst nemohl. Deset týdnů před premiérou měl Feydeau hotová jen první dvě dějství. To třetí divadlu předal až 30. prosince 1898, tedy pouhých 18 dní před premiérou.
Armande Cassive
Dáma od Maxima reprízami nestárne, její smích neztrácí na jiskřivosti. Aby autor pobavil své vrstevníky, na to nestačí prostřední talent. Velký dramatický spisovatel Moliėre byl také často vaudevillistou. Ten žánr byl zkompromitován těmi, kteří útočili na nejnižší instinkty davu. Feydeau naproti tomu bere ze života komediální situace a volí si jako jejich osoby bytosti, s nimiž se setkal a které hluboce zná; jako karikaturista vybírá to, co je směšného v jejich povahách a v životním způsobu, a dává se jim střetnout v dramatických akcích, které přirozeně a logicky vyvíjí.
(Pierre Mortier)
Jako první Micina (v originále Crevette) na pařížských divadelních prknech zářila populární herečka Armande Cassive. Hra měla ihned strhující úspěch - u diváků i kritiky. Například Henri Fouquier v listu Figaro ji okomentoval těmito slovy: "Smáli jsme se čtyři hodiny a kdybych měl tomuto dílu něco vytknout, tedy úžasnou přemíru nápadů a příhod. Ale obecenstvo si nikdy nestěžuje, že toho bylo moc a že nevěsta byla hezká. A ta vzácná souhra logiky a pravděpodobnosti s fantazií!"
Feydeau od základů obnovil komické divadlo. Vytvořil si vlastní mechaniku smíchu, vyrobil si vlastními rukama a pro vlastní potřebu dramatický nástroj. Mnoho jiných věřilo, že stačí si od něho vypůjčit jeho postupy, aby se mu vyrovnali. Všichni si rozbili nos. Nestačí podle proslulých a znamenitých receptů postavit proti sobě lidi, kteří se nikdy neměli potkat, aby vznikl vaudeville hodný Feydeaua.
Pina Menichelli jako La môme crevette (Micina)
(film, režie Amleto Palermi, 1923)
Ve Feydeauovi je komická prudkost, jakési třeštění, invence, druh fantastické a burleskní fantazie, grandiózní absurdnost, schopnost dialogu, tempo, které se nevyskytuje nikde jinde a co vše vytváří z divadla Feydeauova divadlo totální, divadlo, které nemá své místo nikde jinde, než na divadle a které nemůže žít bez přítomnosti diváků.
(Henri Jeanson: Mám rád Feydeaua)
V počtu repríz předčila i slavný Labichův Slaměný klobouk! Ještě v témže roce byla hrána v Marseille, zanedlouho také v USA, v roce 1902 i v Anglii nebo Bruselu. Od té doby se Dáma od Maxima hraje s velkým úspěchem po celé Evropě i Severní Americe. Hra pronikla rovněž na prkna nejvýznamnějšího francouzského divadla Comédie-Franҫaise (poprvé v roce 1982).
Na plátnech kin se Dáma od Maxima objevila poprvé v roce 1912 ještě jako němý film. V režii Amleta Palermiho potom v roce 1923 vznikl další němý film s hvězdnou Pina Menichelli v hlavní roli. Nejvýznamnějším filmovým zpracováním je adaptace scenáristy Henriho Jeansona a režiséra Alexandera Kordy z roku 1933 s kabaretní a muzikálovou zpěvačkou Florelle v hlavní roli. Později byla na tento námět natočena celá řada televizních filmů. V roce 2013 v New Yorku vznikla muzikálová adaptace Feydeauovy hry z pera Bryana Williamse.
Florelle jako La môme crevette (Micina)
(film, režie Alexander Korda, 1933)
Dáma od Maxima! V každém ztraceném městě v nejzapadlejší provincii probouzí ten název nejveselejší vzpomínky. Každý ví, že je to název bláznivé zábavné hry, která zažila stovky a stovky repríz od své premiéry 1899 v divadle Nouveautés. Putovala z města do města, všude přijímána výbuchy smíchu, znovu a znovu vstoupila na scénu - a tak tomu bude ještě dlouho. Georges Feydeau si dobyl už předtím dvaceti vaudevillovými triumfy titul krále vaudevillu, každou hrou jej znovu potvrdil, ale Dámou od Maxima učinil mnohem víc: získal si nejen přízeň kritiky a diváků, ale odzbrojil veselostí a přiměl k obdivu i zásadní protivníky tohoto divadelního žánru.
(Gaston Sorbats, 1914)