DIVADELNÍ MOSTY

HRABAL NA ŽELEZNIČNÍ STANICI V DOBROVICÍCH

Říkali jsme mu Bogan, začínal jsem s ním v Dobrovici. Bylo nás pět, dost na takovou staničku, a tak jsme se trošku nudili. Chudák Němeček nás sháněl po celém nádraží a my zatím mazali karty v odstavených vozech nebo poslouchali Boganovy výplody.

Pak nás omrzelo i to, bloumali jsme po nádraží, splašili někde kočku a vítězoslavně ji přinesli do kanceláře. Tam utekla, prskala, lítala po kanceláři, my za ní, no rámus, až se budova třásla. Do toho zmatku vstoupil nějaký pán a zajímal se, co děláme.

"No zaškolujeme se, copak nevidíte?" – řekl mu Mašek. Pán se nadechl a hrozebně laskavým hlasem se ptal po přednostovi. Když jsme řekli, že je asi v holubníku, tak strašivě zařval, vyletěl z kanceláře a za chvíli se vrátil s pobledlým přednostou.

Bobin mu ještě řekl něco jako "Vítáme vás mezi námi, maestro" a korunu tomu nasadil Houška vracející se z hospody s plnou náručí půllitrů, který začal ve dveřích povykovat: "Všechno pryč – pivo se nese!" Stálo to inspektorskou zahrádku pana přednosty, i výpravčí měl zaražený postup...

Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.
Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného.