Když jsme probírali první čtenou zkoušku jako událost v hereckém životě, událost zpravidla radostnou a plnou očekávání, událost ve znamení setkání a přípravy na novou práci, logicky se musíme posunout dále a zmínit událost úzce navazující, totiž První Zkoušku Aranžovací. Takových zkoušek s velkým Z nás čeká ještě několik - Zkouška Technická, Zkouška Osvětlovací, Zkouška Oblékaná, ale narozdíl od nich se najde mezi herci málokterý, jenž by měl První Zkoušku Aranžovací v oblibě.

Po první čtené zkoušce herci v následujících dnech ještě někdy takzvaně sedí u stolu - což znamená, že text ještě čtou, rozebírají, diskutují, dávají na odiv svou inteligenci a zkušenosti, vedou spoustu řečí, rozebírají dlouhé hodiny jedinou repliku, aby ji následně přečetli úplně stejně jako předtím, chytají autora za slovo a dobírají se tajemných významů hry, které v ní nikdy nebyly.

Ale abych byl spravedlivý - jsou hry, které přesně tento přístup vyžadují, u kterých je bytostně důležité se doslova rýpat v každé stránce textu, aby herci pochopili její úskalí a smysl, aby pronikli k jádru a hráli správně - v tom směru, který si s režisérem během čtení vytyčí. Mnozí z herců navíc dlouhé čtení a hledání s tužkou v ruce mají rádi. Za okamžik se dozvíte proč.

Opakem "u stolu" je totiž "v prostoru". A ačkoli se První Aranžovací prostě nejde vyhnout, pro některé herce je přece jen snesitelnější, když jdou zkoušet s určitou jistotou, že už leccos vědí o postavě, z důkladného čtení už znají zpaměti mnohé ze svých replik a  vcelku dobře se orientují v celém příběhu. Pro některé to až tak důležité není a rádi naopak všechny významy hledají až přímo abych tak řekl v praxi a proto se "do prostoru" těší a  u stolu se netrpělivě vrtí.

Přesto ať už patříte do jakékoli skupiny, ať s rozkoší čtete text jako rozhlasovou hru (leckteří doprovodí imaginární akci i patřičnými zvuky - jak pěkně zní tlesknutí pod stolem, když postava ve hře dostane facku) a slovo se stává tělem doslova před očima, nebo patříte k opozici, nadáváte na ztrátu času a už už se hrnete na jeviště, přesto všechny čeká ta nepříjemná chvíle, kdy se poprvé postavíte před režiséra, případně další kolegy a musíte začít.

Někdo to zvládá hůř, někdo líp, někdo tuhne a propadá panice, byť má v životopise pěknou řádku rolí, někdo se do toho vrhne po hlavě, ať už je to za ním. Záleží samozřejmě i na atmosféře a náladě, která právě panuje, na momentálním hercově rozpoložení i na režisérovi, jak se umí přes tu chvíli přenést. Obecně ale platí, že si v té chvíli každý připadá více či méně "jako nahý".

 Je to naprosto výstižné pojmenování pocitu, který vás najednou nemilosrdně zaplavuje. Vstoupíte na jeviště a režisér vám zpravidla řekne maximálně něco ve smyslu: teď vejdeš zleva do těch dveří. Ony dveře jsou navíc jen náznak tvořený v lepším případě rámem, v tom horším dvěma čárami křidou na podlaze. Tak tedy zleva, dveřmi (imaginárně zaklepat, prosím!) a mluv! Zdráhám se ten pocit nazvat trapnem, to není ani zdaleka přesné, je to spíš nejistota a právě obnaženost, co cítíte.

Cest, jak s tím bojovat je však naštěstí hned několik.

VYŽADUJTE REKVIZITY! Když se můžete opřít o nějakou věc, pěkně ji požmoulat v ruce, hned vám to dodá sebedůvěry. Nedílnou součástí nahoty První Aranžovací je totiž stav nazývaný "nevím, co s rukama". Jejich patřičné zaměstnání je tudíž logickým prvním krůčkem - malým pro herce ale velkým pro celou inscenaci. Pokud vám jsou rekvizity odepřeny, nezbývá než založit ruce do oblíbených pozic: na prsou (pozice Vezír), ruce v bok (pozice Selka) nebo jestli je to jen trochu možné, dejte ruce do kapes.

BUĎTE AGRESIVNÍ! Nejlepší obrana je útok, toho se držte. Samozřejmě že se těžko budete zlostně utrhovat na režiséra. Musíte si vybrat nějaký slabší článek. Vhodně vyštěknuté Cože? směrem k nápovědě a následné mrmlání, že jí není rozumět ani slovo, náležitě odvede pozornost od vaší momentální slabosti (rozuměj nahoty).

DISKUTUJTE! A to okamžitě, hlavním účelem je co nejvíce oddálit tu chvíli, kdy budete na jevišti sám a bezbranný. Diskutujte o čemkoli, nejlépe o vašem příchodu - proč zrovna zleva a proč zrovna dveřmi? Rozvijejte teorie a zatáhněte do problému co nejvíce zúčastněných. Nejlepším výsledkem je potom stav, kdy znavený režisér oznámí, že tohle tedy teď jen tak projedeme a pak se k tomu vrátíme.

VYTASTE SE S HISTORKOU! Nejlepší a nejoblíbenější metoda. Můžete vybalit jakýkoli příběh, ať už váš, nebo co znáte z doslechu. Není ani nutné, aby jakkoli souvisel se zkoušenou hrou. Důležité je jen to, aby historka byla dostatečně zábavná a především aby spustila řetězovou reakci, kdy každý chce přijít se svou troškou do mlýna a za pár minut se herci i režisér předhánějí, komu se co stalo, nebo co kdo od koho kdy slyšel vyprávět. Kromě toho, že se uvolní atmosféra, může se klidně stát, že se První Aranžovací celá provypráví a posléze přesune do klubu.

To je jen základní výčet metod, jak zmírnit utrpení oné metafyzické nahoty na jevišti. Dají se různě kombinovat, dají se vymyslet nové, nebo staré inovovat, ale všechno marné - tomu okamžiku, kdy budete sám a sám, bezmocný a ztracený, tomu se vyhnout nakonec nedá. Útěchou je, že ta chvíle bývá naštěstí někdy jen chvilkou, někdy jen chviličkou a když se tím zdárně prokoušete, můžete se škodolibou radostí pozorovat kolegy, když na ně přijde řada.

Tak tedy ještě jednou promiňte, vy senzace chtiví, že na tu opravdovou nahotu nakonec nedošlo. Snad někdy příště obnažíme těla místo duše.