V našem divadle máme hned dvě. Marii Kolaříkovou a Janu Pin. Janu přemluvila v roce 2000 odcházející inspicientka Lenka Čápová, aby nastoupila za ni. Jana, tehdy pracující v garderobě, se chvíli zdráhala, podle svých slov se bála zodpovědnosti, kterou sebou inspice přináší. Nakonec ale souhlasila a dnes by neměnila ani za nic. Marie si přečetla výzvu divadla, že se hledá inspicient, prošla konkurzem a do mikrofonu hlásí už 23 let.

Práce inspice ovšem není jen hlášení. To je jen vrcholek ledovce celé řady povinností, které inspicient má. Jeho práce začíná už na první čtené zkoušce, kdy si zpravidla udělá přehlednou tabulku scén a výstupů, sepíše rekvizity, poznamená si omluvy jednotlivých herců ze zkoušek a začíná s tím hlavním – plánováním zkoušek na další dny. Mezitím samozřejmě ještě musí vyhlašovat začátek zkoušky, začátek a konec pauzy a konec zkoušky interkomem, aby herci věděli kdy a kam se dostavit, případně kdy a proč opustit klub.

Když se potom zkoušení přesune do fáze aranžování, zajišťuje inspicientka správné umístění náznaku, rozmístění těch správných rekvizit na ta správná místa, hlídá pohyb dekorací a nábytku po scéně, zapisuje, kdy a kam se budou později přesouvat při představení během přestaveb, a k tomu všemu ještě nahání neposlušné herce, kteří soustavně při každé sebemenší příležitosti opouštějí jeviště či zkušebnu a mizí ve svých šatnách. Na rozdíl od nich inspicient nikdy své místo neopouští, musí být stále k dispozici. Když je hra zábavná a inspici se zkoušení líbí, je to podle Jany příjemná práce. Horší je, když je tomu naopak. Tomu se samozřejmě za ta léta nedá vyhnout, ale naštěstí se to nestává moc často.

Marii na isnpicientování těší hlavně práce s lidmi, divadlo, prostě cvrkot. Jana to má vlastně stejně. Každý den je jiný, stále je co dělat, práce je to sice občas hodně náročná, ale možná právě proto ji baví. Někdy by s tím obě nejraději praštily, samozřejmě. Hlavně když se po nich sveze průšvih někoho jiného, když se na ně kladou povinnosti, které jim vlastně nepřísluší a když nikdo jejich práci pořádně neocení. V tom je ale musím uklidnit, všichni moc dobře vědí, že bez inspice bychom my herci byli úplně ztracení a za sebe musím říct, že lepší inspicientky bychom stěží kde hledali.

Obě se shodnou, že asi nejnudnější zkouškou ze všech je oblékaná zkouška, ta je totiž prakticky celá v kompetenci krejčovny a výtvarníka. Naopak nejobtížnější bývá zpravidla zkouška svícená, která někdy může zabrat i tři dny, inspicientka během ní jednak zapisuje všechny světelné změny, pomáhá osvětlovačům orientovat se v textu a celou tu dobu sedí jako krtek ve tmě, jen při svitu chabé baterky. Měla jsem i svícenou, která začala v osm ráno a skončila v deset večer s pauzou na oběd, popisuje Jana. A přidává i dva rekordy: představení, které mělo deset světelných změn (Bůh masakru) a druhý extrém – přes dvě stě (Hvězda na vrbě).

Jana Pin o inspici:
       "Podstata této práce je trochu komplikovaná, pokaždé jiná s ohledem nato s jakým režisérem spolupracujete (plníte funkci pravé a někdy i levé ruky) a jaká hra se zkouší, ale hlavní základ je všechno vědět, u všeho být, snášet nálady veškerého okolí.
       Nejlehčí je zkoušet konverzačku o čtyřech lidech, která se odehrává v jednom prostředí. A nejtěžší je muzikál, kde vždycky hraje spousta zpívajících a tančících herců a vždy jsou přestavby k tomu asi milion světelných změn, ale největší katastrofa pro inspicientku je živá kapela. Muzikanti jsou zvláštní plemeno, které nedokáže nikdy nikam přijít včas, takže když přijde o deset minut později zpoždění může být i půlhodinové, než si vybalí nástroj, než ho naladí, než ho nazvučí, než si sní svačinu..."

Inspice jako přístroj:
       Velmi komplikované, staré a z části již nefunkční zařízení polské výroby. Podstatu některých tlačítek nebylo možné dosud odhalit. Celý stroj vyvolává dojem, že musí přinejmenším řídit kosmickou loď. Na přístrojové desce je 86 tlačítek a 36 kontrolek. Inspice nemá jenom tlačítka ale i 22 páček, kterými se kdysi dávalo znamení tahům. V současnosti ovšem nefunguje ani jedna, ale máme v divadle plno lidiček se šikovnýma rukama, kteří tento problém vyřešili a ispicentky můžou dále blikat na technikáře, aby popojeli s  tahy. Poslední dva roky si inspice začala žít svým životem, a je vždy nepříjemným překvapením, když odmítá spolupráci. To pak musí inspicientky běhat po šatnách a svolávat herce. Naneštěstí dámy mají šatny o patro výš. Herci si neustále stěžují, že hlášení jsou příliš hlasitá a když je to opraveno, zase nechodí na své výstupy, že nebylo nic slyšet. Zda někdy dojde k výměně celého zařízení, je ovšem ve hvězdách. Vzhledem k nákladnosti a složitosti takové výměny nikdo moc nedoufá, že by se do ní divadlo pustilo, dokud inspice definitivně nedoslouží.

Nejvíc zodpovědnosti a dřiny ovšem přichází až se samotným představením. Všechno začíná dávno před začátkem, kdy inspicientka přijde o hodinu dřív než ostatní, zkontroluje jeviště, jestli je všechno připraveno správně, nechá spustit oponu a ověří si, že žádný herec nezmeškal. V případě, že ano, se musí chopit telefonu, rychle zjišťovat, ve kterém baru se dotyčný hříšník zapomněl a případně rychle zajistit jeho bleskovou přepravu do divadla. Obě už zažily i to nejhorší – herec nebyl nikde k zastižení, případně dlel právě třeba i takřka na druhém koci republiky, v tom nejhorším případě v nemocnici. Tahle noční můra jak inspicientky, tak i herců je naštěstí vzácností a všichni si jen ze srdce přejeme, aby to tak i zůstalo.

Když má jistotu, že je všechno v pořádku, posadí se ke svému milovanému mikrofonu a pustí se do hlášení. To první zní podobně jako v úvodu, ale následují i další. V pravidelných intervalech upozorňuje, kolik minut ještě zbývá do začátku představení, aby si herci mohli rozvrhnout čas na přípravu, jak moc musí spěchat s převlékáním, nebo s líčením. Když zahlásí posledních pět minut, elegantně přepne páčku a místo hlášení se rozdrnčí po celém divadle zvonek. (Ten je naštěstí právě i na záchodech a věřte mi, je to jedině dobře!) Všichni, kdo chodíte do divadla, to znáte. Nejříve se zazvoní jednou, potom dvakrát a nakonec třikrát. V tu chvíli by ovšem všichni měli být už připravení na jevišti, tak říkajíc na startu. Ještě jedno rychlé překontrolování všeho, co je potřeba a právě inspicientka je ten člověk, kdo celé představení spustí. Většinou se u toho krátce pomodlí, že snad nic nepřehlédla, že všichni a všechno je na svých místech a představení se může hladce rozjet.

Během představení řeší inspicient milion potíží, ať už předvídatelných (plynulý chod přestaveb, znamení tahům, kdy mají vyjet nahoru a kdy dolů, volání herců v ten pravý čas, aby nepropásli svůj výstup, znamení osvětlovačům, zvukařům) nebo těch, se kterými nikdo nepočítal (chybějící rekvizita, rozbité dveře v dekoraci, praskající židle, zaseknutí opony). Jana vzpomíná na veselou historku, kdy si Mirek Středa v Dalskabátech zapomněl jako čert připnout ocas. Rychle tedy zavolat garderobu, aby ocas přinesla, vystrčit Mirka napůl z portálu, aby mohl hrát a v zákulisí mu ocas rychle připevnit. To všechno má inspice na starosti a někdy je to opravdu o fous.

V repertoáru našeho divadla máme hru Bez roucha, které moc hezky (pravda, poněkud v extrému) ukazuje, jak hektické může někdy zákulisí být. Ačkoli je celá hra v nadsázce, někdy je opravdu škoda, že diváci nemůžou při nejrůznějších představeních skutečně nahlédnout do zákulisí, protože zábavy je tam někdy víc než dost. Ovšem zábavné je to až potom, v klubu, nebo ve vyprávění. Jana se tomu teď usmívá, ale ve chvíli, kdy marně volá herce na scénu a stále nikdo nepřichází, pokouší se o ni infarkt.

Když představení skončí, musí ještě inspicient vyplnit hlášení, které popisuje průběh představení, případné nedostatky, závady, rozbité rekvizity a dekorace, nedej bože úrazy a také seznam všech zúčastněných. Tím pro ni celý ten maraton končí a už se může těšit na ten další.