Mistři světel byli spojeni s divadlem (tehdy loučí, svící, lampou) už od nepaměti. Ovšem v době současných technických vymožeností jsou dávno pryč ty časy, kdy se světla "tahala" ručně na velkých, pákových reostatech. Dnes všechno řídí počítač. Ale ačkoli by se mohlo na první pohled zdát, že jsou tím pádem věci jednodušší, opak je často pravdou.

V našem divadle se v každém představení používá zhruba sto šedesát světel, každé světlo má při změně svou intenzitu, čas nasvícení a dobu změny. Všechny tyto informace se musí postupně nastavit a uložit do počítače, což je práce v pravdě mravenčí. O tu se starají a vzájemně dělí mistři světel Jan Hanzlíček a Milan Vršecký. Zdálo by se tedy, že v okamžiku, kdy jsou změny uloženy, těžká práce končí a začíná pohodička, při které se na danou repliku pouze "odpálí" světelná změna. Omyl! Světla musí být podle výtvarného záměru a představy režiséra nasměrována pokaždé jinak a také mají jiný barevný ráz a nádech. Takže chlapcům nezbývá, než před každým představením vyběhnout na lávky, které jsou až dvanáct metrů nad jevištěm, a každé světlo nasměrovat do požadované polohy a opatřit jiným barevným filtrem. Proto chvalme jejich práci. Mimochodem, jejich největší noční můrou je výpadek počítače!

Naproti tomu mistři zvuku rozběhli svoji kariéru naplno až s příchodem moderních zvukových technologií, jako byl Edisonův fonograf, gramofonová deska, kotoučový magnetofon, kompaktní disk, minidisk a samozřejmě počítač. Stali se tedy součástí "divadelní rodiny" mnohem později.

 Je jasné, že zvukařina dnes už postoupila - od pouštění hudby, telefonních a dveřních zvonků, kostelních zvonů, polnic, dělostřelby a zahájení partajních schůzí k náročnějším úkolům. Příčinou je fenomén doby zvaný muzikál. Kromě toho, že v něm může hrát živá kapela, kterou je nutné před každým představením nazvučit, přinesl další zvukařskou lahůdku - mikroporty. Pokud má zvukař k dispozici jedenáct portů pro dvacet účinkujících, má před sebou někdy pořádný oříšek. Mezi herci to potom občas vypadá jako směnný obchod na tržišti, porty si chvatně předávají, lepí na tvář, zápasí s kabely a také s otázkou, kam si tu nepohodlnou krabičku připevnit, aby překážela co nejméně. Zvukař potom musí pečlivě hlídat, který herec má právě které číslo portu a správně jej také vyjíždět na svém mixážním pultu. Když se potom během sólové písně na jevišti ozve náhle hlas ze šatny: "Ty vole, mně včera žena místo svíčkový uvařila koprovku, já myslel, že se..." tak to není dobré ani pro diváka ani pro herce, přestože situace může chvíli působit vtipně.

Pánové ve zvukařské kabině, Lukáš Koranda a Josef Klatovský, také ukládají veškeré zvuky, jejich intenzity, barvy a časy do počítače. Opět práce mravenčí a opět i tyto pracovníky děsí představa, že počítač "klekne" pět minut před představením.

Ani zvukař, ani osvětlovač ovšem nejsou jen bezduchými obsluhovači svých počítačů, jak by  to mohlo na první pohled vypadat. Na mistry světel během zkoušky, která se příznačně nazývá "svícená", klade režisér společně s výtvarníkem své požadavky, vysvětlují svoje představy a určují místa ve hře, kde má dojít k proměnám. Osvětlovač se pak snaží jejich předsatvy naplnit, často přichází s vlastním řešením, je to tvůrčí práce a výsledky často bývají ohromující. Zvukař zase hledá zvuky, které si režisér přeje, stříhá a sestřihává nejrůznější hudební motivy, občas něco s herci připravuje a nahrává pro potřeby inscenace.

Nejtěžší je ovšem samotný průběh představení. Obdobně jako herci, musí si zvukař i osvětlovač neustále udržovat v paměti celou škálu inscenací repertoáru. Jak pěkná by byla představa, že jen sedí u svých tlačítek, hledí do textu před sebou a na narážky stisknou ten či onen čudlík. To by ovšem divadlo nesmělo být živý umělecký tvar, to by herci nikdy nesměli udělat chybu, poplést sem tam nějakou  tu větu, nedej bože přeskočit celou stránku. To by nikdy nesměla být světla nebo zvuk závislá na tom, co se právě odehrává na jevišti, nebo to naopak určovat. To by místo lidí opravdu mohly být v kabinách jen stroje, které by se v sedm hodin zaply, proběhly svůj přesně vymezený a vypočítaný program a s poslední světelnou změnou a s posledním zvukem se zase vyply. Jenže zvukař a osvětlovač musí jít s představením, musí mít dobrý cit pro načasování, musí pečlivě a stále ve střehu sledovat dění na scéně a pružně na to reagovat.

Ať už se na obě tyto profese, zvuk a světla, díváme vážně, nebo s laskavou nadsázkou, faktem zůstává, že jsou neodmyslitelnou součástí každého současného představení. A pokud je s nimi umně nakládáno, stávají se z nich spoluhráči, kteří mají možnost vytvořit něco nezapomenutelně krásného - dokonalé divadelní představení...