Slavný anglický režisér Peter Brook sice říká, že herec ke ztvárnění své role nepotřebuje nic než prázdný prostor, ale faktem je, že dobře vymyšlená, udělaná a hlavně postavená scéna tomu dává větší rozměr a rozlet. A tady přichází chvíle pro jevištní techniku nesoucí po léta hrdé cechovní označení "kulisáci". Oficiálně ovšem UTP - umělecko technický personál.

Kulisáci jsou parta na první pohled nesourodých, drsných chlápků různého věku, kteří si však velice dobře rozumí, jsou výborně sehraný tým a denně přestěhují několik desítek metráků materiálu. Technická parta v našem divadle čítá devět členů a jejich základní pracovní náplní je postavit scénu na ranní zkoušku nebo představení, po jejím konci vše zbourat a postavit scénu na večerní zkoušku nebo představení. Zní to jednoduše, ale když si člověk představí, že takové bourání a stavba v průměru trvá dvě hodiny, že představení v divadle končí kolem půl desáté večer, že musí scénu přivézt z dost přeplněného skladu ve sklepě a tu zbouranou tam zase odvézt a někam zasunout, pak už to zas taková sranda není. Navíc je potřeba vzít v úvahu vskutku nadstandardní rozměry mosteckého jeviště, čemuž většinou odpovídá i velikost a váha jednotlivých dílů scény.

Hrává se sice na tzv. malé scéně, kdy diváci sedí přímo na jevišti, ovšem ono slovo "malá" je více než relativní. Dekorace, ve kterých se zde hraje, by se kolikrát stěží vešly na jeviště většiny divadel v republice. Navíc se musí postavit elevace, aby diváci dobře viděli, a nanosit až dvě stě židlí, aby hezky seděli.

Stavět a bourat, to ovšem není jediná povinnost naší technické party. Kdo by si myslel, že jakmile nachystají jeviště pro herce, můžou si jít domů, byl by na omylu. Během představení se musí postarat především o přestvby. Někdy stačí přinést a odnést nějakou část nábytku, ale to je spíše vzácností. Ve valné většině inscenací musí vběhnout na jeviště technika v plném počtu, a během několika málo vteřin, zpravidla takřka ve tmě a pokud možno v tichosti zde provést přestavbu scény, dejme tomu z náměstí na interiér bytu. Do toho ještě točit točnou a obsluhovat jevištní tahy, kterých je sice několik na elektromotory, ovšem více než dvacet jich je na "ruční pohon".

To vše v naprosté souhře, jako dokonale tikající hodinky. Technologii přestaveb sice připravuje výtvarník a i režisér mívá konkrétní představu, ovšem nakonec vše přece jen leží na bedrech kulisáků a já kolikrát žasnu, jak opravdu dokážou zcela přeměnit scénu během okamžiku a jako mávnutím kouzelného proutku. Aby se dekorace dostala na to správné místo, je celé jeviště doslova poseté drobnými značkami, každá inscenace má svoje, sem tam se maluje i křídou a v celé té změti se naši chlapci orientují s naprostou, pro mě téměř nepochopitelnou samozřejmostí.

Někdy není zbytí a přestavba je takzvaně kostýmovaná. To se potom technikáři musí obléct do kostýmů odpovídajících prostředí hry, například vojáka, somráka, zbrojnoše, zdravotníka nebo co si režisér vymyslí a přestavbu provádět v něm. Většina z nich se při tom tváří, že to nejsou oni, ale někdo úplně jiný. Protože některé členy techniky nedostanete na jeviště pomalu ani heverem. Ovšem jsou i tací, jako například Michal Pešek, Eda Endt nebo Pepa Ráček, kteří si to užívají a pravidelně ztvárňují na jevišti řadu nejen menších roliček, ale i středních a větších rolí.

Další pracovní náplní je "technický dozor" a výpomoc při představeních hostujících souborů, při koncertech a jiných pronájmech v našem divadle. O ten se kulisáci spravedlivě dělí, aby to nikomu z nich nepřišlo líto.

Nesmím vynechat zvláštní post v našem divadle, a to je funkce "točnaře". Naše divadlo se může pochlubit hned dvěma točnami, kdy jedna, ta menší, je excentricky vsazena do té velké. To přináší scénografům a režisérům nevšední možnosti jak nejen rychle měnit prostředí, ale také například vytvářet iluzi pohybu. Herec například kráčí proti směru chodu točny a z pohledu diváka najednou kráčí na místě a kolem něj ubíhají dekorace. Je smozřejmě jasné, že točny musí někdo ovládat a řídit.

Kdysi měly točny dosti kuriózní ovládací panel v malé místnůstce, která se vznáší v portále nad jevištěm a ve které má točnař pocit osamělého tankisty bloudícího po africké poušti poté, co dal velitel rozkaz k ústupu. Panel dnes nahrdil programovatelný počítač, ovšem místnůstka zůstala a pocit tankisty taky. Kolikrát musí točnař dokonce točit naslepo, podle narážek herců z odposlechu, nebo na zvláštní znamení inspice, protože například na forbínu ze svého okénka prostě nedohlédne.

A pak je tu ještě otázka zájezdů, které vždy potěší celou techniku. Scéna se naloží na náklaďák a vyrazí se. Buď hodně brzy ráno, nebo den předem, aby se vše stihlo postavit. Na místě pak samozřejmě nic nepasuje, nic nesedí, nevejde se. Když už se podařilo narvat tu kulisu do auta, v divadle, kam se přijede, ona kulisa neprojde žádnými dveřmi na jeviště. Tisíc a jedna potíž je nakonec však vyřešena a čeká se na herce, aby potom remcali, že je všechno jinak. Po představení zase všechno sbalit a přijet opravdu hodně pozdě v noci, všechno vyložit a za pár hodin už být zase v divadle a stavět.

Čili práce v technice znamená, že jste v divadle od rána do rána, nataháte metráky materiálu, zaskotačíte si na jevišti, občas vás vyvezou za hranice Mostu, a za to všechno máte "velkou gáži" a velký dík nás herců...