Herec se ráno probudí po téměř probdělé noci, jelikož buď utápěl svou nervozitu v alkoholu, nebo prostě vůbec neusnul, protože si neustále opakoval text. Dá si snídani, zapne hudbu a o ničem nepřemýšlí, neboť v jeho hlavě není místo.

Celé dopoledne se poflakuje, protože potřebuje mít dostatek sil na večerní výkon. Nastal čas oběda. Vyrazí nejspíš do nějaké restaurace, má dnes důležitý večer, čeká jej premiéra, nebude se tedy rozptylovat vařením. Objedná si něco lehkého, přece jen se večer bude na jevišti vysvlíkat do půl těla a stejně mu není dobře od žaludku.

Po cestě domů se staví v papírnictví a nakoupí materiál na "zlomvazky", které posléze u kávy pečlivě vyrábí. Naposledy otevře scénář, v rychlosti si zopakuje text, prolítne poslední připomínky od pana režiséra, v hlavě si promítne aranžmá jednotlivých scén či choreografie. V ten moment nastoupí deprese, protože: "Sakra já si nic nepamatuju, já to nezvládnu, je mi špatně, já tam nechci, bože pomoc!" Uklidní se výběrem oblečení, po premiéře mu bude pár lidí jistě gratulovat, vyplatí se vypadat dobře (na druhou stranu, ráno se  probudí kdoví kde, se skvrnou od vína na košili, natrhlým sakem a bez oblíbené kravaty, která zůstane nejspíš v taxíku).

Konečně herec dorazí do divadla, odnese na propagaci květiny pro své drahé kolegyně. Tiše obejde herecké šatny a všem svým kolegům, kteří s ním dnes budou stát na jevišti, na stůl položí svou vyrobenou zlomvazku.

Poté se herec převlékne do kostýmu, nalíčí se v maskérně, zkontroluje si rekvizity, projde se po jevišti, trochu se protáhne, rozcvičí, rozmluví se různými slovními hříčkami: Strč prst skrz krk. Jelenovi vodu nelej. Auvex, ouvex, auvex, ouvex. Doktore Konráde Lenrte rychle defibrilátor na otorynolaringologickoresuscitační stanici volala doktorka Helerérová. Pudl prdl pudr. Dolar, libra, rubl. Xaxexixoxu, xaxexixoxu. Jemně mi ho mni, mni mi ho jemně.

A konečně těsně před začátkem samotného představení se všichni herci sejdou v zákulisí a začíná ten pravý rituál. Všichni do sebe kopou, plivou na sebe a posílají se k čertu. Pokusím se vám tento zvyk podrobně popsat: Herec A popadne herce B a lehce jej nakopne do zadnice (lehce = přímo úměrně tomu, jaký vztah mezi sebou mají v soukromí), poté na něj symbolicky plivne (opět záleží na kvalitě jejich vztahu v soukromí) a řekne onu kouzelnou formulku: "Zlom vaz". Poté herec B řekne: "Čert tě vem." Vzápětí si role vymění, tudíž kope a plive herec B a herec A posílá k čertu. A takhle se musí pokopat každý herec s každým hercem, ale také s režisérem, výtvarníkem, kulisákem, osvětlovačem, garderobiérkou, inspicientkou, zkrátka s každým, kdo se na nadcházející premiéře nějak podílel.

Konečně herci vystoupí na jeviště a slavnostní premiéra může začít. Dál to  zcela určitě všichni znáte. Herci hrají, vy tleskáte, herci se klaní, vy tleskáte, herci dostávají květiny, vy tleskáte, herci se klaní, vy tleskáte, herci se klaní, vy tleskáte, vy už netleskáte, herci se už neklaní.

Po poslední děkovačce spadne všem hercům kámen ze srdce, začnou si gratulovat k dobře odvedenému výkonu, podávají si ruce, objímají se, líbají se, vypráví si, co všechno se nepovedlo a kde všude zapomněli text, ale jak to určitě nikdo nepoznal. Po společném přípitku proneseném ředitelem divadla nebo režisérem, se všichni odeberou do šaten.

Nastává čas hodit se do gala a jít přijímat gratulace od diváků a kolegů, kteří dnes nehráli, ale přišli se podívat. No a dál už to také určitě znáte, herci přijdou do klubu s výrazem "chvalte mě, chvalte, ale ne všichni najednou", začnou pít, bavit se, gratulovat si, zpívat, plácat se po zádech, zpívat, pít, gratulovat, plácat, zpívat, pít, pít, zpívat...