(píše Aleš Petráš, foto Vítek Herzina)
Vážení čtenáři, jsme na konci. Naše rubrika Krok za krokem končí a to zcela logicky derniérou. Společně jsme se podívali, pěkně kousek po kousku, jak vlastně vzniká inscenace, kdo všechno se na její přípravě podílí a kolik práce, píle, talentu, umu, zkušeností, no zkrátka profesionality je zapotřebí, abychom vám mohli předložit kvalitní umělecké dílo.
Snad se vám náš seriál líbil, snad nebyl příliš suchopárný a poučný, snad jste ocenili náš smysl pro humor a nadsázku, snad jste se ale zároveň dozvěděli něco zajímavého. Možná jsme něco málo vynechali, to asi ani jinak nejde, divadlo je složitě fungující organismus a úplně všechno se popsat nedá. Ti, kteří nám při psaní pomáhali, si zaslouží velký dík, ti, kteří se do něj úplně nevešli, si zaslouží naši omluvu. Tak tedy... opona... konec... děkovačka...
Tetička Wikipedie říká: "Jako derniéra se označuje poslední představení daného divadelního či filmového díla. Jedná se tak o protiklad premiéry. Jakožto předpremiéra nebo premiéra je označováno vždy úplně první představení, jakožto derniéra představení vůbec poslední.
Ano, čistě teoreticky je to tak, ale pro herce má derniéra mnohem hlubší význam. Neloučí se totiž jen s inscenací, ale opouští tak svá další Já. Každá divadelní role má pro herce obrovský význam v jeho hereckém životě. S některými rolemi se herec loučí hůř a s jinými zase jednoduše.
Pokusím se vám to vysvětlit na konkrétním příkladu: Když jsem byl ve 4. ročníku na JAMU, dostal jsem nabídku na hlavní roli v Hrubínově Romanci pro křídlovku. Jedná se o silný poetický příběh první lásky mezi studentem Františkem a krásnou Terinou, dívkou od kolotočů. Tragedie jejich příběhu tkví v tom, že jim je souzeno vídat se jen v létě o prázdninách. Celý rok se na sebe těší, ale jednoho léta se František Teriny nedočká, protože Terina zemřela.
Byla to moje první velká role. Tři měsíce jsme intenzivně zkoušeli, hledali vztah mezi Terinou a Františkem. Vzniklo mezi námi silné pouto. Po premiéře jsem každý měsíc několikrát dojížděl do Zlínského divadla hrát tuto krásnou roli. Asi po dvou letech nastal šok. V mém diáři se objevila derniéra Romance.
Naposledy jsem přijel do Zlína, naposledy jsem si oblíkal svůj kostým, naposledy jsem se nalíčil, naposledy jsem si před začátkem představením prošel scénu a naposledy jsem hrál obrovskou lásku k Terině.
Během celého večera jsem věděl, že už víckrát do Zlína nepřijedu, že se už víckrát nepotkám se svými kolegy, že už to vše je dnes naposledy. Terina mi naposledy zemřela, mísily se mi dohromady emoce ze ztráty Teriny a ze ztráty mé oblíbené inscenace.
Dlouhá děkovačka byla doprovázena slzami všech herců, za oponou jsme se objímali a loučili. Ještě téhož večera jsem musel nasednout do auta a odjet zpět do Prahy. Byl to zdrcující pocit, vědět, že už se nikdy nevrátím, že už své drahé kolegy nikdy neuvidím, že už nikdy nebudu hrát Františka!
Přesto všechno jsou derniéry důležité. Přímo úměrně s tím, jak často se v divadle premiéruje, by se mělo také derniérovat. Někdy z důvodu malé návštěvnosti, někdy proto, že herec odejde do jiného angažmá a není ho kým přezkoušet a jindy zase kvůli náročnosti dekorací, které není kam skladovat. Každá inscenace má pro sebe předem neurčený čas. Když diváci na určitou inscenaci chodí, může tak na repertoáru vydržet několik let a dočkat se několika desítek repríz. Pokud si inscenace své diváky z jakéhokoliv důvodu nenajde, není důvod ji na repertoáru držet a zabírat tak místo dalším chystaným premiérám.
