Dědeček píše o tetě Kateřině

Za celý svůj život jsem neviděl takovou spoustu trapných scén, hysterických výbuchů, protivné podlízavosti a předstírané uraženosti, dramatických výstupů, hraničících s nějakými ponurými obřady a hypnotismem, jako za dnů, kdy mne ošetřovala. Kolikrát stála nade mnou jako tragická postava z řeckého dramatu a střídavě plakala a pronášela plamenné řeči, kolikrát klečela přede mnou na kolenou a spínala ruce. Jednou k tomu dokonce přinutila i Milouše, a pohled na zřejmou neochotu, s kterou ten chlapec klekal na podlahu postrkován zezadu Kateřinou, byl jediným osvěžením v tom moři nechutností. Byl jsem v té době docela bezbranný. Kateřina mne izolovala od vás všech a ani doktoru Vlachovi se nepodařilo splnit naděje, které jsem v něj kladl. Jednou, když to všechno překročilo mez, kterou jsem byl schopen snést, řekl jsem Kateřině, že jí odkážu všechno, co mám, jen ať už mi dá, proboha, pokoj. Řekla mi na to, že sliby jsou chyby, a žádala, abych ihned zavolal notáře.

Některá rčení tety Kateřiny:

• Častá krůpěj i kámen proráží.
• Máš-li škodu, o posměch se nestarej.
• V nouzi poznáš přítele.
• Jest psáno, kdo jsi bez viny, udeř.
• Psí štěkot na měsíček neplatí.
• Štěstí je vrtkavé, nemá žádného stání.
• Vzduch – Boží duch!
• Všechno zlé je pro něco dobré.
• Mladý může, starý musí.
• Co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek.
• Sliby chyby.