O teoretické i praktické dramaturgii toho bylo napsáno mnoho, významní dramaturgové o ní napsali celé knihy a je snad zřejmé, že téma dramaturgie není možné vměstnat do jediného článku; tím spíše, píše-li ten článek člověk, který už snad cosi o teoretické dramaturgii ví, ale s nástrahami té praktické se teprve postupně seznamuje. Mou jedinou ambicí je tento, pro mnohé tajemný obor, čtenářům alespoň přiblížit a v něčem snad i objasnit. Často se mi totiž stává, že se mě lidé, po hříchu i lidé "od divadla" (u nich se však spíše než o cokoliv jiného jedná o osobní ignoranci), ptají: "Co vlastně dělá ten dramaturg?" Dramaturg toho dělá hodně, chce se mi mlhavě odpovídat, protože to, co dramaturg skutečně dělá, není jednoduše formulovatelné, povětšinou to není vidět na první pohled a nejvíce se dramaturgova práce vyjevuje v ústraní, ve spolupráci s režisérem. Jisté ovšem je, že post dramaturga či dramaturgyně není ve středoevropském divadle nic nového, naopak je tu hluboce etablován a jeho kořeny sahají až do německého osvícenství.

Obsah a rozsah dramaturgových činností se časem proměňoval s tím, jak se vyvíjelo a proměňovalo chápání divadla, jak se proměňovala a vyvíjela moderní režie. Obsah a rozsah dramaturgových činností se pochopitelně mění i s tím, o jaký typ divadla se jedná, jestliže o divadlo repertoárové či o scénu malou nebo tzv. avantgardní. Není možné zúplna vymezit, co je a co není náplň dramaturgovy práce, jednoduše proto, že je to odvislé nejen od jeho schopností (erudice, rozhledu), ale též od možností konkrétní scény.

Praktickou dramaturgií se nejčastěji chápe příprava textů, které se posléze stanou základem divadelního nebo filmového, televizního či jiného díla. Přípravou textů ovšem nemíním pouze výběr předlohy (či iniciování jejího vzniku), ale také její jazykovou revizi. Nejedná se zdaleka jen o proslulé škrtání, ale též o stylistickou či gramatickou úpravu, a pokud má dramaturg jazykovou dispozici, je dobré případné stylistické nejasnosti či neobratnosti srovnat s originální látkou (jedná-li se o překlad), nebo alespoň s překladatelem, žije-li.

Při inscenování se v moderním divadle pracuje (a pracovalo) s předlohou různým způsobem a i sama předloha bývá pojata různorodě (z hlediska žánrového či stylistického). Klasická podoba dramatického textu dávno neplatí jako nějaké neměnné dogma. Je třeba si uvědomit, že divadelní umění je umění syntetické, souborné a text dnes v mnoha případech nehraje dominantní roli. Jako zástupný příklad mi dovolte uvést inscenaci "Murmel, Murmel" Herberta Fritsche (berlínská Volksbühne), kde se pracuje pouze s jediným slovem – Murmel.

Pochopitelně existuje i typ divadla, jež se vyjadřuje výhradně mimoslovně – pantomimicky, pohybově aj. Zkratkovitě lze říct, že moderní (záměrně nepoužívám slovo současné, není to totéž) divadlo text zrovnoprávnilo s dalšími složkami divadelního tvaru – s pohybem, gestem, hudbou, světlem apod. Odkazuji se tu k duchům moderního pojetí divadla – k Artaudovi, Kantorovi, Living Theatre, Appiovi, Craigovi a podobným, ale o těch třeba jindy.

Poté, co dramaturg odevzdá text, vede dialog s režisérem – povzbuzuje, oponuje, připomínkuje, poskytuje útěchu. Poněkud rozdvojen je v jednu chvíli součástí inscenačního týmu, ale zároveň vně celého procesu, stává tzv. druhýma očima, zpětnou vazbou, čerstvým větrem apod. Při volbě titulů je dramaturg ovlivňován z mnoha stran a ať se mu to líbí, nebo ne, do ideové volby repertoáru promlouvají též ekonomické možnosti divadla, dědictví minulosti (vybudovat divadlu dobrou pověst trvá roky, přijít o ni lze za jedinou sezónu), nutně musí myslet na "svého" diváka, na uzávěrku předplatného, na vytíženost celého souboru a další.

V knížce Jak vzniká divadelní hra Karel Čapek o dramaturgovi napsal: "Úřad dramaturga nebo případně lektora je velmi tichý a odehrává se v nějakém zastrčeném pokojíku; je to oáza klidu a hluboké, přímo osvěžující nudy v uchvátané divadelní fabrice. Sem docházejí skromní autoři (ti méně skromní obléhají šéfa činohry) a přinášejí čistě opsané kusy, vykládají o nich široce a dlouze, vracejí se urgovat je a chtějí mocí mermo vědět, kdy se to bude dávat. Dramaturg, muž pokojný a rozmyslný, odpovídá, že to bude. Je však brán vážně jenom od autorů; herci jím jaksi pohrdají, neboť jej právem považují za papírového patrona. Kdepak, divadlo, to není literatura."

Příště už opravdu o prvním kroku při vzniku inscenace – o výběru textu.