Pepíčku, tvoje původní profese je zedník, ale čím sis jako dítě představoval, že se budeš jednou živit?

Moje představa byla už od mala stejná, chtěl jsem být zedník. Můj tatínek i děda byli zedníci a  tak jsem si myslel, že půjdu v jejich stopách.

A jak ses tedy dostal k divadlu?

K divadlu jsem se dostal přes svého partnera Milánka, ten tehdy pracoval v divadelním klubu. Já jsem v té době pracoval jako svářeč v Roudnických strojírnách a slévárnách. Oba dva jsme dělali na směny, takže jsme se vídali jenom o víkendech. Práce svářeče byla náročná, občas mi za směnu prošlo rukama až 40 tun, tak jsem si jednou řekl dost! A měl jsem štěstí, protože zrovna potřebovali v divadle jednoho technika. Tak jsem v listopadu 1996 do divadla nastoupil a dnes už to bude 17 let, co tu jsem zaměstnaný.

Dnes už ovšem nepracuješ jako jevištní technik, ale jako rekvizitář. Jak jsi přišel k této pracovní pozici?

Když jsem pracoval jako technik, nastoupil k nám jeden člověk, se kterým jsem měl neustálé problémy, nedalo se to unést. Šel jsem za vedením, jestli by mě nemohli přeložit na jiné místo a zrovna bylo zapotřebí v divadle nového rekvizitáře. Tak jsem se stal rekvizitářem.

Můžeš našim čtenářům objasnit, co přesně znamená post rekvizitáře?

Práce rekvizitáře představuje dodávat hercům rekvizity: knihy, sklenice, hrnky, koště, šití, spotřební rekvizity (kuře, pečivo, pití), těch věcí je nepřeberné množství, zkrátka - co je potřeba. Pro lepší představu, například technici na jeviště postaví kuchyň (kamna, skříňky, stůl, židle, dřez, spíž) a aby se v té kuchyni mohlo hrát, tak já musím dodat vše, co taková kuchyň obnáší - talíře, příbory, ubrusy, nádobí, když je potřeba tak i to kuře, pití, květiny a vše další a potřebné, co si vymyslí pan režisér nebo výtvarník. Někdy si toho navymýšlí víc, než herci ve skutečnosti potřebují, tomu pak říkáme, že výtvarník kramaří.

A rekvizity vyrábíš sám, nebo to dělají výtvarníci?

Některé vyrábím sám a ty náročnější navrhne výtvarník a dílny je vyrobí. Nedělám ale jenom rekvizity, někdy jsou to i části kostýmů, to když je potřeba moje znalost háčkování - plédy, šály, tašky, dečky...

Ano všiml jsem si, že dost často pleteš nebo háčkuješ. Jak ses dostal od zedničiny k háčkování?

K háčkování jsem se dostal z hecu a sázky. To bylo v době učení, kdy se spolužačky ze základky vytahovaly, že tyhle práce chlapi nezvládnou, že jsme na to leví. Tak jsem se s holkama vsadil, že to chlapi taky dokážou. Pozeptal jsem se ženských v práci, ty mně to ukázaly a já jsem sázku vyhrál. Časem jsem zjistil, že mě háčkování uklidňuje, pročistím si hlavu, vylepším domácnost nebo máte dárek pro známé. No a v práci si háčkováním nebo pletením krátím dobu čekání.

Dostal ses někdy na jeviště i jako herec?

Ano, párkrát ano. Hrál jsem například v inscenaci O Měsíčníku, Větrníku a Slunečníku (to byla moje první role, hrál jsem vojáka), Revizor, Námluvy a svatba, Malováno na skle, Dobrodružství námořníka Sindibáda, Lucerna, Slečna Julie, Don Juan, Rok na vsi, Prolomit vlny, Naši furianti... Z aktuálních inscenací je to Šípková Růženka nebo Kiss me, Kate! Nejraději jsem měl ovšem Dona Juana, kde jsme společně s Milánkem hráli služebnictvo. Zpívali jsme tam spolu takovou písničku a při každé repríze se nám povedlo dokonale odbourat (rozesmát) pány Madeju a Herzinu.

Před časem tě diváci mohli vidět v televizním pořadu Prostřeno. Jaké bylo natáčení?

Na natáčení rád vzpomínám, bylo příjemné. Dosud se scházím se dvěma dalšími účastnicemi pořadu. Ale nelíbilo se mi jak režisér materiál sestříhal a jak jej odvysílali. Do pořadu mě přihlásili kolegové z práce a můj partner, byl jsem rád, chtěl jsem si zkusit něco nového.

Dozvěděl jsem se, že rád píšeš a dokonce ti prý i jednu povídku otiskli.

Ano, to jsem byl členem jedné organizace a při jednom setkání jsem tam vyprávěl svůj příběh. Zřejmě je zaujal, protože mě požádali, abych jej sepsal, že se ho pokusí vydat. Ten příběh byl z mého života, ohledně poznání mé orientace a co proběhlo, když jsem si  to celé promítl v hlavě. Co by mě čekalo v životě - buď žít normálně se ženou, ale nebýt šťastný nebo být svůj, ale žít na okraji společnosti. V té době se takoví lidé stavěli až za vrahy. Jedna matka mého známého (střídala partnery víc než ponožky) se dozvěděla o svém synovi, že je gay. Doslova mu vyházela věci oknem - se slovy, že nebude žít s takovým člověkem, aby od něj dostala aids.

Pepíčku, ty jsi byl vůbec první, kdo na Mostecku uzavřel registrované partnerství, kdo je tvůj životní partner?

Mým partnerem je Milan Štoček, všem známý jako Milánek, v divadle pracuje jako garderobiér. Poznali jsme se na inzerát, který jsem si podal a na který Milan odpověděl. Letos v dubnu jsme oslavili 25 let, co jsme spolu a v srpnu to bude 7 let, co jsme spolu jako registrovaní partneři. Naše společné záliby se navzájem doplňují. Já se ve volném čase starám o květiny, jak v bytě tak venku a také o opravy a technické věci. Milan, ten je stěhovací a aranžovací typ, vždy najde správné místo pro jakoukoli věc tak, aby to vypadlo pěkně. Oba dva máme moc rádi knihy.

29. května oslavíš krásných 60 let, co pro tebe znamená toto životní jubileum? Co končí a co začíná?

Můžu říct, že pro mě neznamená skoro nic, jenom mi pár lidí z legrace říká dědku, ale já to beru jako poklonu. Jinak to nepoznávám, jenom už toho nestíhám tolik jako dřív a občas něco víc jako dřív bolí. Nemám pocit, že něco končí nebo začíná, ale vím, že nepatřím k těm, co se nedokážou vyrovnat se svým věkem.

A poslední otázka: co by sis přál k narozeninám? Jaký je tvůj nejtajnější sen, tedy pokud ho chceš prozradit.

Tedy to je otázka. Co bych si přál? Já mám, dá-li se říct, vše. Jsem šťastný, mám dobrého partnera, zdraví relativně taky, až na menší drobnosti, ale ty už patří k věku. A hlavně mám dobré zázemí, tak co si víc přát?