Jak si vzpomínáš na ten den, kdy jsi poprvé coby budoucí profesionálka překročila práh mosteckého divadla?

Stando, já jsem s lidmi z mosteckého divadla udržovala kontakty dobré dva roky předtím, než jsem do něj sama nastoupila. Přátelila jsem se v té době s Evou Klánovou, Janou Švábovou, Vaškem Neckářem, Standou Bělíkem a Jirkou Kleplem – mladými herci a elévy, díky nimž jsem se i v zákulisí divadla cítila moc hezky. A když mě tehdejší umělecký ředitel Divadla pracujících Lubomír Poživil po konkurzu vzal coby elévku do angažmá na čtyřměsíční zkušební dobu, byla jsem moc šťastná a zároveň jsem se dmula velikou pýchou. A s tímhle pocitem jsem 22. srpna 1963 vystoupala těch pár schůdků okolo vrátnice a pozdravila se se všemi, kteří mě znali jako nadšenou obdivovatelku mnoha jejich představení, s pocitem nebývalé hrdosti, že teď už patřím mezi ně a že mi ten divadelní svět ode dneška leží u nohou. Tenhle pocit vlastní důležitosti mi vydržel přesně jen ten první a možná ještě i druhý den. Pak už jsem jen a jen bojovala sama se sebou, se svým neumětelstvím, s hodně chabými vědomostmi o herectví a o divadle vůbec. Bylo štěstí, že starší kolegové, kteří tu tehdy vedli elévskou školu, mi hned zpočátku tvrdě nastínili, co mám všechno před sebou, jakou dlouhou cestu budu muset ujít, aby se ze mne stala ona profesionálka, o které ty mluvíš. To snad ani není pravda, že to je padesát let!

V tom roce nás nastoupilo více. Byli jsme všichni mladí, plni nadšení a ideálů. A co bylo neuvěřitelné – měli jsme se rádi a fandili si navzájem. Vzpomínáš?

Aby ne! To byla nádhera. Tehdy v r.1963 byla rušena některá česká divadla a sem do Mostu přišli třeba Lojza Švehlík a Mirek Malkovský z Klatov, Víťa Lipenský z Varnsdorfu, přišel jsi ty z Nového Jičína, ale i Jaromír Roštínský z brněnské JAMU, Emma Černá z pražského divadla Na zábradlí a nastoupila i inspicientka Jana Kovářová. Se mnou to bylo osm nových lidí, z nichž se vytvořila parta, na kterou nelze zapomenout. Trávili jsme spolu snad všechen čas, a když to nebylo při "oficiálním" zkoušení, tak při tvorbě vlastních pořadů a her, při společných návštěvách mosteckých biografů a hospod, při poslechu vinylových desek a hlavně při nekonečných hovorech o námi milovaném divadle. Všemu jsi vévodil ty, jako uznávaný duchovní vůdce. A toho levného vína, co se vypilo! (Na lepší nebylo, měsíční výplata byla šestset korun hrubého.)

Teď, když o tom mluvím, docela zřetelně se mi vybavují skvělé zkoušky na Křest sv. Vladimíra nebo na Lermontovovu Maškarádu, vybavuje se mi atmosféra leckterých večírků, kdy se k nám hercům připojovali i mostečtí novináři, výtvarníci, muzikanti, pracovníci muzea a knihovny, mostečtí básníci, učitelé, či doktoři, kteří měli blízko ke kultuře a všichni měli co říct a od všech bylo možné čerpat. Bylo to naplňující a hodně to ovlivnilo můj další vývoj.

Nemáš pocit, že se tenhle pocit soudržnosti z divadelního prostředí vytratil?

Stando, musím se ti upřímně přiznat, že si už neumím u sebe takhle vášnivé prožívání života představit. Přesto ale vím, že pocit soudržnosti mám přirozeně daný a pevně v sobě zakódovaný. Bohužel mám někdy silný dojem, že si ho mám raději strčit za klobouk. Soudržnost se až na malé výjimky nenosí. Taky doba ideálů, snů, nadšení a iluzí je fuč a bohužel převládá honba za penězi, kariérou a touha po co největším zviditelnění. Ale nic z toho přece nemůže nahradit pocit, že jsem někomu jako přítel platná a že zase naopak můžu počítat s tím, že mám kolem sebe lidi, na které je naprostý spoleh. To, co říkám, může ovšem někomu připadat jako přihlouplé kecy nějaké pohádkové stařeny.

Než jsem přišel k divadlu, bylo mi z mnoha stran vtloukáno do hlavy především buď slušný a zdvořilý. Představ se i vrátnému. Buď sebevědomý a zároveň pokorný před tím fenoménem, kterým je divadlo. Tak tohle se z divadelního života ve většině případů úplně vytratilo. Je to škoda? Je to dobou, která je řečeno s klasikem vymknuta z kloubů?

 Je to škoda. A je to dobou. Kde ti kdo jde příkladem a kde tě kdo vyzývá ke slušnosti, zdvořilosti či snad dokonce k pokoře? Možná, že dnes víc než kdykoliv jindy záleží na výchově v rodině. Ale... Stáňo, já se necítím na to, abych byla "paní Chytrá" a tak pojďme k další otázce.

Často slýchávám: doba je zlá a lidi se proto v divadle chtějí především bavit. Slýchám to celý život. A tak si kolikrát kladu otázku: která doba vlastně nebyla zlá? Byla vůbec taková? A mohou lidé najít očistu a zábavnost i tehdy, když se v divadle zrovna nepotrhají smíchy?

No, nevím, jestli se ptáš té pravé. Já sama se v divadle ráda směju, ale začne-li mě někdo pokleslými prostředky tlačit k tomu, abych se smíchy potrhala, reaguju úplně opačně. Naštvu se. Dneska ale laťku udává televize se svými Partičkami a jinými roztomilostmi, vymývá lidem hlavu a kazí vkus, takže i v divadle mají pak někteří tvůrci pocit, že bez podbízivosti to už nepůjde. Ale myslím si, že naštěstí existují i takoví diváci, co vyžadují duchovní rozměr, vyhledávají velké příběhy a témata s větší hloubkou a nechávají na sebe s povděkem působit nejrůznější city, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani ten smích.  Je mi moc líto, že se z celého našeho života vytratila poezie. Zmizela i z televize, z rádia a mizí rychle i z divadel. Poezie nikdy nebyla v centru pozornosti, vždycky byla trochu na okraji, ale to, jak jí dneska "pšenka nekvete", je alarmující. Stando, máš pro mne taky nějakou osobní otázku?

Tvůj tatínek Saša Razov byl jedním ze zakladatelů slavné Červené sedmy. Není to tak dlouho, co jsme o něm, podle jeho vzpomínek, napsali s Vlastou Novákem hru Poslední šantán, kterou na mosteckém jevišti režíroval Zbyněk Srba. Jak se ti představení líbilo, jak se ti v něm hrálo a jak vůbec vzpomínáš na tatínka?

Na rozdíl od tebe mi připadá, že Šantán byl před hodně dlouhou dobou. Úplně mi vypadl z paměti a to i přesto, že byl o mém otci. Nejspíš to bylo takové slušné, ale ničím zvlášť výjimečné představení a to se z hlavy vykouří. Asi jsem tě zklamala, ale je to tak.

Tatínka jsem si užila jen do svých deseti let, ale vzpomínky na něj mám moc pěkné. Jemu děkuju za svůj vztah k hudbě. Byl sběratelem lidových písní, autorem i interpretem kabaretních kupletů, obdivoval filmovou i divadelní muziku, nevynechal žádný koncert vážné hudby. Ctil mnoho hudebních žánrů, včetně hudby soudobé, a tak nebylo divu, že u nás doma, ve starém Mostě v Úzké ulici č. 35, měl své sídlo sekretariát krajské pobočky Svazu hudebních skladatelů, který on řídil. Když se táta s mámou dali doma do zpěvu, byl to pro mne svátek, a když spustili žertovné (leckdy i hodně lechtivé) kuplety Červené sedmy, rozesmávali mě až k slzám. Táta měl totiž úžasný dar vymýšlet si rovnou z fleku na danou melodii nové texty přesně v duchu mé dětské představy o legraci. Takhle mi jednou "vyšperkoval" i povinnou školní básničku. Ke třem slokám Křišťálové studánky přidal dalších asi 15 slok vlastních, které se samozřejmě u tabule přednášet nedaly. Tehdy jsem dostala svou první pětku z češtiny. Paní učitelka nějak neměla pochopení pro to, jak jsem se od první sloky dusila smíchy a Sládkovy verše jsem ze sebe nevypravila. Škoda, že jsme tehdy s mámou tu tátovu veršovací smršť nezapsaly. Textař byl excelentní! Výborně taky překládal z němčiny operetní libreta. V některých divadlech se ještě i dnes hraje Lehárova Veselá vdova v jeho překladu. Moc mě mrzí, že mi tak brzo umřel a že mi v dospívání nemohl pomáhat hledat směr.

Tvoje maminka byla výtečná kuchařka. Na její hrníčkové knedlíky vzpomínám dodnes. Co ty a vaření?

Maminka opravdu vařit uměla. V mém rodišti v Českých Budějovicích jsme bydleli na "herečáku" a tátovi spolupracovníci z divadla k nám občas chodili jíst. Největším obdivovatelem mámina kuchařského umění a taky nejpilnějším strávníkem byl tehdejší člen budějovické činohry a tátův velký přítel Martin Růžek. To vím ale jenom z vyprávění, byly mi v té době tři roky. Radost z vaření jsem po mámě zdědila a tak se můžu vytahovat, že: vařím ráda a vařím dobře. Přijď někdy na oběd. Zvu tě.

Která etapa v mosteckém divadle ti připadala nejdůležitější?

Mně připadají důležité všechny. Se starým divadlem mám spojeno svoje mládí se spoustou intenzivních prožitků, tam jsem nechala velký kus svého srdce. V Divadle rozmanitostí (tehdy se jednalo o kulturní středisko Máj) jsem zase pochopila, že takovýto malý prostor s blízkým kontaktem s diváky je mi moc milý a že mi možná vyhovuje ze všeho nejvíc. Tenhle příjemný pocit těsného sepjetí s diváky mě přepadá i při přednášení a při moderování mého Klevetění. To si užívám. V nové divadelní budově jsem naopak začala objevovat další možnosti hereckého projevu, které nabízí velké jeviště. Taky jsem tu začala stárnout a zjišťovat, jak je stárnutí pěkné. Vůbec nikdy mě nenapadlo, že bych chtěla něco ze svého věku odkrojit. Jedině bych si snad přála, aby celý ten proces šel pomaleji, abych si to své stárnutí mohla řádně "vygustýrovat".

A teď přecházím k banálnější otázce, která nechybí v žádném bilančním rozhovoru s hercem. Regino, byla nějaká role, kterou považuješ pro sebe za nejdůležitější? A zůstal ti divadelní osud nějakou dlužen?

Pro mne je naprosto nejdůležitější režisér, který mi tu velkou roli dá, protože mi věří, a potom společně se mnou na ni pracuje. Pro mne je důležité, kam mě postrčí a jaké dosud nepoznané struny ve mně odhalí. V tomto smyslu byli pro mne těmi nejzásadnějšími (vezmu-li to chronologicky) Lubomír Poživil, Karel Lhota, Pavel Pecháček, Pepíček Henke, Radek Balaš a Vít Vencl. Velkou radost z práce jsem pociťovala s tebou jako režisérem, s Radoslavem Tscherniradevem a musím říct, že i se Zbyňkem Srbou, třebaže mi nikdy velkou roli nesvěřil.

Pokud mluvím o postrčení někam, a o objevení nových poloh v mém hereckém projevu, musím zmínit svoji poslední roli ve Hvězdě na vrbě. Když mi mladý režisér Pavel Ondrúch řekl, že budu hrát paní vzpomínající na osmašedesátý rok, bylo mi jasné, že ano, to že můžu. Ale když mě pak postavil před úkol zpívat anglicky písně z repertoiru skupin Mamas and Papas a The Doors, div to se mnou neseklo. Dlouho jsem se s touhle výzvou nemohla srovnat. Nakonec jsem mu za tuto roli vděčná!

Za těch padesát let u divadla jsme zažili mnoho legračních i vážných situací. Které ti v paměti utkvěly nejvíc? A jsou takové?

Legrační historky vyprávět neumím, ale dvě vážné události zmíním zcela určitě. Tou první je poslední představení ve starém divadle. Jeden z nejemotivnějších zážitků, které lze u divadla mít. Hrálo se při té příležitosti působivé představení Figueredovy hry Liška a hrozny ve výborné režii Karla Lhoty se skvělými hereckými výkony Jirky Havlíka, Emmy Černé, Věry Mrázkové, Jaromíra Šnajdra a Ivana Holuba. Já tam tehdy přednášela verše o lásce k divadlu a celý soubor postupně přicházel, aby každý za sebe položil na jeviště jednu červenou růži. Když byly kytky od portálu k portálu a nikdo už nemluvil, povstalo v tichosti celé hlediště a v slzách jsme se všichni rozloučili s naším milovaným divadlem. A pomaloučku sjížděla poslední opona. Je o tom pěkný film Romana Proroka.

Tou druhou událostí byl odstřel. Divadelní budova se vzpouzela, nechtěla se podvolit děsivému aktu zlovůle, nešla k zemi napoprvé, vypadalo to, jako by jí podpíraly všechny ty postavy, které tam svými osudy večer co večer od roku 1911 ovládaly jeviště. Je o tom krásná báseň Evy Oubramové.

Kdyby na tebe dali, co bys vzkázala mladým hercům?

Že dělají nádhernou profesi, tak ať si toho váží a jsou jí ke cti. A je jedno, jestli na mne dají nebo nedají... Vždyť budou-li drzí, dostanou od života stejně přes čumák, případné přílišné sebevědomí jim taky dlouho nevystačí a nepokoru jim Thalia jednou pěkně osladí. Ale moje zkušenost s mladými je taková, že mají otevřená srdce a zachovají-li si je tak co nejdéle, není se čeho bát. Třeba někdo z nich uslyší i ten stříbrný vítr.

Nelitovala jsi někdy, že jsi celý život zůstala v jednom angažmá?

Možná, že se budeš divit, ale ne. Vedle divadla jsem tu vždycky měla a mám spoustu aktivit, které mi potěšlivě nahrazovaly případný nedostatek herecké práce. Našla jsem zalíbení nejen v poezii, moderování pořadů, ve spolupráci s nejrůznějšími hudebními uskupeními, ale i  ve vedení rozhovorů se zajímavými lidmi jak naživo, tak písemně. Při změně angažmá bych tohle všecko musela opustit a kdoví, zda bych si toto pracovní zázemí byla schopná vybudovat i jinde.

A ještě jednu otázku na závěr. Co by sis přála do dalších padesáti let tvých životních i uměleckých osudů?

Přála bych si být zdravá, myslící a v dobré kondici se dočkat rolí starých žen, přála bych si, aby moji rodinu nepotkalo nic zlého, aby mí přátelé byli mými přáteli napořád, a taky bych si přála, aby se naše společnost hodně rychle vzpamatovala a začala hledat cestičku k mravnosti, aby už konečně mohla ta pravda a láska zvítězit.