Chtěl jsem v tomhle rozhovoru politiku co nejvíc vynechat, ale úplně se bez toho neobejdeme. Ty zastáváš ve vedení města významnou funkci. Jakou a jak to vlastně souvisí s naším divadlem?

Na městě působím už osmý rok jako náměstek primátora. Nejdřív jsem měl na starosti především finance a investice. Po čtyřech letech, po volbách v roce 2010, jsem dostal na starost mimo jiné školství, kulturu a sport a odtud asi pramení můj pracovní vztah k divadlu. Jinak samozřejmě vztah divácký a přátelský trvá už hodně dlouho a nemá s tou funkcí na městě nic společného.

Ta funkce se tedy oficiálně jmenuje jak?

Náměstek primátora pro školství, kulturu, sociální věci, zdravotnictví a informatiku.

O úlohu jednatele společnosti jsi cíleně usiloval, nebo ti to, jak se říká, jen "přiklepli"?

No v žádném případě neusiloval, protože já jsem v divadle radši jako mezi přáteli a tohle je přeci jen trošku víc pracovní a formální vztah. Nahradil jsem v roli jednoho ze dvou jednatelů Václava Hofmanna, když se rada města rozhodla, že Václava odvolá a hledala někoho, kdo by byl ochotný dělat jednatele a našla ho právě v osobě náměstka pro kulturu.

Jak jsi to přijal?

S překvapením. Strašně rychle jsem se musel rozhodnout. Proběhlo mi hlavou, co to bude pro divadlo znamenat, když to odmítnu, když to nebudu chtít dělat a nakonec jsem to vyhodnotil tak, že bude nejlepší, když to přijmu. Lepší, než aby byl jednatelem kdokoli jiný mimo divadlo, bez vztahu ke kultuře ve městě. Ale měl jsem s tím velký problém, protože s Vaškem Hofmannem jsme kamarádi a to rozhodnutí jsem musel udělat z hodiny na hodinu. V tom to vůbec nebylo příjemné.

Ale nakonec jsi byl rád, ne?

No já jsem hlavně rád, že patřím takhle k divadlu a že můžu, jak jen to jde, zasáhnout do dění v jeho prospěch.

Jednatel společnosti, co to vlastně obnáší?

My jsme společně s Jirkou Rumpíkem dva jednatelé a já jsem jednatel za město, kvůli kontrole, tedy především té finanční. Tedy ne, že by bylo potřeba nějakým způsobem kontrolovat Jirku Rumpíka, ale město jednak chtělo mít ve vedení svého zástupce a taky se s Jirkou podílíme na rozhodnutích, která nemůže udělat sám.

Ty jako jednatel můžeš a zasahuješ do uměleckého provozu?

To v žádném případě nezasahuju. To je věc ředitele a uměleckého šéfa. Já jako jednatel mám na starosti hlavně to, aby divadlo fungovalo především ekonomicky, nikoli abych zasahoval do vnitřního uměleckého chodu. Ani tu ambici nemám.

Když odhlédneme od tvého působení dnes, co jsi vlastně původním povoláním?

Původním povoláním jsem inženýr strojař, se zaměřením, jak já říkám na šicí stroje, to znamená na stroje pro oděvní výrobu. Ale zaměstnáním jsem byl systémový inženýr, "ajťák", se specializací na bezpečnost počítačových sítí.

Co máš vlastně rád na divadle? V té obecné rovině. A co konkrétně na divadle mosteckém?

Divadlo dokáže navodit krásné pocity. Štěstí, smutek, donutí zamyslet se. Do určité míry to může být pro spoustu lidí i únik od reality, jdou do divadla, odpočinou si. Pro mě je to příležitost vidět věci v různém světle.

Já žiju v Mostě celý svůj život, kromě snad jednoho roku, kdy jsem byl kvůli práci v Prostějově, jinak prostě patřím k Mostu a tudíž i k mosteckému divadlu. Považuju ho za jedno z nejlepších divadel v republice. Když odhlédnu od pražských scén... Vlastně i když k nim přihlédnu, protože občas když vidím představení, která sem přijedou z Prahy, odcházím o přestávce, někdy i před přestávkou. Jak říkám, mám tady v mosteckém divadle řadu kamarádů a přátel a rád se na ně chodím dívat.

Nahlédl jsi do zákulisí, jaké to pro tebe bylo? Překvapilo tě něco?

No co mě překvapilo... nikdy jsem třeba jako divák neměl představu, že jeviště je skoro stejně hluboké, ne-li víc, jako široké. Ten obrovský prostor tam. A potom mě hrozně zajímají, asi logicky jako technika, ty technické věci. Všechna ta hejblátka a všechno to, co divadlo potřebuje. A jak je schopné fungovat i s tím původním vybavením z osmdesátých let.

A co se týče toho, jak vzniká představení? To jsi také měl možnost zahlédnout.

No asi nejvíc mě překvapilo, jak je práce každého režiséra úplně jiná. Moje první zkušenost byla s Rudym (Radoslav Tcherniradev, pozn. redakce) když zkoušel Nejstarší řemeslo, který tomu nechával poměrně velkou volnost a na druhé straně je třeba režisér Alexander Galperin, který přesně věděl, ještě než začal zkoušet, co se přesně bude dít, kam si má kdo stoupnout, jak kdo bude chodit.

Co myslíš, že je pro herce lepší?

To nevím, to si nedovedu představit. Na jednu stranu může někomu vyhovovat, že ho ten režisér vede, je to všechno na něm, na druhou stranu si do toho někdo rád vloží svoje. Asi je to různé. To opravdu nedokážu posoudit. (smích)

Občas se objevíš na zkouškách s fotoaparátem. To je nějaký tvůj dlouhodobý projekt?  Je divadlo skrz objektiv zajímavější?

Dlouhodobý projekt to je a není. Není to tak, že bych to chápal jako projekt, který někdy začne a někdy skončí. Já doufám, že už nikdy neskončí. Mě právě baví pozorovat a zaznamenávat, jak to divadlo vzniká. Od první čtené zkoušky až do generálek. Jako fotograf se zaměřím, chci vidět co nejvíc zkoušek, abych věděl, kde co bude, ale hledám si ty situace, které z fotografického hlediska vypadají dobře. A kolikrát jsem překvapený potom na premiéře, jak  to celé představení vypadá, protože já se za tím foťákem tak soustředím a hledám si záběry, že se úplně oprostím od děje.

Fotíš jenom divadlo?

Ne, já fotím skoro všechno. Začínal jsem jako skoro každý krajinkami, horami, kytičkami... víc mě potom ale začaly zajímat reportáže a jak vzniká divadlo, to je vlastně taky reportáž.

Tvoje fotografie se potom objevují ve foyer a pravidelně na facebooku.

Já mám ještě stránky lpitin.dphoto.com, tam jsou k vidění některé moje vybrané fotky, jsou tam moje první fotky z divadla, to bylo z Prolomit vlny a Nejstaršího řemesla, ale jinak si fotím do šuplíku.

Neplánuješ nějakou svou výstavu fotografií?

Nad tím jsem zatím moc nepřemýšlel. V divadle se výstavy dělají, na začátku příštího roku bude mít tady výstavu Láďa Šeiner, tak bych eventuálně mohl navázat. (smích) Mně se líbila výstava divadelních fotografů, která tu byla u příležitosti výročí sta let divadla. To byly krásné fotky. Ale tlačit se do toho, že chci výstavu, to ne, uvidíme, co přinese život. Nicméně poslal jsem fotku Jirky Krause z Revizora do Fotorevue, tak uvidím.

Proč ne moji? (smích)

Ty, hele, poslal jsem tři, takže jo. Tvoji taky.

Nechtěl by sis třeba s námi někdy zahrát? Neláká tě jeviště ani trochu?

S tímhle už mi někdo vyhrožoval, že bych byl s foťákem součástí představení, že mě do toho obsadí. No to je samozřejmě na zvážení. Herectví přece vůbec není jenom o tom, že člověk chodí do divadla a tím tomu rozumí a může hrát. Každý, kdo chodil do školy, nemůže být učitel, že jo.

A chtěl bys, nebo ne?

Ale jo. Bylo by to určitě zajímavé. Jen bych nemohl na premiéře sedět v sále.

Jakou předpovídáš mosteckému divadlu budoucnost?

To záleží na tom, jak mu to dovolí majitel a hlavní mecenáš, totiž město. Já věřím tomu, že město bude divadlo dál chtít a dál ho držet. No a z toho osobního pohledu, já vidím, jak pomalu přicházejí noví a mladí, tak přeju divadlu, aby si je udrželo a vytáhlo z nich to nejlepší.

A mostečani jsou podle tebe rádi, že tu divadlo mají?

Určitě jsou, protože jinak by divadlo nemohlo být občas vyprodané. I když znám lidi, co tvrdí, že divadlo jinde než v Praze za nic nestojí a přijdou jen když uvidí někoho známého ze seriálu. Ale ti, co chodí na naše divadlo pravidelně, tak to dokážou ocenit, právě to herectví tady v Mostě.

Děkuju za rozhovor.