S tatínkem. Drzost mi nebyla cizí už od dětství.

Vítku, do našeho divadla jsi nastoupil hned po skončení JAMU. Jak vzpomínáš na začátky zde?

Já jsem nastupoval hned po škole, v roce 2000 a v tom posledním absoloventském ročníku jsem v Martě, což je scéna divadelní fakulty JAMU, hrál hodně postmoderní věci. Jednak Kaspara od Petera Handkeho a potom takovou skoro šílenost od Heiner Mullera. To bylo představení toho druhu, kdy se obecenstvo dělí na dva nesmiřitelné tábory. Jedni tomu nerozumí, ale jsou nadšení a druzí tomu taky nerozumí, ovšem neváhají to dát najevo. Během jedné reprízy nám dokonce rozzuřený divák hodil svou židli přímo na jeviště a s hlasitým prásknutím dveří odešel ze sálu. No já jsem jsem samozřejmě patřil k té třetí skupině těch, co jsou nadšeni a především tomu rozumí. Neváhal jsem ani na vteřinu, oholil jsem si hlavu, běhal po jevišti téměř nahý, chvilku dokonce úplně... To všechno výborně zapadalo do mé představy intelektuála, za jakého jsem se tehdy náramně považoval. A s tímhle pocitem jsem přišel do mosteckého divadla. Ty si to určitě moc dobře pamatuješ.

Na to se nedá zapomenout. V podpaží jsi stále nosil Sofokla a shovívavě jsi přehlížel své hloupé nové kolegy.

A tys mě nutil, abych ti půl roku vykal....

No to mě ovšem dodnes mrzí, že jsem s tím přestal.

No ale zpět. Náhodou to vůbec neznamenalo, že bych do Mostu nechtěl. Naopak. Já jsem odchovanec amatérského divadla. Máma s tátou hráli v Ústí nad Labem v Mladé scéně, vlastně tam hrají dodnes a brávali mě a moji sestru sebou. Časem jsme hráli i my, malinké roličky a postupem času i ty větší. A režisér a principál toho souboru, Pavel Trdla měl hrozně rád mostecké divadlo. Takže jsme pravidelně jezdili do Mostu, především na pověstná "velká plátna" Zbyňka Srby, což byl vždycky zážitek v Ústí naprosto nedostupný. Když potom na JAMU nazrál čas začít si psát do divadel, já měl jasno. Velkou roli v tom ještě sehrál fakt, že jsem tou dobou chodil s Luckou Pernetovou, herečkou mosteckého divadla, se kterou jsem se seznámil rok před tím na Jiráskově Hronově. Docela jsem zariskoval, nenapsal si nikam jinam, ale naštěstí to vyšlo.

Na svoje začátky tady vzpomínám rád. Valná většina kolegů byla prakticky moji vrstevníci a někteří tu byli taky noví, Krausovi, Klára Apolenářová, spolužák z JAMU Michal Slaný... jediný, kdo mě týral, jsi byl ty, ale s léty jsem ti to už odpustil.

Nápis nade dveřmi v dílně techniky v Martě, hned vedle jeviště. Úplně si nevzpomínám, že by to byl můj citát, ale co je psáno, to je dáno. Vyfotil jsem si to před pár lety, když jsem zavítal do Brna, v tu dobu už to tam zdobilo nadpraží dobrých deset let. Když jsme odcházeli z JAMU, dostali jsme od technikářů takové obrázky na památku s krátkým popiskem. U toho mého bylo: Vítek, co si rád všechno udělá sám a technika to pak po něm musí předělávat.

 Je to Tvé první a zatím poslední angažmá, nelákalo Tě někdy zkusit práci v jiném divadle?

To ti je zvláštní. Málokdo tady v divadle nastoupil do svého prvního angažmá a zůstal v něm. Hodně se mluví o takové té potřebě trošku vyrazit na zkušenou, projít si pár divadel, zkusit si to i jinde, rozšířit si obzory. Herecký soubor se proměňuje neustále. Někteří mí drazí kolegové odešli, jiní zase přicházejí. Někdy jsem byl rád, jindy méně, to už k tomu asi patří. Já jsem ale zastánce toho, aby byl soubor co nejstabilnější. Je to na jevišti vidět, když herci na sebe slyší, když jsou sehraní. To se ale nestane za sezónu, chvilku to trvá, ale pak je to paráda.

Kaspar Hauser - moje absolventská role. Byl jsem na sebe tehdy pyšný, byla tam spousta složitého textu, závěr hry je Kasparův desetistránkový monolog. Když jsem se na to po letech podíval na dvd, pýcha mě přešla, ale hezké vzpomínky zůstaly.

Druhou stránkou dlouhého angažmá v jednom divadle ale je, že je tu jistá tendence šoupnout herce do jeho škatulky, vlastně se už ví, co mu jde nejlíp a dostává velice podobné umělecké úkoly. To jeho růstu nijak zvlášť nepomáhá. Tady je ale fajn, že se pořád objevují noví režiséři, kteří přinášejí nové způsoby práce a tak je to pořád víceméně pestré. Nebudu lhát, že tu chci zůstat za každou cenu, ale čím je člověk starší, tím složitější mu to připadá, jít jinam. Nevím, co by se muselo stát, abych odešel. Možná nabídka, která se neodmítá, ale ta myslím nikdy nepřijde, pokud se o ni člověk sám aktivně neuchází. Navíc jsem tu už opravdu hodně doma. Nejen v Mostě, ale i tady v divadle.

Posledních pár let jezdím s kamarádem Honzou Veselým na letní dětský tábor. Telátka jsou hrozně přítulná zvířátka. Letos jsme měli vši.

Kde a kdy se v Tobě vlastně vzala ta touha věnovat se profesionálnímu divadlu? Jak to vzniklo?

No to už jsem zmínil, začínal jsem s našima v amatérském divadle. Jezdil jsem s nimi na Jiráskův Hronov účastnil se různých vzdělávacích seminářů, které se tam pořádaly. Přihlásil jsem se do jednoho, co vedl Milan Schejbal a bylo to tak prima, že jsem se k němu potom hlásil každý rok. A to léto před mauritou se mě Milan zeptal, jestli bych nechtěl zkusit herectví studovat. Já samozřejmě všude tvrdil, že chci být novinář nebo kněz, ale ten Milanův "šťouch" byl pro mě zásadní, protože jsem herectví samozřejmě studovat chtěl a moc. Životní sen to ale nebyl, to je pravda. Připravil jsem se na přijímačky, předvedl to Milanovi v ABC ve foyer a vyrazil zkusit štěstí. Na DAMU jsem to prošvihnul, to nemá cenu vymýšlet si něco o smůle, nebo o indispozicích, ale na JAMU jsem měl nějakou tvůrčí vlnu a myslím, že jsem docela zabodoval. Tím to ale na celkem dlouhou dobu skončilo, na škole mi to moc nešlo. Vlastně jsem začal jakž takž něco hrát a něco se sebou dělat až v posledním ročníku.

Víťo, Ty jsi i básník. To mi v dnešní době připadá hodně zajímavý. Pověz mi něco víc o této Tvé duševní vášni.

To jo, básničky... Něco jsem smolil už od dětství. Dělali jsme s Milanem Jelenem na základní škole třídní časopis, vlastně jsme do něj jen opisovali články z dětských periodik a lepili vystřižené obrázky, a jedna stránka byl koutek poezie a tam jsem dával takové svoje perly jako třeba:

Oko sem, oko tam, já se na něj podívám. Koukám na to čidlo zrakové, odkdypak je takové? Modré s čočkou uprostřed, tak jsem si ho radši strčil zpět.

Později jsem začal psát pro holky, tak v té osmé třídě a potom na gymplu. No ale potom jsem se dost rozepsal na vysoké, to jsme v prváku psali s Honzou Budařem písničky a tam mě to začalo opravdu bavit. Nějak jsem odjakživa věděl, že to není poezie v tom pravém slova smyslu, v tom duchu Wolkera, Holana, Seiferta a tak dále... že je to spíš textařina. Z básníků mi byl asi nejbližší Žáček, řekl bych. Psával jsem v takových vlnách, teď už prakticky nepíšu nic.

Sexy Mauglí v amatérském divadle...

Má další otázka úzce souvisí s tou předchozí. Ty jsi dnes dvorní textař našeho (a nejen našeho) divadla. A to nejen autorsky, ale i jako překladatel. To asi není moc jednoduchý.

No to souvisí hodně úzce. Když jsem řekl, že už moc nepíšu, neplatí to pro divadlo. Pro něj píšu celkem často a to hlavně ve spolupráci s Tomášem Alferim, který se stará o hudební stránku. Nebylo to jen mostecké divadlo, psali jsme i do pár inscenací pro Příbram například. S tím překládáním, to je příliš silné slovo. Začalo to Jeptiškami, potom Přístav pod hvězdami a teď nejnověji Platit se nebude. Pokaždé jsem ovšem dostal doslovný překlad a mým úkolem bylo ho přebásnit tak, aby se to dalo zazpívat a neztratilo to svůj původní význam. To je docela dost obtížné, zvlášť když tím původním jazykem je například maďarština. Musí sedět frázování a vždycky se zároveň snažím, aby se tam zpívalo co nejvíc totéž co v originále. Jinak toho ale máme v našem portfoliu s Tomášem už docela dost, zkusím ho navnadit, že bychom si udělali nějaké CD pro radost.

Kdysi jsem o Tobě slyšel (tuším, že jsi mi to řekl Ty sám), že máš velmi vysoké IQ. Navíc jsi opravdu velmi dobrý manuální řemeslník. Jsem přesvědčen, že by ses jako jeden z mála lidí ze souboru uživil i bez divadla. Napadlo Tě to někdy?

Ale to víš, že napadlo. Jenže já jsem hrozně líný, na jevišti se cítím dobře a tak zatím nevidím důvod to nějak měnit. Možná by jinde byly lepší peníze, ale to taky není všechno. No a s tím IQ... Díky němu jsem pochopil tvé ironické rýpání, tak nevím, jestli je to výhra. Ono ale až tak závratné není, na gymnáziu mi Mensa naměřila 135, což je takový lepší nadprůměr. A projít nějakým testem, to podle mě zdaleka nestačí. Když je to bez pořádného vzdělání, sečtělosti, nějakých těch sociálních dovedností a vychování, je to číslo úplně k  ničemu. A jám mám v lecčem pořádné rezervy, to vím moc dobře.

Mojí vášní posledních let jsou rekonstrukce bytů. Mám za sebou dvě kompletní a jednu rekonstrukci koupelny, v plánu je ještě jedna u mých rodičů. Hrozně mě to baví, ovšem jen prvních pár dnů. Potom se už jenom proklínám, do čeho jsem se to zase pustil. Ale už jsem zase o krok dál. Dřív jsem všechno dělal dvakrát, nejdřív špatně a potom znovu a líp. Teď to mám už napoprvé, ale pomalu, takže je pořád ještě co vylepšovat. Ale zvládám všechno - vodu, elektřinu, zednické věci... Jsem na to docela pyšný. A mám nakonec radost, když se to povede. Živit bych se tím ale nechtěl.

Rekonstrukce jsou moje vášeň. Vlevo stavba v procesu, vpravo výsledek.

Vítku, kamaráde, podařilo se Ti splnit sen většiny tvých vrstevníků. Máš skvělou a krásnou ženu, přenádhernou dceru, v práci platíš za dobrého herce (když nemám peníze), máš dva zařízené byty, auto, jsi uznávaný textař, herec a houbař. Znám Tě a vím, že jsi velmi činorodý a Tvůj neposedný duch Tě nenechá dlouho v klidu. Takže co bude teď? Druhý potomek? Chata? Hausbot? Statek? Místo v poslanecké sněmovně?

Tedy upřímně, na tom všem, co jsi vyjmenoval myslím nemám až zas tak velkou zásluhu. Stálo zkrátka při mně štěstí a osud byl zatím tak nějak na mé straně. Budoucnost je podle mě dost ošemetná věc. Znáš to přísloví Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány. Tak to raději nechávám na něm.

Dcera Emma se svojí maminkou Karolínou.

Otázka poslední, nicméně hodně osobní. Před více jak deseti lety jsem Ti půjčil knihu od Pierra Boullea Planeta opic, vrátíš mi ji už?

Tu knihu jsem v životě nedržel v ruce.

Vášnivý houbař chodí na lov zásadně v důmyslném maskování.