Ivanko, v letošní sezoně jsi oslavila 25 let profesionální herecké kariéry. Bylo to v tichosti a bez publicity...

"...a léta běží" byl pořad, který kdysi vysílal rozhlas po drátě. Neměla jsem potřebu nějak rozebírat něco, co už je za mnou a trvá tak dlouho… Měla jsem jen chuť podělit se o tento fakt s ostatními kolegy a tak jsem je po jednom představení pozvala na malé občerstvení do divadelního klubu. Jinak by o tom nikdo nevěděl.

Jak došlo k tvému rozhodnutí upsat se na celý život divadlu?

Když jsem chodila na základku, přišla jednou paní učitelka z Lidové školy umění dělat nábor do "dramaťáku" a slibovala též práci s loutkama. Chtěla jsem se tenkrát přihlásit, ale u nás doma se tyto aktivity považovaly za vyhozené peníze. Ale v prvním ročníku na pedagogické škole jsme měli předmět "praktikum loutkového divadla". Na těchto hodinách jsem zjistila, že mi to jde líp, než ostatním a že mě to nesmírně baví. Předtím jsem měla problém zazpívat sama před celou třídou lidovou píseň, ale přes loutku šlo všechno tak snadno a diváci se bavili! Pak jsem byla přizvána do amatérského souboru LOUTKA LITVÍNOV, kde jsem byla nadšená z party lidí, kteří se dvakrát týdně scházeli po práci, aby zkoušeli, vymýšleli si a loutkářsky tvořili. A dělali to dobře. Pak jsem vystudovala loutkářskou pedagogiku na DAMU, chviličku jsem ještě byla učitelka literárně-dramatického oboru na Lidové škole umění a potom už moje cesta vedla do Divadla rozmanitostí.

Rozmáňo – co ti dalo, co tě naučilo, co tě tam nejvíc bavilo, cos tam ráda hrála? A co bylo důvodem, že jsi nakonec z Rozmáňa odešla a stala se členkou činohry?

V Rozmáňu byla dobrá parta a divadlo tenkrát profesionálně vedl pan Jiří Středa. Hrála jsem ráda VŠECHNO. Opravdu. Loutkařina je pro mě zajímavá v tom, že je úzce spojena s výtvarnem. Vždycky jsem se na začátku nové inscenace těšila na to, jak bude vypadat scéna, jaký druh loutek nás čeká a pak při zkoušení taky na vymýšlení toho, jak pomocí oživeného materiálu sdělit myšlenku, emoci, děj... Moje angažmá trvalo 13 let. Odešla jsem, protože jsem se nemohla smířit s porušováním pravidel profesionálního divadla, která (bohužel v té době už nepřítomný) pan Středa nastavil. Některé věci mají pro mě své mantinely.

Jak ses zpočátku vypořádávala s přechodem z loutkového divadla do činohry, kde bylo zapotřebí jiného přístupu k rolím, kde ses musela vyjadřovat pouze sama za sebe, kde jsi nepřinášela jednoduchou dušičku loutek? Navíc v mnohonásobně větším prostoru?

Hrát sama za sebe jsem z Rozmáňa byla zvyklá. Loutkařina je rozmanitá a herci se už desetiletí neschovávají jen za kulisy. Navíc moje první role v Rozmáňu byla činoherní. Partneřila jsem s panem Šnajdrem v "Zelňačce". Tenkrát jsem byla zklamaná, že nehraju s loutkou, ale byl to príma zážitek. V činohře se setkávám s názorem, že hrát loutkové divadlo je vlastně taková "béčková záležitost", dokonce jsem slyšela názor, že činoherci předávají divákům větší hodnoty!!! Z mého pohledu je naopak činoherectví jednodušší, dá-li se to tak říct. Hrát podle loutkářských principů, znamená mít jaksi "výbavu navíc". Loutkář musí být hravý. Rozpohybuje každý předmět a je schopen ho vidět v jiných významech, má cit pro hmotu, fyziku a ctí materiál, má cit pro výtvarnost, smysl pro humor a hlavně dokáže na jevišti potlačit svou vlastní existenci a upřednostnit oživovanou hmotu, ať je to loutka, nebo jakýkoli předmět.

To je vzkaz pro ty, co si myslí, že loutkáři jsou béčka. Zajeďte se podívat třeba do Liberce do Naivního divadla na představení VELBLOUD, RYBA, SLEPICE. V celém představení se objeví jen tři barbíny, tři koně a velbloud jako stolové loutky, jinak je to vlastně činoherní záležitost. Já jsem byla nadšená z té přehlídky úžasných nápadů, zpívání, tančení, kreativního herectví podle loutkářských principů. Nadsázka, humor, ironie, kouzla... na jevišti jedna bedna, otevřená desetkrát jinak, vytvořila deset různých scén... paráda! Zároveň ale musím říct, že si vážím dobrého činoherce a obdivuji v našem souboru hned několik kolegů pro to, co umí. Škoda jen, že někteří opouští náš soubor a jdou se svým umem jinam. A co se týká toho velkého prostoru... člověk se naběhá.

V činohře ses velmi dobře zabydlela a odvedla jsi tu celou řadu velkých, středních i malých rolí. Které z nich byly pro tebe nejzajímavější? A proč?

Vzrušující bylo moje první představení v činohře ŠUMAŘ NA STŘEŠE. Krásné téma, krásná hudba, tvořivá atmosféra, noví lidé, spokojení a dojatí diváci. Ráda vzpomínám na řadu inscenací, ale asi nejvíc ve mně zůstala vzpomínka na VODU NA KAFE. Bylo to benefiční představení pro Evu Klánovou, které režírovala Kateřina Fixová.

Hra se mi líbila pro svou "člověčí pravdivost" a taky Kateřina jako režisér byla ve svých připomínkách konkrétní, což mi někdy u jiných režisérů chybí. V poslední době mezi mé oblíbené inscenace patří například DOKONALÁ SVATBA, TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH a BLBEC K VEČEŘI.

V rozhovoru, který jsme spolu dělaly pro kulturní zpravodaj Pontanus, jsme mluvily o nejrůznějších oceněních, kterých se ti dostalo za herecké výkony. Od amatérských počinů až k Ceně diváka za roli Marie Anny z muzikálu Jeptišky, uváděného na Velké scéně divadla. Nechceš i dnes některá ta ocenění připomenout? A přibylo od té doby ještě nějaké další?

Moje ocenění... to je pravěk. Oceňováni jsou teď moji žáci z dramaťáku, jak v soutěžích v přednesu, tak jako soubor jsme byli už třikrát oceněni na krajských přehlídkách a jednou dokonce s postupem na celostátní přehlídku do Svitav. To jsou teď moje ocenění.

Učíš literárně-dramatický obor na Základní umělecké škole Moskevská. Talentované děti z tvého oddělení hrají i v některých inscenacích našeho divadla. V Povedeném tatínkovi hrály hned tři najednou. Je ti potěšením pracovat s dětmi a pomáhat jim rozvíjet fantazii?

Dělat paní učitelku dramaťáku je hlavně velká zodpovědnost. Role učitelky je jen malou částí té činnosti. Člověk je v jedné osobě současně také dramaturgem, režisérem, výtvarníkem, zvukařem, osvětlovačem, kulisákem, úředníkem, manažerem, psychologem, detektivem, uklízečkou... Na druhou stranu je toto vyčerpávající snažení odměněno nadšením dětí se naučit cokoli nového nebo jen tak s chutí vyprávět, co zažily. Když je člověk unavený, nebo smutný, tak to nechá někde venku, protože děti vám tyto nálady nedovolí.

Ptát se tě, nemáš-li chuť se někdy vrátit zpátky k loutkám, je bezpředmětné, viď? V práci s nimi pokračuješ i nadále. Máš svoje vlastní divadélko, složené z dřevěných kamarádů, a děláš jím radost nejen sobě, ale hlavně dětem v širokém okolí. Nechceš se zmínit o této své činnosti?

Já jsem loutky nikdy neopustila. Moje loutkové záležitosti hraju na poutích, slavnostech, dětem i dospělým k narozeninám. Do jednoho svého představení jsem přizvala kolegu Krause, který se naučil oživovat ušitého kocoura. Mohli jsme sice použít naše živé kocoury, Jirka má Růženu a my Bertíka, ale s těmi ušitými je to lepší. I když náš Bertík mňouká "čau" docela pěkně.

Zbývá ti, Ivanko, ještě čas na nějaké jiné koníčky? Co děláš, pokud zrovna nezkoušíš a nehraješ v divadle, pokud necestuješ se svou loutkovou kumpanií, či nejsi-li zrovna paní učitelkou?

Chodím do dvou zaměstnání, mám dvě domácnosti a velkou zahradu, to je na jednu ženskou s bolavýma zádama až dost. Ale ráda pletu svetry. Mám teď jeden rozdělaný, ale jestli z něj bude vánoční dárek, to nevím.

Vánoční dárek... Jaké jsou u Zajáčků Vánoce?

Vánoce trávíme na chaloupce v Bukovanech. Myslím, že se ničím neliší od jiných domácností: stromeček, bramborový salát, řízek, ryba, dárky, které pod stromečkem přibývají na Štědrý den už od rána. Výhodou je nedaleký les, kam chodíme každoročně ke krmelci vylepšit jídelníček srnkám a zajícům. A taky je tam krásné ticho.

Jaké máš plány do dalších let? V divadle i v osobním životě?

Plány...? Kdo by měl v čem hrát a co by měl hrát, je u nás v divadle tajemstvím. Dovídáme se to většinou týden před zahájením zkoušek z fermanové nástěnky. A v životě...? Jednou večer jsem po představení stála na zastávce autobusu, přišli dva chlapíci - zřejmě z odpolední šichty-kouřili, mlčeli, čekali na stejný autobus, jako já a říkali:
A: Dneska to šlo, viď? (pauza)
B: Šlo... (pauza)
A: Hlavně, aby to šlo i zejtra... (pauza)
B: Neplánuj...

Klidné a šťastné vánoce nejen čtenářům DIVADELNÍCH MOSTŮ!

A ani mě nezbývá než se k tobě připojit a popřát taky krásné a pohodové vánoce všem, kteří naše divadlo navštěvují, mají ho rádi, a proto čtou i Divadelní mosty.

A taky přeju hodně zdraví, štěstí a radosti ze života i z práce v celém příštím roce 2015!