DIVADELNÍ MOSTY

POHÁDKA JAKO ŽÁNR

Pohádky čerpají z lidové slovesnosti a obrazotvornosti. Jejich děj je vždy vypravován se samozřejmostí, jako by šlo o něco, co se skutečně událo, čemu však posluchač (divák) nemusí věřit. Pohádka se na rozdíl od pověsti neváže k žádné historické události nebo určité osobě, není určena ani časově, ani místně.

Podle povahy hrdinů a děje rozlišujeme několik skupin pohádek. Nejpočetnější a patrně nejstarobylejší jsou kouzelné (fantastické), které se zakládají na pradávných představách o přírodě a lidské společnosti i o silách řídících běh světa. V tomto jsou pohádky příbuzné s mýty, neboť, stejně jako tyto, vykládají svět, který člověka obklopuje i přesahuje. Ne náhodou se pohádkám někdy říká paramýty. V těchto pohádkách vystupují různé nadpřirozené bytosti, jako čarodějnice, víly, sudičky, obři, trpaslíci, draci, zakletí princové, atd.

Další druh představují pohádky zvířecí, kde jsou hlavními nositeli děje zvířata, která vystupují jako lidé; takové pohádky mají blízko k bajkám (ty však nepatří k lidové slovesnosti, ale k umělé, "vyrobené" literatuře).

V pohádkách legendárních vystupují zjednodušené a zlidštěné biblické postavy. Mladší druh pohádek tvoří novelistické pohádky, pro něž je typická menší fantastičnost. Jejich hrdinové se spoléhají toliko na vlastní schopnosti – sílu a důvtip.

Pohádky se dlouho šířily především ústním podáním, až na přelomu 18. a 19. století (v romantismu, jenž se o lidové umění velmi zajímal) byly soustavně sbírány a vydávány. Mezi dodnes známé sběratele a autory patří bratři Grimmové, ještě před nimi Francouz Charles Perrault, u nás Karel Jaromír Erben nebo Božena Němcová. Mezi moderní autory pohádek řadíme například Hanse Christiana Andersena, Lewise Carrolla, Oscara Wilda, Antoina Exupéryho, Karla a Josefa Čapkovi a mnoho dalších.

Je pozoruhodné, že pohádky se "uchytily" jako vhodný materiál v psychoanalýze a jejich pomocí byly osvětlovány nejrůznější vědomé či nevědomé procesy lidské psychiky. Jung například tvrdil, že právě v pohádkách se setkáváme s kolektivním nevědomím (které považoval za zdroj moudrosti a pradávných lidských a zvířecích zkušeností) prostřednictvím archetypů, které představují vzorce chování, schopnost intuitivně jednat a přemýšlet. Ve všech příbězích se pohádková postava střetává s archetypy, vědomí se konfrontuje s nevědomím. Díky těmto střetům se hrdina-hrdinka vyvíjí, dozrává a stává se komplexním celkem.

Existuje mnoho freudiánských a jungiánských interpretací klasických pohádek, které nezřídka hovoří o oidipovském či élektřině komplexu; a tady se na poli psychoanalýzy, někdy trochu bizarně, střetávají pohádky se svým příbuzným – s mytologií.

Michal Pětík, dramaturg