Na začátku našeho rozhovoru Vás musím upozornit, že všechno, co řeknete může být použito proti Vám.

To je mi samozřejmě jasné.

Dobrá. Tak tedy... Jaký byl Váš vztah k Isabele Czerné?

Samozřejmě, že vřelý. Je to už dávná historie, takže to můžu přiznat. K divadlu to jaksi patří, mít románky, ne? Mně se ovšem u hereček nedařilo – asi jsem se vyčerpal u tanečnic, koneckonců jedna z nich je už třicet let mojí manželkou.

Splašené nůžky jsou dost specifická inscenace. Co tomu říkáte?

Když mi Splašené nůžky dramaturgie s uměleckým šéfem přednesli, přiznám se, že jsem byl velmi skeptický. Zapojení hlediště do představení mi přišlo nebezpečné, a to hned dvakrát – jednak jsem se obával, že se toho diváci nebudou chtít účastnit a za druhé, pokud chtít budou, mohli by inscenaci svojí nepředvídatelností uškodit. Ovšem nakonec se ukázalo, že jsem se naštěstí obával zbytečně. To se ukázalo už během generálních zkoušek, kdy v hledišti bylo nějaké pokusné publikum, a tak jsem na premiéru šel s klidnou myslí.

Takže premiéra vyšla dobře?

Všechny premiéry téhle sezóny vyšly podle mě skvěle. To není úplně pravidlem, to víme. Už když se chystá dramaturgický plán, u některých titulů se předpokládá, že budou mít úspěch a u některých, přestože v plánu mají své místo a smysl, se zas tak velká návštěvnost nečeká.

Naštěstí se nám ale daří přitáhnout diváky i na ty na první pohled méně atraktivnější tituly. To je znamení, že děláme svoji práci dobře.

Uplynulou sezónu tedy hodnotíte kladně?

Naštěstí máme statistiku, která sice nuda je, má však cenné údaje. A ta čísla jsou jasná – dostali jsme se přes sto tisíc diváků, což je radostný pohled. Samozřejmě je to kombinace více příznivých faktorů. Lidem se daří lépe, povedly se nám tituly, a i soubor se neustále zlepšuje. Ta část, která vyloženě zraje jako víno, se doplnila mladými a omladily se nám i inscenační týmy. Z toho mám obzvlášť radost. A taky mám radost, že to diváci dokážou ocenit a pozitivních ohlasů přibývá. To ale přece nejlíp vidíte vy, herci, přímo na jevišti.

A skvělá zpráva je, že je divadlo pozitivně vnímáno i "na městě". To je pro mě nesmírně důležité, nejen z těch pochopitelných důvodů, myslím těch finančních. Divadlo mají zkrátka v Mostě rádi a já si jen přeju, aby to tak zůstalo.

To je pravda, přijde mi, že se v posledních letech opravdu chodí do divadla víc.

Snažíme se oslovit co nejvíc diváků středního věku. Lidé, kteří už jsou usazení, mají zaměstnání, jistotu, stabilitu. Ti by měli být naše cílová skupina. To neznamená, že bychom nedbali na diváky staršího věku, ale nemůžeme se zaměřovat jen na ně.

A jaká nálada podle Vás v divadle panuje?

Mám pocit, že opravdu dobrá. Není to tak dávno, co tady spíš zavládla určitá skepse, tendence neustále si na něco stěžovat, taková ne moc příjemná atmosféra. To se hodně změnilo.

A podle mě k tomu velmi přispěli noví členové souboru – naši ‚mlaďoši‘ mají nejen umělecké vychování, ale jsou fajn i jako lidi. Nejsou to žádní drzouni, co si o starších kolezích myslí, že jsou penzisti, co v divadle už nemají co dělat a zároveň ti starší je moc hezky přijali. Za to jsem opravdu rád.

Tu dobrou náladu s umělci ale sdílí i ostatní složky. Nejlepší je, když se dokážeme navzájem ocenit, když jsou dobré vztahy nejen v souboru, ale i v těch mimouměleckých složkách napříč celým divadlem. Zkrátka když si každý myslí, že všichni okolo umí svou práci a dělají ji dobře. To je ideální stav.

Jaké máte plány do budoucna?

Těch mám plno a jsou adekvátní mému věku. Ten základní plán, který jsem pojal, je především divadlo omladit. A to nejen v té umělecké časti. A druhý můj cíl, který se mi snad daří, je věnovat se víc Divadlu Rozmanitostí, investovat do něj, zmodernizovat ho. Ovšem modernizuje se i tady. Pořád se něco děje, a to je dobře.

Vy jste na jevišti nikdy stát nechtěl?

Já na jevišti stál mnohokrát, léta jsem konferoval, absolvoval jsem kdysi dokonce jakousi lidovou konzervatoř.

Ale víš jak, existuje jisté přísloví – nechoď s pány na led, oni spadnou a tebe bude zadek bolet. Herci mívají sny, že stojí na jevišti a neví svou repliku. Tak to mívám taky, ale ještě k tomu se na mě přitom kolegové dívají skrz prsty – no vidíš, to ses teda předvedl. Nikdy jsem o tom vlastně ani neuvažoval.

V roce 1985, když se blížilo otevření nové budovy divadla, mě oslovil jeho tehdejší ředitel Jaromír Šnajdr, jestli bych mu nešel dělat náměstka. A později mi to kvůli svému zdraví předal. Se Zbyňkem Srbou, který se stal uměleckým šéfem, jsme tehdy vytvořili model, který funguje vlastně dodnes. Že ředitel nebude umělec, že se bude starat o peníze a hladký provoz a do té umělecké složky bude přispívat spíš radou a doporučením. Zatím se nestalo, ani na jedné straně, že bychom se nedomluvili.

Nějaké poselství pro diváky na závěr?

Choďte do divadla, stojí to za to. A pokud přijdete na Splašené nůžky, budete mít šanci ho dokonce dělat s námi.