Tennessee Williams je zásadním autorem světového psychologického dramatu. Proč má podle tebe smysl se s jeho náročnými hrami neustále potýkat?

Tennesee Williams se řadí spolu s Eugenem O'Neillem a Arthurem Millerem do trojice nejvýznamnějších amerických dramatiků. Domnívám se, že je tomu tak proto, že Williamsovy hry překračují rovinu pouhého zobrazení skutečnosti a stávají se archetypálním poselstvím o údělu člověka v moderní společnosti. Jsou hluboce pravdivou metaforou, jejíž zrod je vykoupen Williamsovými trýznivými životními zkušenostmi. Vůle ke smyslu a k bytí v pravdě prochází ve Williamsových hrách uprostřed drsného světa poháněného vůlí k majetku a k moci náročnou zatěžkávací zkouškou. To vše je rozvinuto v mnohovrstevnatých postavách a rozehráno v rozjitřených dramatických situacích, které vnímám jako velkou hereckou i inscenační výzvu.

Dříve jsi již režíroval Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, nyní ses pustil do Tramvaje do stanice Touha. Mají tyto dvě hry něco společného?

Kočku na rozpálené plechové střeše jsem režíroval v polovině osmdesátých let a byla to jedna z mých prvních inscenací. Od té doby uplynulo mnoho času a zcela se proměnil společenský kontext, v němž se nyní k Williamsovi s jeho Tramvají do stanice Touha vracím. Obě hry se zabývají tématem homosexuality a vyvržením jedince, který z nějakých důvodů nezapadne do norem většinové společnosti, v obou hrách hraje významnou roli americký sen i téma strachu ze smrti a pomíjivosti lidského života. Optika, kterou budou tato témata v dnešní době nazírána, je však zcela jiná, než ta, která odpovídala společenskému klimatu před třiceti lety.

Jak by mohla tato hra rezonovat právě v Mostě?

Věřím, že Tramvaj do stanice Touha má šanci oslovit každého, komu není lhostejný osud světa, v němž je pro mnohé hlavní hnací silou hedonistický egoismus a laskavost, soucit, ohleduplnost, obětavost, pravda a krása jsou často vnímány jen jako nežádoucí překážky vlastního pohodlí, kariérního vzestupu a ekonomické prosperity.

Přes kterou postavu hru nejvíce čteš? Co ses ve hře rozhodl režijně akcentovat?

Tennesse Williams ve hře své postavy nesoudí, nestraní jim. Nabízí pouze situace, které nechávají vystoupit na povrch jejich rozpory a odhalují kladné i záporné stránky.

Proč ses rozhodl Tramvaj uvést právě na komorní scéně?

Hra představuje svár lidské duše pod zvětšovacím sklem a komornější prostředí jí proto svědčí.

Williamsova hra je skvělým základem pro herecký koncert. Jak může režisér při této práci herce nasměrovat?

Režisér při tomto typu práce především na základě analýzy textu rozkrývá a definuje strukturu situačních impulsů, které určují a stimulují herecké jednání. Probouzí přitom v hercích vůli ke smyslu a tvořivému řešení situace.

Současně hercům pomáhá odhalit rozpory v průběžném jednání postav a nalézt způsob, jak vyjevit jejich vnitřní zápasy ve střetu s každodenní maskou. Právě ve vrstvení a představování sváru skutečnosti se světem iluzí, klamu, sebeklamu, sebescénování a sebeodhalování spatřuji ve hře velkou výzvu.

Patříš k režisérům, kteří dramatikům krajně důvěřují. Bylo to tak vždy?

Je pravda, že jsem nikdy nepatřil k režisérům, kteří se chtějí autora zmocnit, znásilnit ho a pokořit, aby se sami zviditelnili a strhli na sebe pozornost. Mou snahou bylo přistupovat k dramatikovi s úctou a maximálně ho pochopit, porozumět mu, nalézt s ním společné téma, společnou řeč. V tomto smyslu by se dal nazvat můj základní vztah k autorovi jako partnerský a tvořivě dialogický.

To však neznamená, že se vždy jedná o dialog nekriticky souhlasný. Při hledání smyslu díla je to dialog často polemický, plný konfliktů, svárů i vzdoru. Nechci však autora překřikovat a umlčovat. Tam, kde je to třeba, se snažím na základě pečlivé analýzy věcně argumentovat a nacházet východiska, která tvoří vyšší součet a průnik do podstaty vyplývající z této jednoty ve sporu.

Ovlivnili tě významní režiséři, jako například Anatolij Efros nebo Otomar Krejča. Co lze z jejich odkazu uplatnit v divadle dnes nebo dokonce přímo při inscenování Williamse?

Otomar Krejča i Anatolij Efros byli režiséři světového formátu, kteří ve své době v mnoha směrech výrazně posunuli divadelní myšlení i vnímání. Svými inscenacemi založenými na hlubokém porozumění textu a bezprostředním hereckém jednání působili na své současníky elektrizujícím dojmem. Otomar Krejča a především jeho dlouholetý dramaturg Karel Kraus mě přivedli na divadelní dráhu a po revoluci jsem s nimi měl možnost krátce spolupracovat v Divadle za branou II. Silně na mě zapůsobili svým divadelním ethosem spojeným se službou dramatu i nezdolnou vůlí dělat divadlo jako umění. Anatolij Efros byl deset měsíců mým pedagogem a otevřel mi cestu ke zkušebním principům založeným na improvizační lehkosti a partnerské spolupráci režiséra s hercem.

(připravil Zdeněk Janál)