Cítím však potřebu nejprve připomenout čtenáři těchto řádků, že mohu vycházet pouze z vlastní zkušenosti či případně z toho, jak by se to či ono "mělo dělat", jak nás to zkušenější kolegové-divadelníci učili na akademii, na onom "uměleckém učilišti". Každý režisér si však nutně musí najít vlastní způsob práce, který svým způsobem zrcadlí jeho osobnost. Jsou režiséři, kteří mají velmi přesnou představu a  jejichž režijní kniha musí být rozšířena o vlepené stránky, hustě popsané pokyny a informacemi o té které složce výsledné inscenace; a jsou režiséři, kteří tvar více méně hledají až během tvůrčího dialogu s hercem, kterého přitom nechávají na jevišti trochu tápat. Toto si prosím představme jako pomyslné kraje jakési režisérské typologie.

Nevybírejte si texty, do kterých se nezamilujete. Text musíte milovat, slýchával jsem od svého pedagoga, režiséra Zbyňka Srby. Poučka, která na první přečtení může působit banálně, avšak zkus si, laskavý čtenáři, číst měsíc či dva dokola pouze jeden text ve snaze proniknout do všech jeho pomyslných zákoutí a přitom k jádru věci. Hledat a objevovat v něm i ty nejnepatrnější motivy. Sejít se pak s dramaturgem a vést s ním nad vybraným textem řeči, jako byste se bavili o pohledné dívce. Hádat se kvůli ní, trápit se kvůli ní, neustále na ni myslet.

Kdybych měl popsat, jak si vybírám texty k režírování, musel bych se přiznat, že si texty nevybírám, že si texty vybírají mě. Člověk si s sebou neustále nosí svá osobní témata. Nežije v nějakém vakuu, nepřetržitě na něho působí různé vlivy (osobní vztahy, společnost, politika atd.). Neustále informativně načítám různé texty a ty ve mně nějaký čas zrají. Pak se jednoho dne stane, že se mi ten který text vrátí z podvědomí zpátky, většinou doprovázen nějakým výjevem (obrazem či jiným vjemem), což je obvykle natolik silný impuls, že přeskočí jiskra a milujete.

V praxi to však tak jednoduché není. Umělecká vedení toho kterého divadla plánují své dramaturgické plány i několik let napřed. Režisér je pak mnohdy nucen "vracet se v čase" a řešit prostřednictvím své inscenace otázky a témata, která už ho třeba tolik neinteresují, ale ke kterým se zavázal. Když se to však sejde a text si najde "svého" režiséra a ten "své" herce, to je pak událost!

Teprve nyní mohu přejít ke konkrétnějším krokům z režisérovy přípravy. Osobně se mi osvědčilo mít při prvním čtení textu po ruce tužku. Před očima mi při čtení vyvstávají různé obrazy a občas i něco cinkne v uších. Tyto "panenské" postřehy si do textu zaznamenávám a velmi často se k nim vracím při dalších čteních a rozvíjím je. Další čtení jsou již více analytická. Jejich cílem je především určit dramatickou strukturu textu, ve kterých scénách spočívají dramatické vrcholy; je třeba najít, určit a pojmenovat dějová fakta, to jest body obratu, místa posouvající děj dále. Bez toho jen těžko provedeme diváka příběhem. S tímto se pojí poměrně trefné – a mezi herci oblíbené – přirovnání o rozdávání karet. Od začátku představení máme totiž přibližně deset až patnáct minut, během kterých když se divák "ztratí" ve způsobu vyprávění, klesá jeho vůle a  motivace chtít předváděnému porozumět, natož přihlížet.

Po podrobné analýze hledají inscenátoři klíč: dramaturgicko-režijní řešení. Dobře určený klíč následně dourčí všechny složky divadelního tvaru. Pro lepší pochopení si dovolím uvést příklad slavné brněnské inscenace Balada pro banditu (obecně známé ze Sísova televizního zpracování). Byl-li v tomto případě stanoven inscenátory klíč, že příběh velké lásky mezi Nikolou Šuhajem a  Eržikou bude vyprávěn trampy u ohně, pak do důsledků dovedená koncepce jasně určila prostředky onoho vyprávění: namísto pušek se "střílelo" drnknutím na kytaru, namísto krve posloužila červená stuha. Hrálo se tehdy na velké dřevěné kládě. Dobře zvolený klíč určí pravidla i prostředky. Z vlastní zkušenosti však mohu konstatovat, že zvolit dobře ono dramaturgicko-režijní řešení, není zrovna snadný úkon. V mém případě mu předcházejí dlouhé rozhovory s dramaturgem, výtvarníkem a hudebním skladatelem. Bavíme se o svých dojmech a postřezích, a ty nás pak většinou dovedou ke klíči. Někdy na něj člověk přijde hned, někdy do poslední chvíle neví.

Nedílnou součástí přípravné fáze je tzv. tankování (terminus technikus přisuzovaný velikánovi česko-slovenské režie, Peteru Scherhauferovi). Spočívá ve zběsilém načítání všechno možného, co jen trochu souvisí s naší inscenací. V archívech hledáme informace o autorovi textu, čteme případně další z jeho her či prozaických textů, listujeme v různých slovnících a  rozklíčováváme symboly zakomponované do "našeho" textu, obklopujeme se odbornou literaturou (psychologické studie, politologicko-historické spisy, memoáry atp.), telefonujeme a konzultujeme s odborníky i překladateli, navštěvujeme muzea a galerie, vystřihujeme si různé zkazky z novin, obrázky z časopisů, kreslíme si různé náčrty, půdorysy, návrhy, všude je pak za sebou trousíme; zkrátka děláme všechno proto, abychom byli připraveni, abychom sršeli znalostmi a postřehy jako ten pověstný vulkán.

To další už je fakticky otázka řemesla. Zvolené řešení se přetaví do režijní knihy. Ta je takovým zhmotněním režisérovi domácí přípravy. Může obsahovat cokoliv. Od popsaných motivací postav, přes jejich pohyb, až po způsob svícení a narážky pro zvukaře, aby pustili vybranou hudbu. Dělejte režijní knihy, třeba ji nakonec ani nevytáhnete, ale když půjde do tuhého, budete se moci od ní odrazit. Z této rady je snad patrné, že režijní kniha není žádné dogma (ale jsou i tací!) a že její podstatou je především čas, který režisér stráví jejím vyhotovením, protože v tomto čase se zabýval hrou a donutil se namáhat při tom svůj mozek. Vypracuji-li režijní knihu, připravoval jsem se. A jsem-li připraven, mohu si dovolit ji z batohu nevytáhnout a s herci improvizovat. Nahlédnout v případě potřeby mohu kdykoliv.

Tak bych tedy ve stručnosti (která místy může vést k jistému zjednodušení dané problematiky) popsal režisérovu přípravu a práci na textu. Jistě by bylo možné rozepsat se více o tom či onom. Kupříkladu o výkladu textu – jak se dělá, co je vlastně jeho nositelem apod. Pro tuto chvíli jsem však nechtěl čtenáře zahltit. Třeba na tyto věci časem ještě dojde řeč.