Pánové, co se vám vybaví, když se řekne Most?

VAŠEK: Město mého dětství, kam jsem každé prázdniny jezdil ke strejdovi Vránovi na statek. Měl ho pod Špičákem v Kamenné ulici. Mezi Špičákem a Hněvínem bylo město s kostely, náměstími a s divadlem, kde jsem v roce 1962 začínal. Dnes po jedenapadesáti letech jsem z Hněvína viděl něco úplně jiného. Jezero a na Špičáku v místech, kde byly louky a kam jsem chodil pást krávy, vinice. U strejdy jsem spával na seně nad maštalí, kde byly kromě krav i dva páry koní. A vlastně od té doby mám koně rád. Vybavuje se mi taky tátova výletní restaurace na Zahražanech, kde jsem pomáhal točit pivo. Při Dni horníků, kdy se tam vystřídalo až tři tisíce lidí, jsem se dost zapotil. V letním divadle za restaurací hrávali pražští herci a já tam poprvé viděl Franka Towena, u kterého jsem se pak po letech učil stepovat.

HONZA: Mně se vybavuje to samé, co bráchovi. Statek, množství zvířat a letní prázdniny. Neexistující město, na které, když si vzpomenu, je mi smutno. Vybavuje se mi divadlo, kam jsem jezdil fandit Vaškovi při jeho prvních pokusech a když se mu hodně podařil záskok za Karla Nonnera v Synkopech pro trumpetu, byl jsem hrdej. Jo, a v tom letním divadle na Zahražanech jsem hrál i já. S Vladimírem Menšíkem. Potřeboval malého kluka do jakéhosi skeče a já byl při ruce. Takže nejen brácha hrál v Mostě divadlo, já taky a dokonce s Menšíkem.

Vašku, v mosteckém divadle ses jako elév učil mluvit, naslouchat partnerům, rozkrývat texty, chodit po jevišti, ale i starším kolegům pro pivo, svítil jsi, napovídal i stavěl kulisy. Vzpomeneš si na to ještě někdy?

Vzpomínám rád. Hlavně na lidi. Na Hanku Frejkovou, Janu Švábovou, Jirku Klepla, Lojzu Švehlíka, Standu Oubrama, Evu Klánovou a taky na kamarádku – nějakou Reginu Razovovou. A na Zdenu Šebestovou, která nás, co jsme tu byli jako elévové, učila. Rozebírali jsme s ní básně a je s podivem, že v té době to nebyla poezie jen sovětských básníků, ale i amerických. Ginsberga, Corsa… Vzpomínám na to, jako na dobrý časy.

Proč jsi tedy mosteckou činohru vyměnil za hudební divadlo Alfa v Plzni?

Já bych tu asi zůstal déle, než dva roky, ale pan ředitel Poživil na mě už neměl směrný číslo a  na DAMU, kam jsem chtěl, mě třikrát nevzali. Kolega Karel Sedláček náhodou věděl o tom, že v Alfě potřebují zpěváka a poslal mě tam. U konkurzu se ukázalo, že ale hledají zpěvačku… nakonec vzali mě.

Tvoje cesta hudebním, divadelním i filmovým světem byla hodně pestrá. Pražské divadlo Rokoko, Golden Kids, skupina Bacily, koncerty v nejrůznějších zemích světa, filmy s Jiřím Menzelem – oscarové Ostře sledované vlaky a trezoroví Skřivánci na niti. Co z toho, Vašku , bylo pro tvou kariéru nejdůležitější?

Já nevím. Já bych bejval nejradši hrál v muzikálech a to se mi povedlo jen v Gentlemanech v roce 67. Honza Schneider a Boban Ondráček napsali tenhle muzikál pro Karlínské divadlo a já v něm alternoval s Pavlem Sedláčkem roli Prcka. Pak jsem ještě hrál v Rokoku Špínu ve Filosofské historii, která byla udělaná jako muzikál. Vím, že režisér Zdeněk Podskalský chtěl tuhle muzikálovou verzi natočit, ale přišel srpen 68 a barikády v Praze a téma hry tehdy neměly šanci projít. Řekl bych, že pro mě v životě byly hodně důležité náhody a lidi, které jsem potkal. Prvního ledna 1966 jsme měli v Rokoku premiéru hry Čekání na slávu a k té mi dal náš ředitel Darek Vostřel jako dárek tenkou novelku Ostře sledované vlaky od pana Hrabala. V noci jsem ji přečetl, strašně se mi to líbilo a vůbec mě nenapadlo, že za měsíc mě pozvou z Barrandova ke zkouškám na roli Miloše Hrmy.

Honzo, vy jste už od dětství sehraná dvojka, která se nemusela nikde hledat, vzájemně se inspirujete, můžete se jeden o druhého opřít. Je tohle důvod, proč vám společná práce vydržela víc jak čtyřicet let?

To bratrské spojení má v naší branži spíš své výhody, než nevýhody. Všechno na sebe víme, nemůžem se šidit, řekneme si do očí i nepříjemnou pravdu a vždycky najdeme kompromis, když dojde k nějakému profesnímu sporu. S Bacily fungujeme 42 let a musím říct, že už dobrých dvacet let jsme se nepohádali. Teda – pominu-li, jak mě zlobila Vaškova životospráva a jeho zacházení s vlastní tělesnou schránkou. Mrtvice byla logickým vyústěním jeho způsobu života. Že bychom se někdy rozešli, je nemyslitelné!

Pro vás nebylo zrovna jednoduché období po listopadu 89. Honzo, jak se vám podařilo nelehkými polistopadovými roky proplout?

Napřed budu chvíli mluvit o době před tím. Jako jiní kumštýři, mám i já v sobě cit pro to, kam společnost spěje, kam se řítí a zda už náhodou není doba pro zásadní změnu. A jak jsem bráchovi předpověděl mrtvici, předpověděl jsem i revoluci. Když začal Gorbačov v Rusku povolávat k činnosti umělce, kteří předtím nic nesměli, řekl jsem Martě Kubišové, s kterou jsme byli ve spojení, že už  to ani u nás nemůže dlouho trvat. A když od ledna 89 s námi zase mohl hrát Ota Petřina, kterej 14 let kvůli vlasům nesměl, začalo být postupně jasné, že komunisti ztrácejí kontrolu nad svou mocí. 17. listopadu nás s mojí nynější ženou zmáčkli těžkooděnci v podloubí na Národní třídě, 18. listopadu jsme při hereckém koncertě ve Smetanově síni zamkli naši aparaturu a mikrofony a  začali stávkovat. Aparatura pak posloužila na Václaváku i na Letné a náš zvukař Pepa Hladík se stal zvukařem revoluce. Spolu jsme vymysleli jak, pomocí vysílaček od kytar, propojit aparatury i jiných skupin po celém Václaváku a tak umožnit, že mohli Dubček s Havlem mluvit a bylo jim rozumět a že Marta Kubišová mohla zpívat a bylo jí slyšet. Já říkám, že slyšitelnost revoluce umožnil vlastně bigbít.

Ale navzdory tomu, nebyly ty následující roky pro vás růžové.

Jasně. Nebyly, protože přece za každý dobrý skutek následuje zasloužený trest. Kultura tu revoluci docela odnesla. V divadlech klesla návštěvnost, zanikly některé kulturáky, padl celej systém krajských agentur, které nás produkovaly, Supraphon nás nevydával... Tak jsme si nedostatek možností z trucu vyřešili vlastním vydavatelstvím NE a NE. Dnes ale máme se Supraphonem nejlepší vztahy.

Vašku, když už jste se zas "rozjeli", přišel malér. Mozková mrtvice. Díky lékařům, bráchovi, rodině, přátelům a své silné vůli ses dal natolik dohromady, že sis troufl i na veliký koncert před naplněnou Lucernou. Tvoji odvahu korunoval obrovský úspěch. Prozraď mi, jaké pocity člověka při takovémto návratu provázejí.

To, co mě, Rézinko, potkalo, byla příšerná situace. Chytla to ta špatná kolej v mozku a ta kolej byla slepá. Tam nebylo nic. Všechny věci, které jsem se učil a léta zpíval, včetně národních písniček, to, co jsem dělal v němčině, v ruštině, v angličtině... z toho nebylo ani slovo, ani věta. Děkuju logopedce paní doktorce Michaličkové, že mi našla systém, jak ta rozpadlá písmenka, ten scrable zase sestavit. Dává se to dohromady těžko. A pořád ještě, když jsem unavenej, nedokážu reagovat tím správným slovem. Mám slovní zásobu, vím, co bych měl říct... ale ono to nejde hned. Moc bych se chtěl vrátit , na jeviště v němčině, mám v ní krásné balady, ale zatím bych to nezvládl. Je to těžký.

Pojďme se vrátit ke tvému koncertu v Lucerně. Jaké to pro tebe bylo?

Měl jsem strašnej strach. Třeba z toho, že řekne-li někdo něco z hlediště, že mě to úplně zbaví soustředění, že mě to rozhodí. A stalo se. Při druhé sloce písně Kdo vchází do tvých snů, má lásko, se mi po jevišti začala courat nějaká paní a já se úplně ztratil. Paní byla přiopilá a může bejt i to, že tam byla za konkurenci, aby mě znemožnila. (To jsem ještě neměl to výborný čtecí zařízení, který mi pozdějc udělali syn Vašík a Zdeněk Rytíř!) Vypadalo, že se snad už nechytnu. Paní vyvedli, já se vzpamatoval a koncert jsem zvládl. Byl to úspěch a pocit z velkého vítězství mě dostal.

A co to tvoje "znovuvzkříšení"? Film Alois Nebel a píseň Půlnoční tě dovedly až do Síně slávy. Jak jsi odolával tomu přívalu obdivu a přízně? Nebál ses o svoje zdraví?

Já myslím, že stojím nohama pevně na zemi a že nehrozilo a už nehrozí, že by mě ta "tsunami" porazila. Spíš se bojím emocí z písní. Půlnoční nabídl produkční pan Strnad bráchovi, ten mi to pustil, líbilo se nám to, ale vůbec jsme netušili, že by z toho mohl bejt takovej hit. Kluci – autoři písně – Dušan Neuwerth a Jaromír Švejdík měli kousek materiálu na film, pozvali mě na nádraží, že zkusí udělat klip. Náhodou – co kdyby? No, a ten klip udělal tu slávu. Díky tomu mi pak nabídli i jiné písničky na celé album. Album Dobrý časy bylo na světě za deset dní. Každý den jsem natočil jednu píseň.

Jaké máte, pánové, další plány?

HONZA: Před nedávnem jsme měli v plánu užívat si důchod. Říkali jsme si, že vlastně máme uděláno a  že bychom mohli v klidu "okopávat mrkvičku". Všechno je jinak, protože náhoda nám přihrála Půlnoční a  její klip. Takový zájem, jaký o nás teď je, se nesmí opomíjet, to by byl hřích.

VAŠEK: Chceme letos natočit vánoční desku, protože zatím žádnou nemáme. A chceme mít koncerty před báječným publikem. Takovým, jaké je tady v Mostě. Sem se vždycky rádi vracíme, cítíme, že "naši mostečané nám rozumí".