Káťo, tys byla ze všech divadelních dětí určitě nejoblíbenější. Vždy usměvavá, pohodová. I teď po letech, vzpomínáme-li na tebe s mými vrstevníky, je to vždycky s jistou něhou a přátelstvím v srdci. Jak ty vzpomínáš na své mostecké dětství?

Moje vzpomínky jsou hodně provázány se starým divadlem. Už i ty z nejútlejšího dětství. Jako dítě jsem byla dost nemocná a tudíž jsem každou chvíli nemohla do školky. Maminka si mě brávala do divadla a pamatuju si, že do její kanceláře jsme musely přejít po černém gumovém pásu za jevištěm, kde byla tma tmoucí a kde modře problikávalo jen nouzové osvětlení. Vždycky jsem se bála. Dodnes si pamatuju zvuk svých kroků v té tmě. Jednou, když už bylo jasno, že divadlo končí a mamka vyklízela kancelář, odvážila jsem se na to temné jeviště vstoupit. Rozkoukala jsem se, uviděla prázdné jeviště i  prázdné hlediště a přepadl mě najednou úplně stejný úzkostný pocit, jako při návštěvě mé umírající babičky. Z podlahy jeviště jsem vytáhla hřebík. Ten mám dodnes a kdekoli režíruju, mám ho s sebou.

Jinou vzpomínku nepřidáš?

Regino, u mne je to se vzpomínkami dost těžké. Most pro mne znamená dobu, kdy jsme ještě byli všichni pohromadě – kompletní rodina. Šťastná jsem byla ve starém Mostě, v krásném starém bytě, odkud jsme se přestěhovali do paneláku a tam se mi nelíbilo. Milovala jsem divadlo a lidi v něm, protože byli zábavní, veselí a pořád se něco dělo... ale nový Most jsem ráda neměla. Nicméně, kdykoliv jdu centrem, vždycky se podívám do oken věžáku v Dobnerovce, kde jsme ještě byli všichni tři, a je mi z toho smutno. Maminka už s námi není.

To je mi opravdu moc líto. Káčo, vaše celá rodina odešla koncem osmdesátých let z Mostu do Liberce. Tehdy, jakoby se za vámi zavřela voda. Nic se tady o vás nevědělo a vlastně se neví až dodnes. Jak probíhal váš život v Liberci?

Abych byla přesná – já odešla dřív než rodiče. Po maturitě jsem utekla od paneláků do historické Prahy. Rodiče pak po půl roce využili nabídku z Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Tátovi tam slíbili krásné role – to, co v té době v mosteckém divadle už neměl – dařilo se mu a začal zase herecky růst. Máma dělala tajemnici činohry v třísouborovém divadle, plánovala představení – prostě všechno, co uměla z Mostu a začalo se jí zase dobře dýchat...

Táta se v Liberci dokonce angažoval i v politice, že?

Jojo. Přišel listopad, sametová revoluce, a kdo zná tatínka, ví, že je velmi akční a  pokud jde o revoluce, převraty, revolty, stává obvykle v první linii. No, a v listopadu byl členem stávkového výboru, zakládal OF, nocoval v divadle, které hlídal a doma se objevil až na Štědrý den. Ve veřejném životě se angažuje dodnes. Jako člen zastupitelstva libereckého magistrátu má i oblíbeného koníčka – oddávání. Zodpovědně si připravuje ke každému obřadu originální projev a dokonce prý dává na své svatby záruku. Zvlášť rád oddává i v neobvyklých prostředích, třeba v letadle.

Ale táta má přece vážné zdravotní problémy…

Má. V posledních pěti letech má poněkud dynamičtější období. Začalo úrazem při představení Večera tříkrálového, které jsem já režírovala. Táta hrál Malvolia. A troufnu si říct, že excelentně a hodně odvážně. Při jedné z repríz bylo špatně postavené lešení a tatínek spadl ze tří metrů na záda. Zlomil si na dvou místech páteř, roztříštil patu a padl týlem pár centimetrů od železné trubky. Byl půl roku na vozíku, nemohl chodit, byl ochrnutý, ale hodně rehabilitoval a dostal se z toho. Je neuvěřitelnej bojovník!!! Teď bojuje zas. S neoperovatelným nádorem. Za pomoci pana doktora Bouzka a hlavně silou své vůle vzbuzuje velké naděje a víru v uzdravení. Tátu tahle nemoc nedostane. Nepropadáme zoufalství, díky téhle nemoci se nám daří užívat si každý společný den, který je nám dán, jak nejlíp to jde.

Pokud vím, tak táta už zase hraje divadlo

Samozřejmě. Ostošest! Teď zrovna bude mít premiéru Bergmannovy Nevěry a šéf liberecké činohry, Michal Lang, mu připravil další parádní role. Pracovně je v současné době táta zase velmi šťastný.

Káťo, mluvíme pořád o Láďovi, ale Hanku, tvou mámu, tady taky pamatuje ještě dost lidí. Ona v libereckém divadle nevydržela tak dlouho, jako táta. Co dělala?

Moje skvělá maminka si otevřela v centru Liberce čajovnu. A to v době, kdy čajovny zakládali pouze mladí lidé, například kluci intelektuálové – Spolek milců čaje – v Praze na Václaváku. K nim se přidala jedna liberecká důchodkyně, moje maminka. Během jednoho roku se stala zasvěcenou znalkyní čajů, jichž měla obrovský výběr. Lidé do její čajovny nechodili jen kvůli posezení u čaje, ale především kvůli ní samotné. Za sedm let trvání čajovny vyslechla neuvěřitelné množství skvostných příběhů a je veliká škoda, že nikdy nenapsala svou knihu čajových příběhů.

Říkala jsi, že jsi po maturitě odešla do Prahy. Studovat?

To jsem si myslela. Ale na DAMU mě na herectví nevzali (a udělali dobře!) a u zkoušek na ČVUT, na stavárně, se divili, co tam pohledávám. To, že kromě herectví, mě ohromně zajímají i stavby,  to mi nezbaštili a doporučili mi, ať se vrátím k divadlu, že na ČVUT bych byla nešťastná. Nějaký čas jsem pracovala v novinách, pak jsem udělala přijímačky na konzervatoř k Ivanu Vyskočilovi. Ten ale v té době přešel učit na DAMU na katedru alternativního herectví a náš ročník převzal Jaroslav Dušek. Tři roky pod jeho vedením byly pro mne obrovskou školou! Musím říct, že tenhle člověk mě opravdu někam posunul a moje do té doby jediné akceptovatelné "klasické divadlo"  mi ukázal z úplně jiné perspektivy. Nakonec jsem se ale přece jen dostala na DAMU a vystudovala režii.

Co bylo pak?

Divadla v Chebu, v Kladně, Činoherní studio v Ústí n. L., Klicperovo divadlo v Hradci – režírovala jsem všude, kde mi dali práci.

V roce 2002 to bylo i Divadlo Rozmanitostí v Mostě. Režírovala jsi tady Pohádku o Popelce. V té době jsi byla ale dost krátce po porodu. Jak to šlo dohromady?

Byla jsem vděčná tehdejšímu šéfovi Rozmáňa Tondovi Klepáčovi i dramaturgovi Pavlu Polákovi za šanci začít krátce po narození dcery zase režírovat. Tehdy jsem do Mostu přesunula celou rodinu. Při pauzách herci kouřili a já kojila, den před premiérou se mi ještě nějakým zázrakem podařilo udělat státnice. V Rozmáňu jsem si to parádně užila, bylo mi mezi loutkáři moc dobře a ráda na tu práci vzpomínám. Často se nestává, že si s herci může člověk takhle hrát…

Od té doby režíruješ v Mostě už potřetí. Vloni Frayenovu komedii Bez roucha a tento měsíc budeš mít premiéru Vostrého veselohry Tři v tom. Jaké máš dojmy a zkušenosti z práce s mosteckým souborem?

Zkušenosti pramalé. Ale mám tu pár hodně oblíbených lidí, jejichž počet s novým zkoušením zase o něco vzrostl. Takže jupí. A pokud se ptáš na dojmy, odpovídám: dobré.

Výpravu ke hře Tři v tom dělá Pavel Kocych. Je výhoda opřít se i v umělecké práci o člověka, který je tvým životním partnerem?

Výhoda je, že on přesně nakreslí to, co mu o hře vyprávím, hrací prostor udělá nejspíš dost blízko tomu, jak bych to udělala já, kdybych byla scénografem. Spolupracuju s ním už od školy, kde dělal výpravu k mé absolventské Marii Stuartovně. A teprve letos, po dvanácti letech, mi bude v Jihlavě k Nejstaršímu řemeslu navrhovat scénu někdo jiný. Myslím, že je dobré zkusit si spolupráci s někým, kdo mi umožní pohled na inscenaci přes své vlastní vidění prostoru.

Říkala jsi mi, že tvůj partner je nejen scénograf, že je i architekt, ale že nejvíc ze všeho se cítí být námořním kapitánem. ???

On i můj táta si udělali v Chorvatsku kapitánské zkoušky a od té doby máme všichni většinu volného času ve znamení jachty a moře. Oba – on i můj tatínek jsou jachtařením posedlí, takže je nerozhodí ani obrovská bouře na moři, obávám se, že tyto limitní situace je oba činí šťastnými… A tak po červnové premiéře Nejstaršího řemesla v Jihlavě to tu zapíchnem a vyrazíme k moři.

Milá Káťo, k mostecké premiéře Třech v tom ti přeju ZLOM VAZ! a právě tak i k premiéře v Jihlavě A děkuju za popovídání. Dobrý vítr do plachet a šťastnou plavbu!