Kapitola první – PŘED MOSTEM

Můj první dotaz tradičně směřoval k tomu, jak se Petr vlastně k divadlu dostal.

To byla naprostá náhoda. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak je náhoda v mém životě určující a jak se věci kolem mne mnohdy řešily samy a většinou na poslední chvíli. Už od základky. Nikdy jsem nebyl studijní typ, a když se rozhodovalo o doporučení na střední školu, byl jsem pro učitele zralej pro učňák. Náhoda chtěla, že se při školní návštěvě kina udělalo jedné z kantorek zle a já spolu s kamarádem jsme jí okamžitě vyvedli na vzduch, pomohli jí a postarali se o to, aby se v pořádku dostala domů. Na základě tohoto skutku jsem získal doporučení k přijímačkám na gympl.

On se dobrej skutek může i vyplatit?

Mně tehdy jo, i když jsem se nedostal na gympl na Sladkovského náměstí v Praze, kam jsem chtěl, ale přijali mě do Vysočan na Náměstí Lidových milicí. Pro "Slaďárnu" jsem nebyl dost dobrej, ale pro Vysočany jsem stačil… Nepídil jsem se proč, ale byla to zase náhoda, která mě někam postrčila. Možná i směrem k divadlu. Na povinné chmelové brigádě jsem totiž potkal dva nové kamarády, se kterými se přátelím dodnes. Jistého "Kuldu" Kulíška, který mi po letech jako primář ortopedie operoval kolena a Ondřeje Havelku. Hned první večer jsme měli "zaracha", nesměli jsme do hospody, protože jsme nenačesali povinných pět věrtelů. Ten čas jsme nakonec prožili o moc příjemněji. Kluci vytáhli kytaru a banjo a celej večer se hrálo a zpívalo. Dalo nás to dohromady natolik, že jsme se scházeli i mimo školu. Přátelství to bylo spíš přes muziku, o divadle zatím nebyla řeč.

Když končil gympl, Ondra udělal zkoušky na DAMU, mě nevzali ani na stavárnu, ani na strojárnu, musel jsem jít pracovat. Nicméně u Havelků na chalupě se v létě se sousedy hrávalo divadlo. O těch posledních prázdninách jsem tam i já hrál v představení, které jsme si napsali a které se jmenovalo Romové a Julie. Hrálo se asi pro třicet lidí namačkaných v Havelkovic kuchyni a pro další, kteří stáli na lavicích za okýnky.

Fajn. Přece jen se k tomu, co tě přivedlo k divadlu, dostáváme.

Dostáváme. Vydrž. Následující prázdniny (1975) jsme napsali "Rukověť k dějinám natvrdlé americké školy". Hru, inspirovanou detektivkama Ed McBaina odehrávající se na "kulonádě" v Karlových Varech. Napsali jsme ulítlý texty ke dvanácti písničkám, Ondra udělal muziku, já se naučil na basu, všechno jsme secvičili, (piano jsme museli nahrát na playback na Sonet Duo - nešlo vyndat na louku) a hráli.

Byla tam jedna píseň (jmenovala se "Spi sladce, doktore G.H."), ke který jsme chtěli udělat anglickej text. Udělali jsme ho se slovníkem v ruce, doslovnej, otrockej překlad z češtiny. Umíš si představit, jak hrozný pitomosti vznikly? Dovolili jsme si u ní velkou drzost – Ondra nahrál na playback osm taktů piána dobře, dalších osm s chybami, v dalších osmi to úplně rozsypal, osm taktů tacet a pak perfektně od začátku až do konce, a my to museli zvládnout na živo. Blamáž vyšla perfektně. Dokonce až tak, že Ondrův táta, skladatel Svatopluk Havelka, za náma nadšeně přišel a říkal: "Kde jste, vy blbouni, vyštrachali ten anglickej text? Muzika je mi povědomá, ale text jsem dodneška neznal. To je ňákej slang, či co? Něčemu jsem rozuměl... a pak najednou vůbec..."

No, a na základě týhle pičičandy přišla paní Havelková, že na mne kouká... a že když už mě podruhé nevzali na stavárnu... jestli bych nechtěl zkusit divadlo. Řekl jsem, že jo, ona mě začala připravovat a já se dostal do prvního ročníku DAMU. To bylo v roce 1976.

Ale pokud vím, tak jsi tam dlouho nepobyl.

Jak rychle jsem se do školy dostal, tak rychle mě z ní vyndali. S lidma z Ondrova ročníku jsme nastudovali Mistra Petra Pletichu, jezdili o prázdninách s koňma s valníkem a hráli na návsích pro študáky na chmelových brigádách. Tohle představení jsme hráli potom i v Žižkovském divadle a to se v prvním ročníku absolutně nesmělo. Ohromně nás to bavilo a tak jsme s Ondrou chystali pro Žižkov ještě další kus.

A taky tu bylo Divadlo v Nerudovce, kde jsme každé druhé pondělí s Ondřejem a Karlem Habartem páchali šprťouchlata s tehdy začínajícím Pavlem Klikarem a jeho Originálním pražským synkopickým orchestrem. Zkrátka čuchnul jsem ke hraní pro pana publikum a vůbec mě nebavilo školní nahazování imaginárního rybářského prutu nebo oblékání imaginárního kabátu. Přiznávám, že jsem tu školu dost flákal. Navíc jsem nedbal opakovaného nabádání ročníkového vedoucího Jana Přeučila, abych zanechal všech mimoškolních aktivit. Nezanechal jsem. A tak – jak jsem byl jeden rok z talentových důvodů přijat, byl jsem další rok z těch samých důvodů ukončen. Aby mě nezavřeli pro příživnictví, musel jsem se vrátit k pražskému Dopravnímu podniku, odkud jsem na DAMU šel a opět se živit jako autobusák.

Však jsme ti tu taky přezdívali Autobuchák nebo Autobucháček. Jak ses, Petře, ocitl v Mostě?

Náhodou. S Ondrou, Jarkou Kretschmerovou, Ivanem Řezáčem, Tondou Procházkou a dramaturgem Romanem Císařem jsme o prázdninách 1977 chystali hru Rek zapadákova neboli Hrdina západu. Výpravu měli dělat Kristýna Novotná a Petr Kolínský. Plán zkrachoval, ze základní školy v Jistebnici, kde jsme hru připravovali, nás vyhnaly štěnice. Ale známost s oběma výtvarníky přetrvala. A byla to právě Kristýna, která mi jednou, když jsem přišel z noční, volala, že v Mostě, kde v té době dělala s Janou Kališovou na Bréalově hře Velká mela, budou otvírat nové divadlo a že bude třeba rozšířit soubor i o případné elévy. Tak jestli mám zájem... ježíši, no samozřejmě, že jsem měl!

Na mapě jsem našel, kde leží Most, v Mostě kulturní středisko Máj, kde tehdy činohra působila, a v divadle ředitele Jaromíra Šnajdra (ovšem první osoba na kterou jsem v divadle narazil – jako ostatně asi každý – byla bájná uklízečka Libuška Begáňová). Celou dobu se mi dělalo špatně z představy, že ve dvacetiosmi letech budu před nějakejma lidma recitovat básničku a přednášet monolog jako při přijímačkách na DAMU. Náhoda zařídila, že jsem přijel do plného provozu, že na jevišti se pilně zkoušelo Nebe na zemi a já se tam tudíž nemohl jít předvést, že po zkoušce na mne už zas ředitel divadla neměl čas a že tedy po chvíli uvažování, co s tím, řekl větu, za kterou jsem ho miloval až do konce jeho života: "Heleďte, víte co... když tady Kališka a Kristýna říkají, že vás znají a že za vás ručej... vždyť vy už taky nejste žádnej školák... vám by to asi stejně bylo trapný... i mně by bylo trapný se koukat, jak něco recitujete... vždyť jsme dospělí lidi... tak přijďte v srpnu... beru vás." Po vyhraných soudních tahanicích s Dopravním podnikem hlavního města Prahy, kde mě nechtěli pustit, začalo mých bohatých osmnáct let v mosteckém divadle.

Kapitola druhá – V MOSTĚ

Jak na ta léta vzpomínáš?

Vzpomínám jenom v dobrém. Jestli jsem dneska schopnej něco na jevišti předvést a neurazit diváka, naučil jsem se to tady. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tu natrefil na opravdický bardy. Byla  to silná herecká parta, od každého jsem se měl co učit. Ve škole mě nikdy učení nebavilo, ale tady to bylo něco úplně jiného. Všechno to byli hráči, který by dneska jistotně omračovali ve všech oblastních divadlech a nejspíš i na pražských scénách. Omračovali by tím, jak hráli veselohry bez potřeby utírat si nos židlí a každé sebekomičtější figuře dokázali dát člověčí grunt. Při tragédiích se nikdy nesnížili k lacinému sentimentu, hranému na první signální. Naopak v nejvypjatějších okamžicích dokázali najít místo pro komickou polohu. Bylo to člověčí. Byli to lidi! Jaromír Šnajdr, Karel Nonner, Láďa Hádl, Jirka Havlík, Ivan Holub, Přemek Bečka...

Já na ně, Petře, taky ráda a často vzpomenu a je mi moc líto, že už nikdo z téhle sestavy nemůže dál předávat něco ze svého hereckého umu a divadelní etiky mladším kolegům.

Oni totiž divadlo milovali až za hrob a přitom ho nebrali smrtelně vážně. Dokázali si na jevišti vzájemně dělat příšerný schválnosti, ale vždycky věděli, že při hře se můžeš nepokrytě odbourat pouze tehdy, když divák rozumí situaci a přesně ví, o co jde. Taky se dokázali parádně pohádat třeba i po drobných chybách nebo zkažené situaci – a to ne kvůli sobě, ale kvůli divákům. Ale taky dokázali hned potom jít spolu na pivo. Učili mě jít do všeho na jevišti naplno a přitom si zachovat nadhled. A taky vědět, že u divadla je naprosto nejdůležitější a rozhodující divák. Nesnažit se ho vychovávat,  to zrovna moc nejde, ale taky se nepodbízet. Hledat tu přesnou míru, kdy je možné někam posunout divákovo vnímání, pobavit, vyjít vstříc, ale nikdy nejít pod vkusnou úroveň.

K tomu ale taky musíš dostat příležitosti. Bez rolí a dobrých režisérů by všechno snažení bylo na nic.

První velkou roli jsem dostal od Rudly Felzmanna. On byl první, kdo mi dal důvěru. Byť to byl dar trochu danajský. Šlo o bulharskou hru Buvol, která vyžadovala velké úpravy, aby se vůbec dala hrát a o tom, jakej jsem v tom byl, si nedělám pražádné iluze.

Rozhodující bylo pro mne setkání s režisérem, ale i člověkem Pavlem Pecháčkem. Ten mě v herectví posunul naprosto zásadně. Podobně jako Felzmann vsadil i on na mne ve chvíli, kdy si nikdo nedovedl představit, že takovou roli jsem schopnej odehrát. Ani já ne. Dostal jsem od něj Jakuba v Kunderově hře Jakub a jeho pán.

To byl Pavlův krásnej risk a velmi se vyplatil.

S Pavlem bylo všechno úžasný! Jedna hra vedle druhý. Přes Malostranské povídky, Revizora až po  Polib tetičku. Jediná věc - to ať mi Pavel promine -, která mi nešla pod vousy, byla Marná lásky snaha. A myslím, že ani Pavel si tam nebyl jistej v kramflecích.

Vedle Jakuba a jeho pána rovnocenně pro mne stála hra Obsluhoval jsem anglického krále v režii Milana Schejbala, dalšího člověka, který mě podstatně ovlivnil. Vůbec jsem si neuměl představit, že by se Hrabalova knížka dala udělat na divadle. Kdysi jsem jí četl v samizdatu, řval jsem smíchy, zároveň mi tekly slzy, ale na divadle jsem si to představit neuměl. A že já mám být prostřední Dítě,  to už vůbec ne. Milan to tehdy udělal vynikajícím způsobem. Navíc mi, na rozdíl od Oslzlého úpravy, připravil mnohem větší hrací prostor – nejkrásnější prostor v celé hře. Dál jsem si s Milanem užil báječnej Sex noci svatojánské a skvělé Rozmarné léto. Z toho jsem měl hrůzu. Říkal jsem si, že všichni, kdo znají film, mě budou srovnávat s panem Brodským, že je nesmysl, abych obstál. Zaplaťpánbůh, mýlil jsem se. Bylo to výborné představení, které chutnalo minimálně všem třem pánům – Lojzovi Švehlíkovi, Standovi Oubramovi a mně.

K Pecháčkovi a Schejbalovi musím ještě dodat Zbyňka Srbu. S tím jsme si zpočátku moc nerozuměli, nemohli jsme si vzájemně přijít na chuť. Ke zlomu došlo, až když jsem dělal rychlý záskok za nemocného Jirku Rumpíka v Baladě pro banditu. Nakonec jsem se Zbyňkem dělal další z mých nejoblíbenějších věcí – Prolhanou Ketty.

A nesmím zapomenout na komedii Každý má svého Leona! Velká sranda pro herce a herečku, kterou v "Rozmáňu" režíroval Tonda Klepáč a v níž jsem si užíval partneřinu s Hankou Seidlovou (o jejíž hlavu jsem si při první generálce vyrazil čtyři přední zuby).

Tihle chlapi a komedie, které jsem zmínil, jsou dodnes pro mne zásadními body toho, čemu sebevědomí herci říkají kariéra.

A co tvůj osobní život tady v Mostě?

Zpočátku byl naprosto svázanej s profesním. Tady v divadle jsem poznal svoji první a dosud jedinou manželku Jarku, narodily se mi tu děti, odžili jsme tu kus života. Zažili jsme tady hodně nezapomenutelného, včetně roku 89 a dalších let, kdy se toho ve společnosti spoustu změnilo. Teprve tehdy jsem si vlastně nadělal známé i mimo uzavřený divadelní okruh.

Proč jsi z mosteckého angažmá odešel?

Ono se toho hodně změnilo i v divadle. A nejspíš jsem se změnil i já. Odešel Pecháček, odešel i Schejbal, bardi umřeli, do souboru přišli noví lidé a já měl dojem, že jsem v úplně jiném divadle. A když mi během dvou měsíců začal vadit i svinčík na ulicích i ve sklepě v baráku a začalo mi lézt na nervy prakticky všecko, měl jsem dojem, že jsem i v jiném městě. Pochopil jsem, že po osmnácti letech bude nutná změna.

O změně angažmá, o návratech do Mostu a o přátelství s Karlem Nonnerem a jeho rodinou si přečtete příště. I říjnová rubrika "Na kafíčku s..." bude patřit Petru Bucháčkovi.