Chvíli jsem ho bezradně vláčel po jevišti. "Co s ním?" běželo mi hlavou, "co s ním?" Uprostřed jsem ho opatrně položil. Byl na něj smutný pohled: mírně pokroucený, ochablý a ve své nehybnosti podivně křehký. Přičupl jsem k němu na bobek a jemně ho pohladil. "Tak vidíš," pomyslel jsem si, "před nedávnem jsi ještě žil a teď..." Potřásl jsem hlavou, abych odehnal chmurné myšlenky. Co bylo, to bylo, teď je třeba myslet na to, jak splnit úkol, který mi zadali kolegové. "Kolegové," ušklíbl jsem se v duchu. Pěkně si to na mě vymysleli.

"Uděláme si hezké Vánoce," prohlásil někdo před pár dny, "Opravdu hezké a se vším všudy."
Celý soubor nadšeně zajásal, včetně mě. Mám kolegy z divadla moc rád a potěšila mě představa Vánoc, které mohu trávit s nimi.
"Uděláme je na jevišti," ozval se tentokrát Vítek a jeho činorodý duch se rozběhl na plné obrátky. Vítek je velmi autoritativní typ a jako obvykle se soubor začal podřizovat jeho velení.
"Holky se rozdělí a ujmou se vánočních dobrot," začal okamžitě rozdělovat práci, "Jedny upečou cukroví a druhé připraví kapra a salát."
"A já zahraju na dudy," přihlásil se Otík.
"To taky," opáčil Vítek, "ale hlavně se většina z nás ostatních postará o kulturní vánoční program."
"Co máš přesně na mysli?" otázal se Honza Beneš a mnul si svou aristokratickou bradu.
"Vánoce," odpověděl mu Vítek, "musí být u nás v divadle s velkým V. Nacvičíme si koledy, oprášíme staré vánoční zvyky a tak, rozumíte?"
"Jaké zvyky?" šeptla nesměle Zajda.
"Házení botou," odpověděl Vítek okamžitě, "lití olova a pálení františka."
Kolega Nedbal sebou na ta slova trhl, ale vzápětí pochopil, oč jde a zase se uklidnil. Všem zúčastněným se začaly rozzařovat tváře.
Míša Krausová dopila pivo a zasněně zašeptala: "To bude krásné."
A mluvila za všechny. Spiklenecky jsem se přitočil k Vítkovi a tiše se zeptal, jaký úkol má pro mě.
"Ty dostaneš něco speciálního," odpověděl tehdy a potutelně se zašklebil.

Tak to bylo a tak to tedy mám. Znovu jsem si ho prohlédl, jak osiřele a bez života leží uprostřed jeviště.
"Dej si záležet," zněla mi v hlavě stále slova mých drahých kolegů. Jo, záležet, ale jak začít? Oblek, rozsvítila se mi nad hlavou žárovka nápadu, napřed ho musím obléci, vždyť na sobě zhola nic nemá. Domluvit se s garderobiérem a zajít do fundusu pro kostým bylo dílem okamžiku. Chvíli jsem se prohraboval starým haraburdím, ale pak jsem se rozhodl. Jsou přece Vánoce, tak nevím proč by měl vypadat jako hastroš. A s touto myšlenkou jsem sáhl po výstavním smokingu. Obléci mu košili však nebylo, k mému překvapení, tak snadné. Jako by mu stále někde něco přebývalo a jinde zase chybělo.
"Ty tě teda zřídili," běželo mi hlavou, "ale neboj, chlapče, my to zvládnem."
A taky jo. Po několika perných minutách měl košili na sobě a já mu úhledně zapínal límeček. Uvázal jsem mu sametového motýlka a oblékl smoking. Pár bílých rukavic, připnutých špendlíky k manžetám, aby mu nespadly, jen podtrhoval dojem šviháka, který už začal díky obleku získávat.

"Vršek by tedy byl, takže se vrhneme na kalhoty," pomyslel jsem si spokojeně a jemně ho nadzvedl. Když jsem ho soukal do první nohavice, zarazil jsem se. Něco bylo v nepořádku, ale co? Trochu jsem poodstoupil a pozorně se na něj zahleděl. A došlo mi to. Hrůzné uvědomění se mi rozlilo po těle jako hořký sirup: Měl jen jednu nohu. Jako v mrákotách jsem se přesunul do kuřárny. Co teď? Nechat toho? Zapálil jsem si cigaretu a začal chladně uvažovat. Nechat toho nemůžu. Prostě nemůžu. Nejen proto, že na mě mí drazí kolegové spoléhají, já zároveň nerad utíkám z rozehrané partie. Při druhé cigaretě už jsem věděl, co a jak. Zvedl jsem se a rázným krokem zamířil k divadelním dílnám. Ani ne po pár minutách už jsem stál zase nad ním, v jedné ruce pěknou metrovou kulatinu, ve druhé kladivo, hřebíky a kus drátu. Ležel na jevišti, stále tak, jak jsem ho opustil.
"Kam by taky šel," pomyslel jsem si se špetkou černého humoru, "bez života a ještě s jednou nohou."
Plivl jsem si do dlaní a dal se do práce. Za chvíli měl oblečené kalhoty, které milosrdně skrývaly poměrně tristní protézu. Ještě botky a je hotovo. Obětoval jsem své staré lakýrky, ve kterých jsem toho již tolik nahrál.
"Mějte se, holky," loučil jsem se s nimi nostalgicky, "zažil jsem s vámi krásné časy." Kladivo a pár hřebíků dokázaly, že mu mé staré botky seděly doslova jak přibité. Se zalíbením jsem se na něj zahleděl.

Teď už vypadá k světu. Až na... Opět mě polilo horko. "On nemá hlavu!" vykřiklo něco ve mně téměř hystericky. Hned jsem se však uklidnil. Teď už mě nic nezastaví.
"Co je vlastně genialita?" ptal jsem se sám sebe cestou do rekvizitárny a hned si samolibě odpověděl: "Intuice, okamžitý nápad a rychlost provedení."
Rekvizitářka mi dala jeden starý žlutý balón a barevné fixy. Sedl jsem si opět do kuřárny a začal tvořit. Z kreslení jsem míval vždy za jedna, takže jsem se neobával neúspěchu. Po malé chvíli na mě z balónu vzhlížela veselá rozesmátá tvář. Pravda, nejsem žádný Rembrandt, ale rysy, byť trochu neumělé, byly velmi milé. Nožem jsem pod obličejem vyřízl větší otvor a vydal se k němu na jeviště. Nasazení balónu proběhlo tentokrát poměrně bez komplikací, ani jsem nemusel použít hřebíky.

S velkou hrdostí jsem si ho prohlédl. Elegantní oblek, sympatická tvář a hlava holá jako koleno. Zamračil jsem se. Tak to tedy ne, když už jsem tomu věnoval tolik energie, tak to bude dokonalé. Magie divadla spočívá v tom, že je tam možné úplně všechno. Po návratu z vlásenkárny, kde jsem požádal o nějakou starší paruku, jsem s nůžkami v rukách udělal poslední úpravy. Teď z něj byl veselý bonviván s elegantním stříbrným ježkem. To, že nemohl sám stát, jsem přešel shovívavým úsměvem. Jedna podpěra a pár vrtíků udělaly své. Kriticky jsem si ho prohlédl. No, velký fešák to zrovna není, ale pak jsem si vybavil několik svých kolegů a uvědomil si, že to s ním tak zlé zase není. Z portálů zazněl veselý smích a rozverné stěbetání mých drahých kolegů. Usmál jsem se. Tak pojďte, pojďte, já jsem hotov. Stál jsem hrdě vedle něj a sledoval své herecké kamarády, kteří přicházeli na jeviště.

Šum, který je doprovázel, přestal jako když utne. Mlčky na něj zírali s vytřeštěnýma očima. Zajdě vypadl z ruky pekáč a ještě teplá vánočka se skutálela do hlediště. Zita ke mně přistoupila a pomalu mi vzala hlavu do dlaní. Myslel jsem, že mě chce políbit, jako dík za mou snahu, a mírně jsem našpulil rty.
"Cos to udělal, ty..." ozvalo se však a hlavou mi pořádně zatřásla. "Ty... Ty..." pustila mě a schoulila se Benýskovi do náruče.
Tázavě jsem na něj pohlédl, avšak setkal jsem se pouze s jeho zlověstným pomrkáváním. Udiveně jsem pohlédl na kolegy. Radim zatínal lícní svaly a tvářil se sveřepě. Otík si nadhodil dudy, které do ticha posměšně kvíkly. Vítek stál se skloněnou hlavou a něco si nezřetelně mumlal. Půvabná Lucinka, nová posila souboru, nevydržela tíhu situace a tiše se rozplakala.
"Co je s vámi?" zeptal jsem se, "Co se vám stalo?"
Jindy dobrosrdečný Jirka Kraus procedil skrz zuby: "Všechno jsi zkazil, všechno." Všiml jsem si, že se mu oči začínají podlévat krví.
"A mohly to být tak hezké Vánoce," šeptl Otík.

Teď jsem se ovšem dopálil. Tak to tedy ne. Já se tu snažím, lítám jako blázen a oni takhle?
Nadechl jsem se a pevným hlasem řekl: "Nechápu, co se vám nelíbí. Splnil jsem jen to, oč jste mě požádali. Řekli jste mi přece jasně - USTROJ STROMEČEK!"

(Jakub Dostál, herec)