(píše Miroslav Večerka)
Pokud se v naší rubrice "Krok za krokem" snažíme vás, čtenáře, postupně seznámit se vším co je nezbytné pro vznik divadelního představení, musíme se nutně zastavit také u malírny, truhlárny a zámečny.
Možná, že mnohé z vás daleko víc než to, že tyto provozy v našem divadle jsou, překvapí, že vůbec existují. A to si ještě představte, že s jistým nadhledem se dá říct, že existují už od doby vzniku divadla samotného. Ale nebuďte smutní ani rozpačití, že jste to nevěděli, protože divák sledující dobré představení většinou nepřemýšlí o tom, kde se vzaly ty obleky, šaty, saka, sukně, putny a kutny, které mají herci na sobě, stejně tak jako nevnímá kdo, kdy a kde sestrojil to, na čem herci skotačí, zpívají, hrají, vyhrávají a prohrávají, milují i umírají. Ano, mám na mysli scénu.
Scénu většinou vymyslí, vytvoří, nakreslí, někdy i změří zkušený výtvarník - scénograf, který má vzdělání, ambice a fantazii. Ve zvláštních případech ji stvoří režisér, který má hypotéku, ambice a náročnou ženu.
Jakmile je scéna vymyšlena a schválena na předávací poradě, přechází do výroby a tady dostávají slovo malírna, truhlárna a zámečna.
Tyto tři dílny se nacházejí v jihozápadní části severovýchodní strany divadla, směřujíc spíše doprostřed (dále jen v budově divadla). Každá je v jiném patře a jsou na sebe napojeny jako živoucí organismus. Jedna bez druhé nejsou v podstatě nic, spolu dohromady však vytváří krásu, barevnost, pompéznost, a tak dokážou prázdnému jevišti vtisknout myšlenku, smysl a duši.
"Základním kamenem" scény jsou většinou kulisy. Pokud je rozhodnuto, že budou z kovu, začíná jejich výroba v zámečně, která se nachází v přízemí budovy divadla. Tady se vyrobí všechny kovové prvky a segmenty a pak se přesunou do truhlárny, kde, pokud je to zapotřebí, se doplní prvky ze dřeva.
V prostoru zámečny vládne Pavel Řezáč, kterému za dobu, co v ní pracuje, prošly rukama metráky železa, plechů, plátů, nýtů, šroubů, pantů, zámků a klik. Když se ho zeptáte, která ze scén, které mu výtvarníci za ta léta zadali do výroby, se mu zdála kuriózní, odpoví svým tichým, klidným hlasem: "Každá."
Pokud je ovšem scéna navržena převážně ze dřeva, je postup opačný a začíná se v truhlárně, která leží v prvním patře budovy divadla. Tam se sestaví rámy, stěny, stropy, podlahy, schodiště, krby, nábytek, okna, futra a dveře. Někdy i funkční. A pak se přesune do zámečny, kde se na ni přidělají panty, svěrky, spojky, stojky, pojezdy, dojezdy atd.
Truhlárně šéfuje rodinný klan Slivanských. Tedy Láďa Slivanský a jeho syn Míša. Je asi zbytečné zjišťovat, kolik kubíků dřeva tudy prošlo, daleko zajímavější je truhlárna sama. Krásné místo vonící dřevem, kde okolo vás stojí hoblovačka, protahovačka, rámová pila, ponky, svěráky, pytle plné pilin, nádoby plné klihu, na zemi leží složené desky a hranoly připravené na zpracování a vy máte pocit, že zde se mohou dít i zázraky, a nahlas si říkáte: "Jaký by ten kouzelný prostor ještě měl být?" V té chvíli slyšíte Láďu, jak říká svým tichým, klidným hlasem: "Větší."
Jakmile kulisy projdou truhlárnou a zámečnou, čeká je závěrečná fáze a jsou přesunuty do malírny. Ta se nachází ve čtvrtém patře budovy divadla, přímo pod střechou. Tady se základy kulis pod rukama zkušených kašérů Tomáše Nedvěda, Petry Píchové a Hany Proškové mění v ulice, náměstíčka, přístavy, zahrady, interiéry bytů, hradů, zámků, hospod, saloonů, kasáren, polárních či vesmírných stanic. Někdy se maluje na plátno, kterým jsou kulisy potaženy, jindy, pokud jsou ze dřeva či kovu, přímo na ně. Pod tahy štětců vznikají scény historické, dobové i futuristické.
Tito "mistři optického klamu" však dokážou ještě víc. Z látek, papírů, molitanů a kdo ví čeho všeho, za pomoci lepidel, barev a laků vyrobí skály, balvany, stromy, pařezy, rekvizity podle potřeby, hostiny vepřové, zvěřinové, drůbeží, mísy plné ovoce, zeleniny, zákusků... A to tak úžasně, že na to máte z hlediště chuť. Vyrobí z nového staré a naopak, plné knihovny knih, pirátské šavle, dýky, zlaté poklady a věrohodné doklady.
Malírna - kašérna je ve své podstatě místo, kde vznikají kouzla a zázraky. Ze všech tří dílen je opravdu největší. Je to nádherný prosvětlený prostor, protože nad hlavou máte skleněné desky a nad nimi modré nebe.
Pokud vás napadne, jaké to je pracovat na nějaké kulise, když venkovní teploty dosahují 35 až 40 stupňů a zeptáte se nahlas, odpoví vám Tomáš, Petra i Hanka svými tichými, klidnými hlasy: "Strašný."
Malírna, truhlárna, zámečna… nesmírně důležité provozy, bez nichž by žádné divadelní představení nebylo tím pravým zážitkem. Pracují nejen pro Městské divadlo, ale i pro Divadlo rozmanitostí, takže vyrobí ročně v průměru čtrnáct scén. To je vskutku dost nabitý plán a málo času na oddech.
O lidech, kteří pracují v těchto provozech, se nikde nedočtete, neplní titulní strany bulváru, neplní ani jeho vnitřní strany, jejich jména nejsou ani v divadelním programu, přesto v pozadí a skromně stáli, stojí a budou stát při zrodu a úspěchu každého představení obou našich divadel.
Proto bych na závěr použil parafrázi z Gogolovy hry Revizor: "Až budete psát do těch novin, vyřiďte čtenářům, že v mosteckém divadle žijí a pracují Pavel Řezáč, Láďa a Míša Slivanský, Tomáš Nedvěd, Petra Píchová a Jana Prošková. Prostě... jen tak, že si tady zámeční, truhlaří, malují a kašírují Pavel, Láďa, Míša, Tomáš, Petra a Hanka... Vyřiďte jim to!"
A já tak s radostí a úctou činím!