Po skoro dvaceti letech opouštíš mostecké divadlo. Vytvořil jsi zde více jak 70 rolí. Na které vzpomínáš? Které ti utkvěly a proč?

Jakube, mostecké divadlo neopouštím tak docela. A nerad bych úplně opustil. Zatím mi byl nabídnut poloviční úvazek, mám ještě hodně her k dohrávání a rád bych si tady v budoucnu, pokud bude o mě zájem, i něco nazkoušel. Jak říkáš, byl jsem tady skoro dvacet let a to je docela dlouhá doba jak v životě soukromém, tak i uměleckém. K tomuto rozhodnutí, a nebylo jednoduché, jsem dospěl z důvodů víceméně soukromých, tedy rodinných. Jak dobře víš, celou rodinu mám vlastně na Moravě. Všechny děti, matku, sourozence, bývalé manželky a i přítelkyni, chalupu... Mostecké divadlo je ale divadlo, kde jsem strávil jako herec nejdelší část svého uměleckého života. Proto jsou mé vazby a pouta k tomuto místu poměrně dost silná. Mám zde velkou spoustu přátel, kamarádů, žen, které obdivuji a snad i nějaké ty věrné diváky.

Kolik bylo rolí, to víš skoro líp než já. Nevedu si žádné almanachy, tak to vlastně nevím vůbec. Byl jsem ve třech divadlech, takže celkem těch rolí bylo mnohem víc. V některých hrách jsem hrál i víckrát. Dokonce třikrát. Hrály se ve všech divadlech, ve kterých jsem byl angažován. Sám jsi herec, tak víš, že jsou role takříkajíc lehce zapomenutelné, po kterých ti zůstane jen pár fotek a program, a role, které ti určitě uvíznou v hlavě a možná se staly i srdečními. Těch bylo určitě víc. Jak už jsem v nějakém rozhovoru uvedl, nemusí to být zásadně vždy role hlavní. Herci někdy stačí, že ho zaujme práce na roli, práce s režisérem, dobrá sestava kolegů a kolegyň, příjemné zkoušení, nebo i ohlas diváků. Pokud je tomu naopak, všechno tohle dokáže zkazit dobrý pocit třeba i z role hlavní. Zkrátka když jde o dobrý projekt, někdy stačí být, jak se říká, v tom. Nebo jak je dnes moderní: in.

Mezi ty role, které mi utkvěly, nebo se staly i srdečními (tady je možné, že na některé zapomenu, bylo jich hodně) určitě patří hnedle první moje role, kterou jsem v Mostě dělal. To bylo v Roku na vsi. Hra i role Rybáře jsou opravdu výsostné. Pak to byla role Falkenštejna ve stejnojmenné hře. Tuhle roli jsem shodou okolností hrál dvakrát, v Mostě i Opavě. Moje hodně oblíbená byla i Felliniho Silnice v roli Zampana, nebo Markéta Lazarová, kde jsem hrál roli, tuším, že se jmenovala Hejtman, kterou režíroval Zbyněk Srba. Zajímavé bylo představení Jasnovidec - také Zbyněk. Miloval jsem hru Obchodník s deštěm, která měla vzácnou sestavu kolegů. Taky jsem v ní hrál dvakrát. To se stává. Když herec vystřídá více angažmá. A to by měl každý, je to ku prospěchu nejen herce samotného, ale i divadla a konečně i diváků. Můžeš si potom porovnat nejen úroveň práce své a režiséra, ale i kolegů a přístupu k práci na hře samotné. Většinou už o hře herec dost ví, a když dostane  tu příležitost, může si ji více "vymazlit". Mezi ty oblíbené patřil i Revizor, hrál jsem Osipa v režii Pavla Pecháčka, kterého jsem poznal už ve Zlíně a byl to skvělý režisér. Ostatně Ty jsi tam hrál hlavní roli Chlestakova, mou oblíbenou roli, která mě vždy minula. Jak už to tak bývá. Bohužel mě tehdy v Mostě minula i role Hejtmana v tehdejším Revizorovi, kterou bych si zrovna s tebou, v režii Pavla, rád dal. Ale některé páky byly holt silnější. Bavilo mě třeba hrát pod vedením Milana Schejbala, skoro ve všech hrách, které režíroval a já měl možnost být u toho. Krásná práce byla na hře Tanec na konci léta. Nepatřilo to mezi, jak se říká, kasovní trháky, ale bylo to skvělé představení a je škoda, že diváci neprojevili větší zájem. Taky jsem měl rád Caligulu. Shodou okolností obě věci režíroval Saša Galperin a bylo to určitě poučné v přístupu k práci s režisérem z jiné země. I když těžké. Jazyková bariéra může ve vypjatých situacích vést i k problému s komunikací. Hodně jsem se pobavil na naší společné práci na hře Jeppe z Vršku, kde jsem hrál titulní roli a moc jsme všichni zlobili. Ale diváci se nakonec bavili. A my taky - možná ještě víc. V poslední době patřila mezi úžasné práce moje účast na hře Král a Baga v režii Lukáše Kopeckého. Je to mladý a talentovaný režisér. Byl to trochu souboj generací, ale v tom dobrém slova smyslu. Mladý realizační tým a já s Otou Liškou. Moc mě mrzelo, že diváci do prostoru "Pod točnou", kde představení probíhalo, z mně neznámého důvodu prostě cestu nenašli. Měl jsem rád také role v muzikálech, ve kterých jsem ovšem nezpíval, které vypracoval Radek Balaš. Většinou to byly kasovní trháky s velkým počtem repríz. Sugar, Šumař na Střeše, Zorba a další. Asi by to bylo na dlouho a určitě bych na nějakou tu oblíbenou roli zapomněl, tak tady bych asi skončil.

My jsme se poznali v Opavě. Předtím jsi byl v angažmá ve Zlíně. Kudy vlastně vedla tvá cesta k profi divadlu a pak do Mostu?

Ano, ve Zlíně jsem začínal svou hereckou dráhu profi herce a byla to doba "malin nezralých". Cesta vedla z ochotnického divadla v Kroměříži, což byl tehdy velmi slavný soubor, vzešla z něj spousta herců, kteří odešli studovat umělecké školy nebo k divadlům profesionálním. Někteří členové pamatovali ještě i stálou scénu v Kroměříži a pracovali tam mnozí profesionální režiséři ze Zlína, Brna i Prahy a hostovali tam i někteří už velmi slavní herci a herečky. Prošel jsem několika festivaly ochotnických divadel a odnesl si i spoustu cen, včetně Hronova, což je pro ochotníky takový "Olymp". Dostal jsem tehdy i několik nabídek jít k profi divadlu. Třeba od Huga Domese z Hradiště nebo z tehdejšího Gottwaldova. Taky jsem dostal nabídku od paní Zbořilové jít studovat na JAMU a to bez zkoušek a rovnou do druhého ročníku. Tehdy to šlo, dnes by to už asi nešlo. Byl jsem už ženatý a měl čerstvě narozenou dceru, nemohl jsem tedy na denní studium. Netušil bych, jak uživit rodinu. Všechny nabídky jsem tedy s díky a smutkem odmítal. Neodolal jsem až nabídce doc. Slavíka, tehdejšího skvělého ředitele a režiséra Divadla pracujících v Gottwaldově, s nabídkou rovnou herecké smlouvy s velmi (na tehdejší dobu) dobrým platem.

Byl jsem tam asi pět let a prožil tam i dobu revoluční v roce 1989. Na náměstí jsem ohlašoval jako první ve Zlíně odstoupení Husáka z postu prezidenta. Setkal se s Tomášem Baťou, cestovatelem Zikmundem, atd. Byla to krásná doba a bylo skvělé být u toho, když se Gottwaldov měnil na Zlín a bylo zajímavé sledovat, jak se měnilo myšlení některých lidí. Tam se ukázalo ono okřídlené, že "žádný strom neroste až do nebe". Poznal jsem tam spoustu skvělých kolegů a hlavně se setkal s plejádou úžasných režisérů. Byla to pro mě opravdová konzervatoř. Pánové režiséři Pecháček, doc. Hynšt, Hajda, Scherhaufer, Slavík a další, to byli tehdejší špičkoví režiséři celostátního měřítka. Také jsem se tam při práci na jejich hrách setkal s takovými veličinami, jako byli básník Mikulášek, Skácel, nebo Kundera či prof. Hilský.

Divadlo v Gottwaldově se tehdy shodou okolností jmenovalo stejně, jako divadlo v Mostě. Bylo to Divadlo pracujících - my jsme tomu žertem říkali Divadlo upracovaných. Na Zlín mám prostě krásné vzpomínky. Občas jsme tam dostali menší role v dětských filmech, které se tehdy ve studiu na Kudlově točily. Tím jsem měl možnost se setkat i s velikány hereckými, jako byl třeba Vladimír Menšík, pan Satinský, pan Dočolomanský, Pavel Nový, Standa Tříska a mnoho jiných. Také s režisérkou animovaných pohádek paní Hermínou Týrlovou. Zlín měl krásné divácké zázemí, měli jsme 24 předplatitelských skupin. V budově, která byla součástí divadla a byla s divadlem spojena skleněným tunelem, jsem dokonce několik let i bydlel. S kolegy jsme tam společně chodili kouřit na chodbu a vyráběli jsme víno z rýže a probírali a dělali všechno možné i nemožné. Nejde to ani všechno publikovat. I když chápu, že tohle by asi zajímalo nejvíc. Vznikla tam spousta dobrých nápadů. A taky spousta manželství. Ne vždy tak dobrých, jak nápadů.

Řeknu ti jednu z mnoha vtipných vzpomínek. Hráli jsme hru, která se jmenovala Bezva finta. Já tam hrál těžce zápornou roli, mladého asi nějakého motorkáře v koženém obleku, který se docela nehezky choval k dívkám. Ve Zlíně si docela diváci dopisovali s herci, hlavně děvčata. Mně po uvedení této hry přišel dopis. Opět pln očekávání něčeho příjemného, jsem ho otevřel a u rekvizitárny se chtěl pochlubit kolegům. To se mi ovšem stalo osudným. Dopis nebyl od děvčete, ale od nějakého chlapa, který mi popisoval, jak krásně nesnáším ženské v Bezva fintě a že takový jsem asi doopravdy a asi budu víc tíhnout k mužům, a dal si se mnou rande v podchodu u Svitu, neboli u Bati. Dobráci kolegové z této hry mě tam všichni chtěli doprovodit, a že tam musím jít. No, přiznám se, nenašel jsem odvahu.

Se Zlínem to mám jako s první láskou. Byl prostě první. Těch vzpomínek a rolí bylo taky hodně a byl bych zase epický. Takže tolik ke Zlínu.

Vím o tobě, že to nebyla jen idylka, dobrodružně sis odskočil od divadla k poměrně kuriózním povoláním. Vedl jsi hospodu, jezdil s kamionem, dělal směnárníka, atd...

To bylo opravdu kuriózní. Od divadla jsem si opravdu odskočil, ale díky Bohu jen na chvilku. Po revoluci měli jedné naší vlásenkářce vrátit v restituci hotel s divadelním sálem, někde v Čechách. S kolegou a jedním z mých osudových kamarádů, který mi byl i za svědka na jedné z mých svateb, Jirkou Pištěkem (dnes hraje v Národním v Brně a kterého ty znáš taky dobře) jsme se dohodli, že si ten hotel od této paní pronajmeme. Slovo v hospodě dalo slovo s dotyčnou,  my dali výpověď v divadle a spřádali neskutečné plány, jak povedeme hotel a u toho budeme hrát divadlo. Prostě naivita nejhrubšího zrna. Doba vypršení výpovědní lhůty se kvapem blížila. Bohužel ne tak doba vracení hotelu oné paní. Vyskytly se komplikace v restituci a s dalšími restituenty. Nakonec nám bylo jasné, že hotel nebude. Tady musím říct, díky Bohu. Jak nás oba s Jirkou znám, byli jsme všechno možné, jen ne dobří hoteliéři. Naše konce by byly asi hrozné. I když, kdo ví. Dostali jsme nabídku od tehdejšího ředitele zůstat ve Zlíně v divadle a stáhnout výpověď, ale my už byli nějak rozjetý a řekli si, že si musíme pomoct nějak jinak. Jirka dostal nabídku z divadla v Českém Těšíně, tam jsi ho poznal i Ty a přemlouval mě, ať tam jdu s ním. Já ale tušil, že se naše cesty musí rozejít a já musím jít jinudy. Vidíš, mohli jsme se poznat už tehdy, ty si tam byl přece v angažmá. Ale asi to naše setkání mělo přijít později. Odešel jsem tedy pracovat jako hospodský, taky jsem pracoval v nočním baru jednoho rekreačního objektu a dělal tam rovnou i směnárníka (nejbližší směnárna byla cca 20 km) tehdejším východním, nově západním německým rekreantům, kteří, nabušení krátce nabytými západními markami a odhodlaní pít cokoliv a v jakémkoliv množství, mi dávali marky v kurzu tak výhodném, že jsem si za měsíc vydělal víc, než v divadle za půl roku. Práce mě docela bavila, bylo to mezi lidmi, ale divadlo chybělo. Začal jsem hledat sám sebe, kde se dalo. Využil jsem toho, že mám z vojny řidičák na všechno, od motorky po autobus a hledal uplatnění. Začal jsem jezdit se vším možným, od sanitky po kamion. S bráchou, který je speditér, jsem začal jezdit s kamionem po Evropě. Byla to ovšem neskutečná dřina, i když svobodná. Po asi čtyřech měsících mě najednou navštívil doma v Kroměříži tehdejší šéf divadla v Opavě pan Novák a oznámil mi, zda nechci nastoupit jako herec u něj v divadle. Dodnes nevím, jak na mě přišel, on mi to nikdy nechtěl říct. Myslel jsem, že už se k divadlu nikdy nevrátím. Srdce mi bušilo. Řekl jsem mu: Od kdy? A on: Že hned. Řekl jsem mu: Moje současná žena je taky herečka. On: Tak ji vezmi s sebou. Bylo vymalováno. Do měsíce jsme nastoupili v Opavě.

Opava je nádherné divadelní město. Diváci neskutečně milují své divadlo a své herce. Chodí úplně na všechno. A plakáty byly stále přelepeny nápisem vyprodáno. Byl to skvělý pocit. Vždyť to znáš sám. Lidi tě poznávali všude, kam jsi vstoupil. Od trafiky až po železničáře na nádraží. Přece víš, jak se nám několikrát stalo, když jsme si šli sednout někam na pivo a najednou přistál na stole panák něčeho a my viděli, jak se potutelně usmívá některý z hostů, nebo majitelka baru a na dálku si s námi připíjí a že děkuje za včerejší představení. No řekni, nebylo to úžasné.

Byl jsem v umělecké radě, dostal jsem tam byt v centru, zahrál si ty nejlepší herecké úkoly, jezdil do Ostravy pracovat pro Český Rozhlas, točit pro Ostravskou Televizi, narodil se mi tam syn, do té doby jsem měl dvě dcery, byl jsem dokonce od kolegů navržen na šéfa činohry, kandidoval jsem do zastupitelstva města. Naštěstí ty poslední dvě věci nevyšly, chtěl jsem hrát a nechtěl jsem si  to už nechat vzít. Věděl jsem, že nemůžu politikařit a přitom dělat to, co chci, dobře. Hrát. Přesto, nebo možná právě proto, jsem chtěl opět změnu. Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, šel jsem z role do role, ale začal jsem cítit, že jsem vyhořelý a vykrádám sám sebe. Neměl jsem kde brát. Myslím, že je to smutný osud herce, který je přetěžován a nemá už co nabídnout nového. Nemyslím, že by se to rovnou stalo u mě, zavčasu jsem zabrzdil a odešel, ale možná by mě to čekalo. Diváci pak začnou takového herce-herečku skoro nenávidět. Viděl jsem to u některých jiných. Vím, že každý herec chce pořád hrát a nejlíp samé hlavní role, i přesto, že je sám proti sobě. Tam jsem si uvědomil, že je pro herce i divadlo dobré, když se herci v hlavních rolích točí a divadlo pak má budovu plnou hereckých regionálních hvězd a ne jednu okoukanou. Divákům se nabízí změna. Stereotyp není nikdy dobrý ani v soukromí, ani v divadle. V Opavě se jednou přihodilo, že město chtělo zrušit operetní soubor. Obyvatelé města a diváci v jedné osobě uspořádali okamžitě podpisovou akci a během několika dní sesbírali podpisy téměř od poloviny obyvatel celého města, že chtějí zachovat operetní soubor. Myslím, že je tam dodnes. Přál bych každému městu kde je divadlo a jeho radním takové diváky.

Opava mi učarovala nejen tímto diváckým zázemím, ale hlavně jsem tam poznal spoustu kamarádů, nejen v divadle. V divadle jsem poznal i jednoho, kterého jsem potom potkal i v Mostě. Byl jsi to ty. Naše setkání a poznávání a hraní, srandičky, ženské, a jiné…. To by bylo zase na další číslo. Při těch rolích, které jsem si tam zahrál, byla jedna opravdu stěžejní. Byla to role, o které se dá říct, že bylo před a potom. Byla to role Salieriho ve hře Amadeus. Bylo to úžasně zpracované téma. Skvělý režisér Jansa, dokonce tam byl dobrý i jeden mladý, co hrál Amadea, myslím že se jmenoval Jakub Dostál. Co Jakube, pamatuješ? Dostalo nás to nejen na prknech, ale i v soukromí. Prokecali jsme tím hodiny a hodiny. Dokázali jsme si během zkoušení dělat už i srandu, ze sebe i režiséra. Bylo to boží. Není  to fráze, ty víš, že to neříkám jen tak, při zkoušení jsme se nasmáli a při představení nás mrazilo. Fakt. Nikdy potom se mi to už asi nestalo. I když možná jo, ale dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Takže Opavu mám spojenou i s tím, že jsem tam poznal Tebe jako kamaráda. Asi by se dalo o životě v Opavě psát hodně a taky věci, které nejdou publikovat. Tolik Opava.

Kromě divadla, se věnuješ, hlavně o prázdninách i jiným činnostem - "Živé obrazy" na hradech a zámcích, svůj volný čas věnuješ také nemocným dětem jako Zdravotní klaun. Jaký to má pro tebe smysl?

No jó, hrady a zámky a "Živé obrazy". To je můj prázdninový krásný odpočinkový úlet. Mám tuto "práci" moc rád. Kdysi, ani nevím, jak dlouho to dělám, mě Petr Batěk, bývalý mostecký herec, dnes je členem hereckého souboru v Praze Na Fidlovačce, požádal o spolupráci na projektu. Každé prázdniny jezdíme po hradech a zámcích vytvářet historické postavy jednotlivých hradů, zámků a klášterů, které se pojí s daným objektem a regionem. Je to úžasné oživení nejen pro nás, moc se nasmějeme, ale hlavně pro návštěvníky. Nudné prohlídky se mění v zábavnou a přitom poučnou prohlídku s prvky divadla. Od kastelánů víme, že víkend, kdy se takto předvádíme, je co do návštěvnosti objektů nesrovnatelný se všední prohlídkou. Jsme tam dobrá parta a zažijeme spoustu legrace. Tobě to nemusím říkat. Jezdíš taky a znáš to velmi dobře. Zvu všechny o prázdninách, až budeme někde blíž k vašemu zámku nebo hradu. Určitě se pobavíte.

A Zdravotní klauni, to je kapitola na dlouhé povídání. Je to práce, která mě absolutně naplňuje. Nezúčastněnému člověku to může znít jako klišé, ale úsměv nemocného dítěte je fakt za všechny prachy světa. Šel jsem do toho v domnění, že jde o charitu, tak proč bych to pro ty nemocné děti, když jsem herec, ve svém volném čase neudělal. Až po docela náročném, ale zábavném výběrovém řízení jsem zjistil, že jsou to lidé, kteří to chtějí dělat naprosto profesionálně. Musíme absolvovat každoročně několik povinných workshopů, i v zahraničí. Museli jsme všichni obhájit certifikaci na Steinbeis University Berlín na International Institute for Medical Clowning. Jsme tak jediní zdravotní klauni na světě s touto certifikací. Vyučoval nás přímo ředitel tohoto Institutu Prof.Dr. Thomas Petschner Ph.D. z Nového Zélandu. Bylo to inspirativní, poučné, úžasné. Práce to rozhodně není jednoduchá. Ale ta okamžitá zpětná vazba od dětí, které mají bolesti, jsou v nemocnici bez rodičů a kamarádů se nedá ničím vyvážit. Děti ti okamžitě dají najevo, co si o tvé produkci myslí. Musíš projevit a použít nejen herecké prostředky z divadla, ale funguje to i obráceně. Musíš mít dokonalý smysl pro improvizaci i dětský humor a vědět, kdy kde a v jaké síle ho vzhledem k rozdílu věku dětí použít. Musíš být i tak trochu psycholog. Spoustu se ti toho potom hodí i v divadle. Někdy je to i smutné, ale my tam nejsme od toho, ty děti litovat. My chceme, aby se děti zasmály a zapomněly na své někdy nemalé problémy. Když se nám to podaří, jsme šťastní i my. Je to vzájemné. Z mosteckého divadla je nás víc.  Je to Radim Madeja a Terezka Lišková. Taky Martina Rousová-Šimíčková, kterou mohou diváci mostecké scény taky pamatovat a která se teď věnuje mateřským povinnostem. Ano, zdravotní klaun je vlastně poslání. Chodíme pravidelně do nemocnic i v Mostě, Ústí nad Labem, Chomutově, Děčíně, atd. Děti vědí, že přijdeme a těší se. A i to jim pomáhá se uzdravit co nejdříve. Zdravotní klauni jsou mou velkou srdeční záležitostí.

Co tvé pedagogické počiny? Režíroval jsi v amatérských divadlech, učil na ZUŠ v Mostě, připravoval mladé adepty k hereckým zkouškám na umělecké školy. Většina z nich se dostala na jejich vysněnou školu. Jsi pyšný na své žáky?

Pokud jde o mé pedagogické pokusy, držel bych se spíš při zemi. Je pravda, že jsem režíroval několik amatérských souborů. Mysločovice u Zlína, Kroměříž, děti z Chomutova atd. Zda se dá mluvit o režii u těch dětí z Chomutova, nevím. Chtěl jsem jim spíš s něčím jen tak trochu pomoct a nakonec mi to nedalo a začal jsem z nich, jak se říká, dřít kůži a nic jim nechtěl odpustit. Chtěl jsem, aby byli všichni dobří. Učil jsem je, že když něco dělají, musí to dělat co nejlépe. Ať je to cokoliv. Můj humorný přístup a metody jim tak imponovaly, že, jak mi říkala jejich paní učitelka, jsem dostal i ty největší drzouny ve třídě. Děti potom začaly samy jezdit do divadla a hlásit se ke mně. Myslím, že někteří z nich jezdí dodnes. A to je pro mě úspěch. Věděl jsem, že z nich asi herce neudělám, ale že se naučili chodit do divadla, je dostatečná satisfakce.

Na ZUŠ to bylo podobně. Měl jsem je rád a mrzí mě, že jsem je opustil od rozdělané práce. Měli jsme dobrý vztah a s některými si dodnes píšu. Jeden čtrnáctiletý kluk mi při hodině řekl, že nikdy nepřečetl celou knihu. Když jsem odcházel, řekl mi, co všechno už čte. Žačka mi zase řekla, že bude vyvolaná z básničky a má strach, že dostane kouli. Ne proto, že by ji neuměla, ale že nemá dostatečné sebevědomí. Měla i trochu vadu řeči. Podařilo se nám to nakonec vypilovat tak, že z přednesu dostala jedničku a dokonce se stala mluvčí třídy. Stala se z ní sebevědomá holka. Je to příklad, ale myslím, že už jen pro tohle ta moje mise na ZUŠ měla smysl. Z mých žáků se stali pravidelní návštěvníci divadla. Nechtěl jsem z nich udělat herce, ale naučit je srozumitelně komunikovat a získat jistotu a sebevědomí. Některé jsem i připravoval na umělecké školy a z toho, že se dostali, jsem měl radost stejnou jako oni. Možná by ti řekli sami. Třeba Aleš Petráš je dnes už mým kolegou a je to moc šikovný kluk. Tušil jsem už tehdy, že má talent. Dá se  to poznat poměrně záhy, když někdo přijde, že by chtěl dělat divadlo. Právě proto, že jsem věděl, že v něm něco je, jsem chtěl, aby byl co nejlepší. Je to takový můj divadelní syn. Myslím, že na přijímačkách skončil jako nejlepší. Jsem na něj pyšný. Terezka Braumová je taky moje "žačka", je moc fajn holka a dnes už hotová herečka a věřím, že i ona najde své uplatnění a bude šťastná. Moc bych to zrovna jí přál. I na ni jsem hrdý.

Jistě si se za svou divadelní kariéru poznal se spoustou režisérů, na které si rád vzpomeneš. A co pro tebe, jako herce, vlastně režisér znamená?

Pokud jde o ty režiséry, mám to tak trochu na etapy. Když jsem začal dělat divadlo, cenil jsem si režisérů, od kterých se člověk hodně naučil. To byl ten Zlín. A kteří to byli, jsem uvedl už výše. Pak přišli ti, co mě dokázali ukočírovat a něco mi ještě dali a dodnes si jich vážím. Jsou to ti praktici. Ale dobří. Byl to právě Bedřich Jansa, miláček, měl smysl pro humor a nebral se moc vážně, Zbyněk Srba, je to starý praktik, od kterého, když mu věnuješ pozornost a máš talent převést na jeviště to, co říká, se dá ještě pořád hodně naučit. Myslím tím  to pravé herecké řemeslo. Byl to Pavel Pecháček, režisér s obrovským potenciálem. Bavilo mě pracovat s režisérem Venclem. I když jsme k sobě hledali cestu, stálo to za to a jeho smysl pro humor při práci je osvobozující. I při něm se dá hodně naučit. Vážím si mladých režisérů jako je Pavel Khek nebo Lukáš Kopecký. Kluci, kteří umí režírovat mladě a dobře. A mají co říct. Jsou vzdělaní. Herec se učí celý život. I od těchto mladých režisérů je čemu. Pak je ta poslední etapa, kdy mám rád, když je režisér partner a ne despota. Herec je vlastně jeho partner a ne nepřítel, který se  mu snaží za každou cenu pokazit jeho geniální dílo. Na to jeviště nakonec stejně poleze ten herec. A chce být co nejlepší. Neexistuje, nebo aspoň neznám herce, který by chtěl bojkotovat i třeba špatnému režisérovi práci a být na premiéře špatný. To snad ani nejde. Někdy s hercem už nic udělat nejde, ať se režisér snaží, jak chce. Ale to zase ten herec nedělá schválně. Prostě nemá jen tolik talentu, nebo nechápe. Ano, režisér je důležitá osoba. Vidí vše jako celek. Měl by být vzdělaný a silnější v argumentech než herec. Ale měl by si vážit herců, vycházet z nich a věřit jim, zamyslet se nad jejich argumenty, nebrat se příliš vážně, nechat uvolnit atmosféru, být dobrý psycholog a nebýt despotický. Herci mu to potom vrátí v dobré práci a utáhne je pak na nudli. Souznění mezi herci a režisérem se vždy odrazí směrem k divákům. Režisérské divadlo, které neguje herce, pak většinou u diváků moc neboduje. Režisér by neměl mezi herce vrážet klín, štvát je proti sobě, žalovat a urážet je. Nic tím nezíská a může jen ztratit.

Znám herce, kteří se až moc rádi pochlubí svými televizními a filmovými počiny. Ty, i když se objevuješ v seriálech, mluvíš na vlnách rozhlasu a dokonce jsi hrál i v Oscarovém filmu Miloše Formana Amadeus, jsi skoupý na tohle téma. Čím to je?

Máš pravdu, v seriálech se objevuji, byly to asi čtyři nebo pět z těch, které běží na různých televizních stanicích, jeden mě zrovna teď čeká, nějaká ta velerole. A proč se nechlubím?  Je to prozaické. Na seriály se nekoukám, nevidím se, tak nevím, jestli je to ke chlubení. A to myslím vážně, prostě nejsem seriálový divák. Když jsem dělal pro TV v Ostravě, byly  to pořady, které šly většinou v době, kdy jsem byl v divadle. Natočil jsem si to na tehdy ještě VHS a potom mi to žena nebo dcera omylem přemazaly, tak jsem ani tohle neviděl.  Je to moje práce a myslím, že herce by měli chválit jiní. Když chválí sám sebe, tak něco není dobře. Dnes se dají některé díly seriálů asi sehnat na internetu, ale to nedělám. S tím Oskarovým Amadeem jsi mě rozesmál. Byla to role epizodní až komparz. Ale stálo to za to, být u toho a vidět mistra Formana a filmové (tehdy ještě ne tak velké) hvězdy v akci. Baví mě taky práce pro rozhlas, když mám občas tu příležitost. Ale nemám jiné rádio než v autě, tak ani tohle jsem neslyšel. Stačilo mi, že mi pár lidí nezávisle na sobě řeklo, že se jim to moc líbilo. Netušil jsem, že se tolik lidí vrací k poslechu mluveného slova. Je škoda, že při provozu v divadle má někdy herec problém dostat se k práci tohoto druhu. Je to vlastně pro divadlo reklama zadarmo. Lidi, kteří sledují seriály, poslouchají rádia a chodí do kina, pak rádi vidí své herce v divadle. Vždycky to tak fungovalo a fungovat bude. Spousta různých hereckých agentur s různými představeními na tom zakládá svůj byznys.

Tak co závěrem?

Jakube, děkuji za zvědavost, že jsem se mohl krátce vyblekotat ze své maličkosti. Přeji všem v divadle i divákům štědré a obětavé radní, zajímavý repertoár, krásné role, zdraví, divákům práci a dostatek peněz, aby si divadlo mohli dovolit. Přeji divadlu, aby v Mostě dlouho vydrželo. Ahoooj.