Mirku, jsi čerstvý "padesátník". My dva jsme se poznali už v roce 1987 na hereckém soustředění v Boskovicích. Oba plni snů, iluzí a touhy dělat divadlo. To, že se nám tento sen splní a že spolu dokonce budeme v jednom angažmá, nás tehdy ani nenapadlo. Jak na to po necelých 30 letech u profidivadla nahlížíš dnes?

No vida, ono už to za chvíli bude třicet let! To to letí... Samozřejmě že na tu dobu vzpomínám velmi živě. Vždyť tahle "dílna" pro amatérské herce byla tím startérem, tou alfou a omegou změn, které v mém životě nastaly. K divadlu mě přivedli rodiče - táta v amatérském divadle hrál a maminka tam byla vynikající nápovědkou, takže jsem na jevišti poprvé stál už ve čtyřech letech, a to ve hře Naši furianti. V kroměřížském divadle jsem se "praštil o kulisu" a od té doby jsem v divadle začal téměř bydlet. Takže jsem si divadla, zkoušek, představení, zájezdů, přehlídek a hlavně té srandy okolo užil docela dost. Ale už v té době jsem si občas pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych hrál divadlo profesionálně. Jenže byl "totáč" a  můj život se ubíral jinými cestičkami: učení, vojna, tátova emigrace, mámina těžká nemoc, a tak jsem ten svůj sen vždycky někam odložil.

A najednou, z ničeho nic, to přišlo, BOSKOVICE 87! Okresní kulturní středisko v Brně uspořádalo dvouletou týdenní školu pro amatérské herce, loutkaře a režiséry. Tu informaci přinesl můj kolega Petr Zbožínek, hned jsme se přihlásili, a byla to bomba. Ta intenzivní celodenní práce, kde nás vedli, učili a inspirovali opravdoví machři - legendární režisér Richard Mihula, režisér a vedoucí Slovesné sekce Supraphonu Tomáš Vondrovic, režisér, autor a pozdější ministr kultury Pavel Dostál (mimochodem už tenkrát nosil šálu) a výtvarník Jarda Milfajt. A k tomu všemu  ty hodiny rozhovorů, ty probdělé noci, kdy jsme plánovali "co by-kdyby-jak by" a zároveň jsme si uvědomovali, jak málo toho umíme a víme a že chceme víc. Jak jsme se těšili na druhý ročník, kde jsme se zase sešli a kde vzniklo mimo jiné i přátelství s tebou, které trvá dodnes. Jak mi tohle vše dalo motivaci a sílu, a já se přihlásil na konkurs a dostal angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, tvém rodném městě... Nevím kolik lidí na světě může říct, že se jim splnil životní sen, nám se to povedlo. Hrajeme divadlo, bavíme lidi, a teď dokonce spolu na jednom jevišti, a přesto, že jsme za ta léta z těch krásných naivních představ vystřízlivěli, pořád ještě se divadlem bavíme i my. Ale bez Boskovic by se to asi nikdy nestalo.

Tvé první angažmá bylo v mé krásné Jihlavě. Následovalo Kladno a Most. Jaká byla tvá profesionální divadelní anabáze?

Moje divadelní anabáze začala v tvé krásné Jihlavě. Následovalo Kladno a Most.

Ale teď vážně. Pokud mám nějak zmapovat své divadelní putování, musím se zase vrátit ke Kroměříži, k divadelnímu souboru ZK ROH Pal-Magneton. Koncem šedesátých let začal se souborem dlouhodobě spolupracovat režisér Alois Hajda. Tento pán byl evropsky uznávaná kapacita, ale kvůli názorům a postojům měl zákaz činnosti v Praze i v Brně. Pracoval tedy na oblasti v Divadle pracujících Gottwaldov, no a byl rodák z Kroměříže. Soubor režíroval víc jak deset let a začal ho intenzivně, s láskou a profesionálně drilovat. Když si představíš, že s tím souborem dělal například Čapkovu Matku, Kočičí hru, Křišťálovou noc, Pušky paní Carrerové, Nasredina, pak je jasné, že ti herci museli něco umět. Není proto náhoda, že z toho souboru se dost lidí dostalo na profi scénu. Samozřejmě většinou šli na DAMU nebo JAMU, například Tonda Procházka, který je v Plzni, Honza Mazák, který byl dlouhá léta v Ostravě a dnes je v Brně u Mrštíků, Rosťa Marek, první hráč zlínské scény. Ale pak přišla éra Franty Nedbala! František nejen, že byl a je dobrej herec, kamarád a parťák, on byl hlavně první z nás, kdo na základě nesporného hereckého talentu dostal v roce 86 přímou nabídku z Divadla pracujících. To bylo něco! On byl pro nás obrovskou inspirací, protože dokázal, že to jde i bez školy. Na základě toho, a samozřejmě již zmíněných Boskovic, to v roce 88 zkusil i Petr Zbožínek a dostal angažmá v Českém Těšíně. No a díky Frantovi, Petrovi, Boskovicím a našim snům jsem se v roce 89 rozhodl zkusit své štěstí i já a prošel jsem konkurzem do Horáckého divadla v tvé, a dnes i mé, milované Jihlavě.

Byl jsem tam jedenáct let a musím říct, že to bylo nádherné. Konečně jsem mohl dělat divadlo každý den. Učil jsem se, vstřebával každou radu, každou novou zkušenost. V Jihlavě jsem začal bydlet a žít, poznal jsem tam skvělé lidi, zahrál si desítky rolí, zažil revoluci, oženil se, rozvedl a znovu oženil, založil divadelní soubor v Dobroníně, začal se věnovat režii, napsal dvě divadelní hry, které se hrály. Bylo to intenzivně naplněné období mého života.

Ale po jedenácti letech jsem začal cítit potřebu změny. Říká se, a je to pravda, že herec by měl aspoň jednou změnit angažmá. Každé divadlo totiž má svou vlastní, specifickou tvář a poetiku. Proto jsem přijal nabídku na angažmá do Středočeského divadla v Kladně, a bylo to rozhodnutí dobré. Přesto, že jsem první tři roky bydlel v Praze a na Kladno jsem musel dojíždět, byla to skvělá doba. Zažil jsem něco úplně nového - že divadlo pod vedením nového uměleckého šéfa povstalo z prachu jako bájný Fénix a začalo úplně novou éru. Vytvořila se tam parta lidí, kteří táhli za jeden provaz nejen herecky, ale i lidsky. Představení začala mít šmrnc, obrovskou návštěvnost a o divadle v Kladně se začalo psát, mluvit a vědět. Říkal mi kdysi, ještě v Jihlavě, Bořek Navrátil, že tohle by měl herec také zažít. A je to pravda. V této etapě mého hereckého života jsem si začal víc vážit a užívat dokonalosti celku představení, než osamělého hereckého sóla. Neboť jak se říká, ve špatném představení nemůže být nikdo dobrej. Kromě toho jsem začal mít práci i mimo Kladno, hrál jsem v Divadle Pavla Trávníčka v Praze. Tedy přesněji v jeho pohádkově sekci, kde jsem se seznámil se Zitou a Otíkem, začal jsem natáčet, šest let jsem vedl jako šéf-režisér dětský herecký Workshop pro filmovou agenturu Cine Jessy, v divadle jsme založili bigbeatovou kapelu, se kterou jsme kromě divadelních představení odehráli i několik našich "mini-mega" koncertů. A přestěhoval jsem se na Kladno. Byl jsem tam deset let a vím, že jsem se mnohokrát stal součástí dokonalosti.

Dokonce jsem byl přesvědčen, že mé divadelní putování skončilo. Leč člověk míní a vedení mění. V roce 2009 se rozhodlo o rekonstrukci Středočeského divadla a mně bylo oznámeno, že soubor se bude prozatímně snižovat, já že jsem to první snížení a dostal jsem výpověď. Jak se později ukázalo, tohle "snížení" se týkalo celého souboru. Prostě nás vyhodili všechny. Já měl možná trochu štěstí v neštěstí, protože jsem byl jeden z prvních a tím pádem se o tom dost mluvilo. Hodně lidí mi chtělo pomoct a jedním z nich byl i Jirka Rumpík, který  mi nabídl angažmá tady v Mostě. Nejen, že mi to v té ne zrovna moc pěkné situaci pomohlo, ale měl jsem i pocit, že kruh se uzavírá, protože tady byl v angažmá Franta a hlavně ty. Že spolu budeme na jevišti, protože tak jsme si to v Boskovicích vysnili. Teď jsem tady čtvrtý rok a divadlem se pořád bavím, i když neustále žasnu, jak se za ta léta jeho chod a hierarchie změnily. Možná trochu víc i kritizuju a brblám. No bodejť, mám s čím srovnávat!

Ale jsem zvědavý, co mi přinesou další dny a roky a kam to všechno směřuje.

 Je o tobě známo, že máš velké režijní ambice. Kde jsi k nim přišel a co tě na režii tak láká?

No velké... to je trochu nadnesený výraz. S tou mou režií je to docela jednoduché. Když naši chodili do onoho kroměřížského souboru, hlídání nebylo, takže mě brali s sebou na zkoušky. Mě strašně bavilo pozorovat pana profesora Hajdu, jak ta představení tvoří. Když jsem pak začal sám hrát, on už nerežíroval, ale díky jeho práci se zachovala tradice režisérů - profesionálů, která v Kroměříži trvá dodnes. Byli to převážně režiséři a herci ze Zlína nebo Uherského Hradiště a byla to výborná študýrka. Ale pravým hybatelem událostí byl Míša Junášek, kmenový režisér Horáckého divadla. Jihlavské divadlo totiž pořádalo víkendovou hereckou dílnu pro amatérské herce z Jihlavy a okolí, dnes legendární Jeclov. Tobě to nemusím vyprávět, ty ses Jeclova zúčastňoval od samého začátku, ale pro případného čtenáře trochu přiblížím: v pátek odpoledne se účastníci sešli v malé vesničce Jeclov u Jihlavy. Tam se v pronajatém statku, kde se bydlelo, pracovalo, jedlo i pilo, pustili do různých seznamovacích etud, her a písní. Pak se vybralo téma, lidi se rozdělili do skupin, dostali přiděleného režiséra a šlo se spát. V sobotu se pak celý den pracovalo na tématu a  v neděli ráno byly předváděčky, hodnocení, rozbory a ocenění. Jednoduché, intenzivní, prostě nádhera. Když jsem nastoupil do angažmá, tak jsme si s Míšou Junáškem hodně padli do noty a on mi na konci sezóny řekl, že by byl rád, kdybych jel na Jeclov. Já byl samozřejmě pro a už se těšil, jak si zařádím. To, že dostanu skupinu jako režisér, jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy mě k ní přidělil. A tak to začalo.

Jezdil jsem pak na Jeclov pravidelně, stejně jako ty, přestože už jsi byl v angažmá v Českém Těšíně. Tam jsem sbíral zkušenosti a hledal možnosti, jak na to a co s tím. K mému velkému překvapení se  mi to docela dost dařilo, a když ty lidi mým představám uvěřili a "šli se mnou", tak vznikaly dost dobré věci. Tam mě pak v roce 1993 oslovil náš kamarád, organizátor a dobrý duch Jeclova Franta Kunst, jestli bych s ním nechtěl založit divadelní soubor v jeho rodné vísce. Já chtěl, a tak vznikl divadelní soubor Zmatkaři Dobronín, ten jsem pak šest let režijně vedl. Po úvodním zástřelu, což byla mírně satirická německá komedie Jako pralidé, následovaly Hrátky s čertem - jako komedie pro dospělé, a hlavně Deset statečných aneb Tohle už nikdy nehraj, Staňo - moje autorská komedie. A pak už se to rozjelo.

Jiná věc ovšem byla režie na profi půdě. S přítelem Petrem Štěpánem, lídrem skupiny Třinácté století jsme stvořili Legendu o Krysaři, náš společný projekt. Celé to bylo veliké a krásné dobrodružství. Vyprávění o jeho vzniku, o nabídce ředitele divadla, abychom "Krysařem" otevřeli Malou scénu nově postaveného Horáckého divadla, o strastech a slastech jeho inscenování, to by vydalo na samostatný časopis.

Další profesionální režii jsem spáchal na Kladně, také na Malé scéně, a bylo to drama Johna Osborna Ohlédni se v hněvu.

V poslední době spolupracuju se Slánskou scénou, kde jsme nastudovali například Sen noci Svatojánské nebo komedii Hexenšus. Režií se zabývám hlavně proto, že mě nesmírně baví. Je to jiný způsob vyjádření a hlavně vždycky pracuju s lidmi, kteří to chtějí dělat. Režie mě naučila trpělivosti a jinému pohledu na divadelní inscenaci. Věřím, že jsem ještě v tomto směru neřekl poslední slovo a nějakou "šílenost" ještě spáchám.

Objevuješ se i v televizních seriálech. Naplňuje tě to umělecky?

Práce na seriálu dnes už bohužel není umělecká práce. Je to dobře fungující manufaktura, kde se vyrábí krátce, přesně a hlavně rychle. Co mě ale baví, je samo natáčení. Točil jsem nejen seriály ale i filmy a dokumenty, točil jsem se studenty filmových škol, pro Českou televizi, pro soukromé i zahraniční produkce. Pracoval jsem s mnoha režiséry, například s Karlem Kachyňou, Václavem Vorlíčkem, Karlem Janákem, Jiřím Adamcem, Filipem Renčem, Milanem Šteindlerem, Vojtou Moravcem a samozřejmě jsem se na place potkal se spoustou vynikajících kolegů a kolegyň, jako je třeba Václav Postránecký, Viktor Preiss, Jiří Štěpnička, Tomáš Töpfer, Ondra Vetchý, Taťjana Medvecká, Věra Tichánková, Nina Divíšková... Filmování je zkrátka součástí herecké profese a vždycky mě uchvátí ta magie filmového záběru. Nehledě na to, že se za to (většinou) dobře platí.

Na které divadelní role, případně režiséry a kolegy, rád vzpomínáš?

Těch je opravdu spousta. Z kolegů třeba Zdeněk Dryšl, který mě jako ředitel Horáckého divadla přijímal a se kterým jsem pak pět let seděl ve společné šatně, Vláďa Volf, skvělý kolega, který se stal mým mentorem a vzal mě pod svá křídla, bohužel zcela předčasně odešel do divadelního nebe, tvůj táta, Jarda Dostál, který mě hodně naučil a se kterým jsme strávili moře času nejen v divadle, ale i na houbách a na rybách, samozřejmě Míša Junášek, skvělý režiséra a kamarád, Eva Snášelová, se kterou jsem si zahrál jednu ze svých prvních velkých rolí. Rád také vzpomínám na celou partu mladých kolegů, co přišli v devadesátém prvním roce, např. na Zdendu Velena, Zbyňka Frice, Martinu Randovou, Martinu Delišovou atd. Významné pro mě bylo i setkání s Bořkem Navrátilem, který začal v Jihlavě v roce 95 pravidelně hostovat. Byl to dobrý a moudrý člověk, od kterého jsem zase něco naučil.

Z kladenské éry pak rád vzpomínám na Jirku Frehára, režiséra a uměleckého šéfa, který mi nabídl angažmá, na Mirka Hanuše, režiséra, který dělal nádherná divácká představení a samozřejmě na Petra Svojtku, nového uměleckého šéfa, který kladenské divadlo pozvedl k výšinám. Na spoustu režisérů nebo kolegů nemusím vzpomínat, protože se s nimi pracovně setkávám dodnes. Přestože nás "rozstřelili do všech koutů", pořádáme pravidelná setkání a pořád o sobě víme.

Co se týče rolí, rád vzpomínám na Edieho v Láskou posedlí, protože to prostě byla moje první velká role. Lenny ve hře O myších a lidech byl zase moje citovka, Pilot v Malém princi - nádherná óda o smrti, Štěpán Krapka z Jedenáctého v řadě, mé niterné setkání s Oldřichem Novým a pak například Jerry z Kdekdo to rád horké, kde jsem se třeba naučil hrát na kontrabas. Těch rolí je spousta.

V jisté recenzi se píše, že tvůj životní výkon byl Martin Kabát v "Hrátkách s čertem". Jsi pyšný na to ocenění, které konečně přišlo?

Přestože v tvé otázce cítím ironii a přestože vím, že se nejednalo o recenzi, ale divácký názor na facebooku, rád odpovím. Nemůžu upírat žádnému divákovi nárok vyjádřit svůj názor na divadlo, zvlášť v dnešní internetové době. Horší je, když ve svém nadšení začne konkrétně hodnotit někoho, o kom nic neví, a ještě horší je, když někdo tu jeho "ódu" vytiskne a vyvěsí třeba na interní nástěnku divadla. Mám za sebou dost bohatou divadelní minulost a i role, které opravdu považuju za "životní". Zahrál jsem si v desítkách pohádek a pohádkovou stylizaci mě učili hrát velcí machři v tomto oboru, navíc mám pohádky Jana Drdy hodně rád. Bylo by tedy tristní, kdybych nedokázal Martina Kabáta zahrát s přehledem a s chutí. Já jen, když si vzpomenu, že jsem prvního května ležel s infarktem na operačním stole a šestnáctého června hrál premiéru právě Hrátek s čertem, pak souhlasím, že o život(ní) cosi tu skutečně šlo.

Heslo, moudro nebo citát, který je ti blízký?

Jsem pozitivní pesimista a nezdolný optimista a slyšel jsem v životě spoustu různých mouder, hesel a citátů, přesto se řídím myšlenkou, že: "Když už je všechno p**ou ke zdi, vždycky se dá zbořit zeď!" Akorát mám v posledních letech pocit, že ty zdi začínají stavět z nějakých hodně festovních materiálů.