Když jsem teď nedávno v divadelním klubu pozoroval několik členů jevištní techniky, jak se zájmem sledují výsledky jakéhosi hokejového zápasu, jak diskutují a přou se, který z týmů si víc zaslouží vítězství, již po několikáté jsem si kladl otázku, v čem je sport tak atraktivní. A samozřejmě jsem uvažoval o tom, proč stejné masové nadšení neplatí také pro divadlo. Vždyť bývaly doby, kdy tomu bylo právě naopak. Kdy o fotbale nikdo ještě ani neslyšel a davy se tlačily před Globem aby viděly novou hru od Shakespeara.

Jistě, má to svoji logiku. Sportovní klání (jakéhokoli druhu) přináší svým divákům nevšední vzrušení, je nevyzpytatelné, změřitelné, jednoznačné, má svoje pevná pravidla. Má všechny předpoklady zábavy pro to nejširší spektrum obecenstva. Ale divadlo by nemělo chtít sportu konkurovat, mělo by být spíš jeho důstojným souputníkem, mělo by být alespoň částečně součástí společenského života každého z nás. Jen vzpomeňme na antické doby, kdy tomu bylo přesně tak a divadlo kráčelo se sportem ruku v ruce se stejnou vážností a popularitou. Časy se mění, já vím, i civilizace. Nezapomeňme ale, co se stalo s Římem, když divadlo nahradily gladiátorské zápasy.

A tak nám nezbývá než bojovat, přesvědčovat diváky, že i v divadle se dá najít to, co nalézají na stadionech - totiž zážitek. Když před časem v televizi probíhala kampaň, kde herci skandovali a titulek hlásal: fandíme divadlu, hrozně se mi to líbilo. Protože to připomínalo, že i divadlo si zaslouží svoje fanoušky a že by jich mohlo (a mělo) být víc, než těch pět procent, jak nám říkají průzkumy. Takže já skanduji s nimi: Choďte do dívala. Hop, hop, hop... Kdo nechodí, není Čech, hop, hop, hop...

(Vítek Herzina, herec)