Jakube, vím, že pocházíš z divadelní rodiny. Tvůj otec byl dobrý divadelní herec a režisér. Máma je stále zapálená ochotnice. Jaká byla Tvoje cesta k divadlu? Byla díky genům lehčí, nebo jsi to měl naopak složitější?

To je zajímavá otázka, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale asi lehčí. Určitě lehčí. Vyrůstal jsem skutečně a doslova v divadelním prostředí. Náš první byt byl klasický herečák, volný čas jsem od mala trávil s maminkou na zkouškách v divadle amatérském, nebo s tátou v divadle profesionálním. Doma se stále povalovaly divadelní texty a většinou se o divadle doma i dost často mluvilo. Od raného dětství jsem tedy toto prostředí důvěrně znal a to včetně divadelní etiky a nepsaných divadelních zákonů. Sám jsem stál na prknech tuším v pěti letech v dětském divadélku Hvězdička jako jeho zcela nejmladší člen. Velmi brzy jsem začal intenzivně číst (tato vášeň mě neopustila dodnes) a kromě knih jsem hrozně rád louskal divadelní scénáře, kde jsem si některé postavy i přehrával. Na gramofonových deskách jsem si stále pouštěl Suchýho-Šlitra, Vodňanskýho-Skoumala, Šimka-Grossmanna a Járu Cimrmana - tedy opět divadlo. Ale Františku, kamaráde, já to tenkrát považoval za naprosto normální a přirozené a dost jsem se divil, že moji vrstevníci ve škole to neznají a nedělají taky. Ó, sladké dětství. Ale vraťme se k tvé otázce. Přesto, že jsem nebyl protekční divadelní dítě, hrával jsem často a hodně. Pár dětských rolí v Horáckém divadle a dost věcí v amatérských souborech – na Jihlavsku je velké podhoubí kvalitních amatérských scén. V pubertě jsem už jasně věděl, že pro mě jiná cesta než divadelní není. A díky celoživotní "průpravě" jsem ve svých dvaceti letech veplul do prvního profesionálního angažmá naprosto bez problémů. Cesta to tedy byla lehčí.

Kde jsi začínal a kterými divadly jsi prošel? Netáhlo Tě to nikdy do krásné divadelní Jihlavy, odkud pocházíš?

Začnu Jihlavou. Jihlava je nádherné magické město, jsem tam doma a miluji ji celým srdcem. Ale! Rozhodně jsem nechtěl profi dráhu startovat zde. Byl jsem přece jen zelenáč a už tehdy jsem naštěstí věděl, že se pořád musím hodně hodně učit. A navíc, že by se všichni ti strejdové a tety z divadla, které jsem znal od malička, stali najednou mými kolegy? No, nevím. Já měl tehdy jasno: Odejdu do světa na zkušenou, projdu několik divadel a do Jihlavy se vrátím a usadím se jako zralý herec. Krásně naivní představa, viď?

Nastoupil jsem tedy do divadla v Českém Těšíně. Kamaráde, co ti mám povídat? První angažmá – první velká láska. Miloval jsem to divadlo, lidi v něm a vše okolo, co k tomu jen trochu patřilo. Kolegové tam spolu fungovali jako jedna velká rodina, okamžitě mě přijali za svého a  já prožíval nádherné období. Ono nešlo jen o to, že se hrály kvalitní a dobré kusy, ta atmosféra, ta pohoda, která tam vládla, dělala strašně moc a na představeních se to samozřejmě odráželo. Byl jsem tam opravdu moc šťastný. Jenže po čtyřech letech mě to začalo táhnout pryč. Stále jsem měl to krajánkovské období. A tehdy za mnou přišel režisér Bedřich Jansa, se kterým jsem dělal Ríšu v Pohádce máje a řekl: "Hele, ty chceš změnit angažmá, já nastupuju od nové sezóny do Opavy jako šéf činohry a chci si tě vzít sebou. A budu tam dělat Amadea a chci, abys ho dělal ty." Františku, dlouho jsem se nerozmýšlel a dal Těšínu sbohem. Perličkou je, že v roce 1994 jsem tam hrál Ferdu mravence ve stejnojmenném muzikálu a všechny písně byly nazpívané na playback. To představení se hraje stále, tedy už dvacet let, z původního obsazení tam snad už není nikdo, ale všichni herci hrající Ferdu po mně stále "zpívají" mým hlasem. Takže jsem rád, že v pro mě drahém Těšíně zůstávám aspoň takto.

Tak, Františku, a jsme v Opavě. Víš, já ti mám k tomu období zvláštní, ambivalentní vztah. Na jedné straně jsem zažil výjimečnou práci právě na Amadeovi, kde se vzácně sešly všechny složky, které dělají představení představením – ty jsi to moc hezky popsal ve svém rozhovoru a já s tím plně souhlasím (viz. rozhovor s Tebou). Navíc jsem poznal Tebe, úhlavního kamaráda na pivo a na smrt a vlastně hlavně díky tobě jsem tam jakž takž fungoval. Jenže, a to víš nejlíp sám, to tam nějak nefungovalo v souboru. Zvlášť po zkušenostech z Těšína jsem chvílemi nevěřil svým očím. Kolegové se podráželi na jevišti i v soukromí, jeden druhého by utopil na lžičce vody a žabomyší války byly na denním pořádku. Ty víš, Františku, že mi tam nebylo dobře. A vida, náhoda či osud? Přišel mi dopis od Vlasty Nováka, šéfa činohry zde v Mostě, nemám-li zájem o angažmá. Později jsem se dozvěděl, že se o mé nespokojenosti doslechl od režiséra, dělajícího v Opavě i v Mostě. Tehdy jsem se skutečně nerozmýšlel ani vteřinu. Mostecké divadlo, no to byl tenkrát pojem. Skvělí herci, skvělí režiséři, skvělá představení. Co víc jsem si mohl přát? A tak jsem po jednom roce dal sbohem i Opavě. Dodnes mě trochu mrzí jen jedna věc, a to, že pan Jansa, který mě tam vzal,  to ode mě bral jako podraz na něj. Avšak to byl jen jediný temný mráček na čistém nebi mé radosti z přechodu do divadla v Mostě. No a tady budu příští sezónu už dvacet let, což o mé spokojenosti zde vypovídá samo.

Vím, že jsi, jak se říká "Bohem nadaný muzikant" který sice nezná noty, ale zahraje všechno. Netáhlo Tě nikdy, se muzikou třeba i živit? A co skladba muziky?

Ale já zas tak dobrý muzikant nejsem, i když mě Tvá slova samozřejmě těší. Bohem políbený je v tomto třeba Tomáš Alferi nebo Franta Krtička. Se mnou je to takhle. Mě hudba oslovuje, naplňuje a povznáší (teď to zní jako hrozné klišé, ale je to tak), a já se v rámci svých možností rád do této magické říše nořím. Klavír považuju za jeden z nejdokonalejších hudebních nástrojů a velmi rád k němu často drze usedám. Mým handicapem je ale neznalost not, jsem totiž naprostý samouk. Na druhé straně jsem si však díky tomu vytvořil svůj vlastní osobitý styl hraní (nad kterým by asi Rachmaninov hořce zaplakal), který mě naprosto vyhovuje. Nejraději si hraju sobecky sám pro sebe, je to má vnitřní radost. No a živit se muzikou? Do několika představení jsem hudbu dělal, nebo upravoval. Bylo to fajn a bavilo mě to, ale uvědomoval jsem si u toho své hranice. Mnohem raději tedy ocením práci skutečného mistra a já si budu pinkat klávesy pro vlastní potěšení.

Režíroval jsi několik divadelních kusů a dokonce i nějaké filmové klipy pro kapely. Také už jednu rozhlasovou hru. Co říkáš na herce-režiséry? Měnil bys za herectví? Co Ti u režisérů vadí a čeho si u nich vážíš?

"Herec má hrát, reřisér režírovat, tanečník tancovat, kulisák stavět kulisy a divák se má dívat. Začne-li se to promíchávat, je něco špatně." Já už si nevzpomínám kdo tohle řekl, ale čím jsem starší, tím víc se mi to líbí. Hele, kamaráde, já si nejsem jistý zda je to dobře, když herec režíruje. Tím dobrovolně přiznávám máslo na vlastní hlavě. Ona ta režie je skutečně úplně jiná disciplína než herectví a rozhodně ne tak jednoduchá, jak si většina herců s režijními ambicemi myslí. Uvědomuji si to právě proto, že jsem do těchto vod sám několikrát vstoupil. Řeknu to takhle. Má-li herec touhu něco zdělit, nebo dát život tématu, které dobře zná a má možnost to prezentovat, jsem jenom pro. Příkladem budiž náš kolega a spolušatník Vítek Herzina, který si napsal a zrežíroval vlastní hru "Lano". Šlo mu o určitou výpověď, tedy aspoň já to tak vnímal, a ne jen o důkaz svých režijních kvalit (které tam samozřejmě byly). A teď druhý příklad. Jistě si vzpomínáš na kolegu v Opavě, který režíroval pohádku Čert a Káča a také jaký byl výsledek. Hrozný. Pro toho dotyčného však byla hlavní priorita tato – nechal si udělat vizitky s podtitulem "herec a režisér". A já se obávám, že těchto rádoby režírujících herců je většina. Ptal ses mě, zda bych se chtěl živit muzikou. I kdybych chtěl, byl bych stále halbmensch neboli půlkař. Nemohl bych to dělat na sto procent, ne že bych nechtěl, ale protože vím, že mi k tomu prostě něco chybí. A herec-režisér je pro mě taky takový halbmensch. Takže tak.

A teď k opravdovým režisérům. Ti mají můj neskonalý obdiv. Když jsem si totiž zkusil  tu pozici za režijním pultem, uvědomil jsem si zásadní věc a tou je zodpovědnost! Za výsledek představení skutečně zodpovídá režisér a není to vůbec jednoduchý. Proto se mi otvírá kudla v kapse, slyším-li někdy režiséra říkajícího věci typu: "Já to udělal dobře, ale herci mi to zkazili, neuhráli, bojkotovali atd..." Devítiocasou kočkou hnát taková individua. Františku, nechtěl jsem mluvit o jedné věci, ale ona sem vlastně patří. V odpovědi na otázku, kterými divadly jsem prošel, jsem vynechal divadlo Olomouc. Odešel jsem do něj v roce 1998 z ryze soukromých a osobních důvodů a po půl roce jsem se, zaplaťrumpík, vrátil. Nerad na to vzpomínám, bylo to zvláštně temné období mého života, nicméně zažil jsem tam následující: Šéfem činohry se tam stal mladý režisér, který do všech režií dosadil své kamarády. Nic proti tomu. Tito mladí dravci však přišli s jasným názorem - vše, co se dosud dělalo je špatně a my to konečně budem dělat nově a jinak. A tady nastal kámen úrazu. Ti mládenci chtěli všechno dělat nově a jinak, ale nevěděli jak. A o tom "starém", kterým veřejně pohrdali, nevěděli zhola nic. Zbylo jim tedy jediné – arogance. A takových režisérů si, kamaráde, opravdu nevážím. A měnil-li bych režii za herectví? Neměnil!

Při své pouti po divadlech, jsi poznal mnoho herců i režisérů. Kteří z nich Ti utkvěli a u kterých se dá říci: "Ano... ale příště raději s někým jiným?"

Tak rozhodně zde nebudu jmenovat lidi se kterými bych radši nepracoval. To se za a) nedělá a  za b) nejsem lakmusový papírek. Ale rád zavzpomínám. I když se předem omlouvám, že nevzpomenu všechny. Herci. Já si herců od dětství hrozně vážil. Opravdu. A mám to dodnes. Měl jsem výhodu, že jsem byl od mala na tzv. druhé straně. Když například běžel v televizi díl Studna ze seriálu "30 případů majora Zemana", kde starého Brůnu, kývajícího se tatínka se sekerou, noční můru mých vrstevníků, hrál pan Jaromír Crha, herec v Horáckém divadle, já (přestože to na mě taky působilo hrůzostrašně) jsem věděl, že je to milý pán, který si mě posazoval na kolena a vyprávěl pohádky. Koho si nesmírně vážím a komu děkuju, že mě provedl pubertou a formoval mé názory je skvělý, až renesanční člověk a výborný kamarád Otmar Brancuzský. Nemůžu nevzpomenout na Míšu Junáška, vynikajícího režiséra a kamaráda, který mě provázel od dětství, vždy mi fandil a pomáhal. Františku, poznal jsem mnoho skvělých lidí v Jihlavě, v Těšíně, v Opavě i v Olomouci, ale jsem v Mostě a tak zavzpomínám na místní Mistry. Když jsem nastoupil, měl jsem to štěstí poznat pány Ivana Holuba, Káju Nonnera a Jirku Havlíka. To byli poctiví kumštýři ze staré školy (míněno v tom nejlepším slova smyslu), s obrovským umem, pokorou a hlavně noblesou. Všichni už, bohužel, odešli do svého posledního angažmá a já si někdy říkám, že s nimi odešla i ta pokora a noblesa. Ale možná to bude jen tím, že se ze mě stává starý bručoun.

A teď k těm režisérům. Poznal jsem jich už hodně, staré praktiky, mladé nadšence, hloubavé intelektuály i naprosté šílence. Nebudu se pouštět do rozboru proč a čím mě který režisér zaujal, řeknu jen, že osobně mi k  srdci nejvíc přirostli Pavel Pecháček (též už, bohužel, není mezi námi), již zmíněný Bedřich Jansa, Milan Schejbal a Pavel Ondruch. Ale ono těch režisérů, kterých si vážím a se kterými se mi výborně pracovalo, je hodně (např. Radek Balaš, Petr Svojtka, Pavel Khek) a já pevně věřím a těším se, že jich poznám ještě víc. Howg.

Co říkáš na mladé lidi, kteří přichází z uměleckých škol, nebo jiných divadel. Jsi schopen vstřebat i "modernu" nebo raději "poctivou klasiku"? Dostal jsi i několik nabídek točit nějaký seriál, ale ty tvrdošíjně nabídky odmítáš - proč?

Co říkám na mladé lidi? Inu, z mladých lidí se mi nejvíce líbí dívky. Pevná těla, hebounká pleť a ta jejich... Jo ty se ptáš na něco jinýho. Tak jo. Hele Františku, já z nich mám radost. Opravdu. Vem si třeba našeho dramaturga Míšu Pětíka. Nesmírně chytrý, sečtělý a mimořádně skromný kluk, který to s divadlem myslí čistě a upřímně a má obrovský potenciál. Vem si mladé režiséry - Pavla Kheka, Pavla Ondrucha, Lukáše Kopeckého, vždyť to je radost s nimi pracovat, či sledovat jejich představení. Ti kluci přesně ví co chtějí a dělají to skvěle. No a vem si naši hereckou omladinu, třeba Michala Vykuse nebo Lucku Končokovou. Vždyť to vidíš sám jak k té divadelní práci přistupují poctivě a profesionálně. Takže takových mladých lidí jen houšť.

Na tvou další otázku odpovím takto: Ty víš sám, že mám raději poctivou klasiku, ale pokud by i ta moderna byla poctivá, tak proč ne. Nesměl by to ovšem být naschvál, kupříkladu hrát třeba Švandu dudáka hanbatý, pomalovaný na zeleno a hrajícího na tympán.

A teď k těm seriálům. Ano, odmítám. Vždy se jedná o kusy, které mě, když je v televizi zahlédnu, dost iritují. A já si říkám, že přece nebudu dobrovolně součástí něčeho, co se mi tak nelíbí. Takže vždy slušně odmítnu a velmi samolibě se pak opájím vlastní hrdostí. Ale ruku na srdce kamaráde, kdyby ta nabídka byla šest natáčecích dnů týdně po dobu tří měsíců s vysokým honorářem za natáčecí den,  to by asi má hrdost zůstala daleko za mnou v prachu zapomnění.

Vím, že jsi prošel několika dlouhodobými vztahy s ženami. Přesto si stále užíváš svobody muže v nejlepších letech. Jsi vybíravý, nebo se nenecháš jen tak ulovit?

Tuto krásnou otázku nebudu kazit odpovědí.

Lituješ něčeho, co se týká divadla, že jsi udělal, nebo naopak neudělal?

Hm, tak tohle vezmu trochu oklikou. Já si někdy říkám co by bylo, kdyby... Upřesním to. Na letní herecké škole v Boskovicích (viz. rozhovor s Mírou Večerkou), jsem jako mladíček poznal pana Richarda Mihulu, tehdejšího děkana JAMU. A ten mi dal tenkrát úžasnou nabídku - že mě vezme bez přijímacích zkoušek. Ale! Musel bych si dodělat maturitu, kterou nemám. A já zvažoval. Dodělávat si po vojně další dva roky maturitu, nebo jít rovnou do divadla, které mě tak lákalo? Zvítězila netrpělivost a já zvolil druhou možnost. A teď pozor. Kde jsem mohl být, kdybych zvolil to první? Zažil bych ten tolik opěvovaný studentský život. Mohl jsem získat konexe. Mohl jsem hrát tam a tam. Mohl jsem... a tak dále. Kdo ví. Jenže pak se na to podívám z druhé strany a řeknu si - zase bych třeba nezažil  to krásné období v Českém Těšíně, nepotkal spoustu lidí, kteří jsou dodnes mými kamarády, nehrál ty krásné role, co jsem měl, nepoznal holku se kterou jsem strávil nejhezčí roky svýho života a nebyl tady, v divadle, které mám rád a s kolegy, se kterými je mi hezky. Takže Františku, co mělo přijít,  to přišlo a já nelituju ničeho.

Něco závěrem, třeba moudro?

Ne, díky!