ARCHIV 9. číslo / ročník 2014 / LISTOPAD
NA KAFÍČKU S RADIMEM MADEJOU
(píše Vítek Herzina)

Jsou chvíle, kdy si člověk s drásavou bolestí uvědomí, jak strašně to letí. Jednak to samozřejmě vidíme na dětech, co jsem otcem, vím o čem mluvím, a potom například v okamžiku, kdy odchází z divadla nějaký dlouholetý člen souboru. Radim Madeja byl mým kolegou patnáct sezón. Dokud jím byl, že je to už taková spousta let mi vůbec nedocházelo. Ale najednou spolu sedíme na kafíčku (Radim pije turka bez cukru a bez mléka), trochu vzpomínáme, trochu vyzvídám, trochu debatujeme a já vůbec nemyslím na to, že spolu vlastně máme dělat dozhovor, ale spíš na to, kolik společné práce, vydařených premiér a hezkých zážitků máme za těch patnáct let za sebou. Ale je to, jak to je, a tak jen chci, Radime, poděkovat a popřát hodně štěstí na další cestě. A kdo ví? Třeba povede zase někdy skrze mostecké jeviště, to bych opravdu rád.

Já úplně nevím, odkud začít. Myslel jsem, že si zkrátka budeme jen tak  povídat a uvidíme, co z toho bude. Ty jsi z Karviný, viď? Tam jsi chodil do divadla?

Chodil jsem se školou. V Karviný není soubor, nikdy nebyl a nikdy nejspíš nebude, je tam kulturák, kam jezdily oblastní scény jako Opava, Český Těšín, občas ostravský tehdy státní divadlo. To si pamatuju, že jsme byli na nějaký opeře myslím a v sále byl hroznej bordel. A mě to strašně popuzovalo. Já nevím, jaký to představení bylo, třeba to bylo blbý, ale mně to přišlo strašně sprostý. To je  takovej můj silnej zážitek z divadla z dětství.

A jak tě to teda napadlo? Že bys chtěl divadlo dokonce i dělat.

No mě to napadlo až pozdějc, až když jsem byl na střední.

Na chemický průmyslovce, že jo?

Jo, to bylo v Ostravě. A tam se taky chodilo do divadla, ale ne jako tady, že se nahrnou děti. My jsme tam chodili večer, nešla celá škola, ale jen třeba dvě třídy, seděli jsme mezi dospělýma. A to se mi líbilo, tak jsem potom začal chodit i na vlastní pěst. Takhle to začalo, no.

se svou mladší sestrou Věrkou

Takže žádnej dramaťák, nebo divadlo v rodině... Pro mě je to vlastně vždycky trochu záhada, protože já tuhle zkušenost nemám. Naši hráli amatérsky, brali mě sebou, tím to pro mě bylo tak trochu daný. Tak si vždycky říkám, kde se to v těch lidech vezme. Že se ti divadlo líbí je jedna věc, ale že ho chceš dělat...

No já vlastně nevím.

A na tu chemickou průmyslovku jsi šel proč?

Protože mě to bavilo. A šlo mi to. Byl jsem v tomhle směru premiant, jezdil jsem na všechny ty olympiády, takže jsem byl přesvědčenej, že tudy se bude ubírat můj život, že budu dělat chemii. Chemie spojená s biologií, biochemie, to se mi šíleně líbilo.

Kde jsi mohl dneska bejt...

Kde jsem mohl bejt, právě! Nepamatuju se, kde se to zvrtlo, ale vím, že třeba ve druháku už jsem věděl, že půjdu k divadlu.

Zkoušel jsi to na vysokou?

Já jsem zkoušel nejdřív jít na konzervatoř. Připravoval jsem se, oslovil paní Rozsypalovou, jednu herečku v důchodu a chodil k ní do hodin, samozřejmě potají, protože naši trvali na tom, abych dostudoval tu chemii. Nedostal jsem se, ale říkal jsem si, že se k divadlu dostanu i bez nějaký tý vaší pitomý školy. Měl jsem pocit, že tam přijdu a všichni si sednu na zadek. A po maturitě jsem to přesně takhle udělal. Šel jsem do státního divadla Antonína Dvořáka v Ostravě a řekl jsem: "Já tady chci pracovat. Najděte mi práci. Budu tady klidně třeba trhat lístky, nebo uklízet záchod, ale chci bejt prostě u divadla." Samozřejmě, že jsem sbíral odvahu, já takovej nejsem, nejdřív jsem to divadlo dvakrát obešel a možná až po čtrnácti dnech, co jsem chodil kolem, jsem se rozhodl, že tam prostě půjdu, že to musím udělat. Paní z osobního na mě koukala jak na blázna, ale potom mi zavolala, že někdo odchází z techniky, tak jestli nechci nastoupit. Tak jsem tam šel. A už jsem byl u divadla.

se synem Honzou

V technice.

V technice. Rok. A byl to fantastickej rok. Najednou jsem to viděl i z druhý strany, zevnitř. Úplně mě to fascinovalo, no já byl šťastnej. Furt jsem seděl v portále, seděl jsem tam i když jsem nemusel, i když jsem nesloužil, určitě si mysleli, co je to za blázna.

A hrál jsi něco?

No takový to že přineseš židli a řekneš: "Posaďte se." Moc příležitostí tam nebylo, ale když se něco takovýho objevilo, tak jsem se o to přihlásil.

To ti bylo osmnáct?

Jo, to bylo hned po střední.

A pak jsi šel rovnou do Mostu?

No já jsem musel ještě na vojnu. Tak jsem šel do Armádního uměleckýho souboru. Na fermanu bylo, že AUS vypisuje konkurz pro absolventy vysoký školy, tak jsem si říkal, to nemusí nikdo vědět, že nemám vysokou školu a  prostě jsem tam jel. No a oni se tam na mě podívali, nevím, jestli měli málo lidí, nebo co, zkrátka mě vzali. Takže jsem byl ještě rok v AUSu, byl jsem poslední, potom ho zrušili. Pak po tom roce jsem si říkal co budu dělat, na Moravu se mi vracet nechtělo, tak jsem napsal do různých divadel, do Chebu, Karlových Varů, do Mostu a tak. No a z Mostu mi napsali jako první, že pořádají nějaký konkurz, jestli se ho nechci zúčastnit. A hned jak jsem přijel, říkal jsem si, tady nebudu.

Proč? Mně to od Karviný nepřijde zas takovej rozdíl.

No ne, to tehdy bylo jinak. Kdyby tady bylo víc zelenýho, tak možná, ale to bylo zrovna nějak sychravo, inverze, já jel tramvají k divadlu a tam dole u stadionu v tom podjezdu byly malůvky dětí. A jedna z nich byl komín, z něj šel dým, měl zuby a žral zvířátko. A pod tím bylo napsáno Petřík, sedm let. No prostě se mi tu nelíbilo. Já vím, že Ostrava je na tom taky hrozně, ale nějak jsem tomu nikdy nevěnoval pozornost, ale tady, to jsem jenom zíral a říkal si: To není možný, tady nemůžu bejt dlouho. No a už je to skoro dvacet let.

jako Sherlock Holmes v Prokletí rodu Baskervillů

A proč jsi tady byl tak dlouho?

No ono mi to nějak ani nepřišlo. Prvních sedm let jsem vůbec nepoznal, že tady jsem. Jak se to stalo, nevím. Pořád jsem měl co dělat, střídalo se to tady, to uteklo ani nevím jak. Pak teda přišla krize, to jsem si řekl: Tak a teď končím, nazdar, tady nebudu. Už ne, už nemůžu. A v tý době vznikly Veselý skoky. Takže se to všechno přesunulo tímhle směrem. No uplynuly asi tři roky a přišla další krize a zase se něco stalo - narodil se Jenda. A zase to chvíli šlo, myslím zase tak tři roky, a pak další nával, a to jsem šel na konkurz na zdravotního klauna.

Já přemejšlím o sobě, jsem tady vlastně patnáct let a nějak si nepamatuju, že bych měl po sedmi letech nějakou krizi. Asi jsem větší lemra než ty.

Já nevím, já po těch sedmi letech jsem měl pocit, že už je toho dost, že mi tenhle způsob práce nevyhovuje, že potřebuju jinak. A pak přišly ty Skoky...

Veselé Skoky

Ty jsi je zakládal?

Já jsem byl na začátku, ale nebyl jsem zakládající. Mně lano hodila Lucka Pernetová, protože my jsme se vždycky chtěli nějak hejbat, chtěli jsme něco podobnýho dělat, ale tady nebylo nic, nic. Dneska už máš všelijaký kurzy a můžeš, ale tehdy nebyl pro to žádnej prostor. A Lucka šla potom do Prahy a protože je taková akční, začala chodit na tréninky na DAMU. Tam ji Martin Pacek přizval ke Skokům a protože potřebovali kluky, vzpomněli si na mě. Já jsem tam přijel a od první chvíle jsem věděl, že jsem tam dobře. Ale několik let, teď se tomu smějeme, ale fakt to trvalo několik let, když se ozval telefon, byl jsem přesvědčenej, že mi volaj a řeknou: Hele, jsi fajn, ale už ne. Hrozně jsem se toho bál, oni byli už namakaný. Mně se to hrozně líbilo, šel jsem mezi ně, motal jsem se ode zdi ke zdi, musel jsem vypadat strašně, ale věděl jsem, že tohle chci.

A fungujete ještě?

Už jenom hrajeme. Těch pět věcí, co máme na repertoáru. V tomhle složení už dál moc nešlo pokračovat, snad kdyby se toho chopil někdo novej, to by nás asi nastartovalo, ale takhle jsme oslavili deset let a shodli se na tom, že už to prozatím stačilo.

No a co to klaunování?

Stejně jako Skoky, což bylo vyloženě zhmotnění mýho snu, to jsem vysílal impulsy, že to chci, až to přišlo, tak s klaunováním to bylo podobný. Ve chvíli, kdy jsem měl zase krizi, objevila se v divadle na nástěnce pozvánka na konkurz, že se zakládá ústecký tým zdravotního klauna. Ale v ten den jsme zrovna jeli s divadlem na zájezd. Za půl roku se sice pořádal další konkurz, ale ten den jsem zase naopak byl na zájezdě se Skokama. No ale za další tři měsíce to konečně vyšlo, sice jsem utekl z generálky Paní ministrový, ale jel jsem tam. Byl jsem samozřejmě trapnej, tak jako vždycky na všech konkurzech, to prostě k tomu patří, ale večer mi napsali mail, že mě berou.

zdravotní klaun, spolu s kolegou Františkem Nedbalem

Po další přibližně půlhodině povídání jsem zjistil, že mě zradila technika a přestal mi nahrávat diktafon. No tak to se mi moc nepovedlo.

Tak to nějak vezmeme odjinud... O čem jsme to mluvili? Že jsem tady dlouho,  ty jsi tady dlouho... Zažili jsme toho fůru...

No a ještě zažijem.

No to asi jo. Ale už ne spolu. I když, kdo ví. Ty bys tu ještě dělal? Asi by sis vybíral, ne?

No víš co, proč jsem do toho šel, na tu volnou nohu, bylo hlavně proto, že se mně za celou dobu co jsem tady nikdo na nic neptal. Nikdy. Měl jsem vždycky pocit jako ta flákota. A tohle teď mi hrozně vyhovuje. Že se můžu rozhodnout, jo tohle chci dělat, tohle bych dělat chtěl, ale neseděj mi lidi... samozřejmě občas něco dělat budu muset, kvůli penězům, to je mi jasný. Ale je to moje volba. Jo, musím to udělat, ale potom si můžu udělat projekty, co mi tolik nevydělaj, ale který budu chtít.

Takže to je ten hlavní důvod, proč odcházíš? Ta svoboda?

Já jsem strašně rád, když můžu potkat nový lidi. Za to jsem teď hrozně vděčnej. Třeba mi volali z Pardubic, kde právě zkouším, jestli by mi nevadilo, že mi z organizačních důvodů dají alternaci a já byl naopak rád, že poznám novýho člověka. A stejně tak tady, režiséři si sebou brali svůj tým a tudíž i novej pohled. To už dneska není. Mně to tady přestalo tak nějak vonět divadlem. Dělá se jen to, co už je vyzkoušený. Máme na to plus mínus šest tejdnů, musíš to stihnout a ani se už od tebe nečeká víc, protože to ani jinak nejde. Nemáme prostor zkoušet nový věci, sází se na jistotu, jsi obsazovanej tak, jak už jsme zvyklí. Jako ve fabrice, složíš si cihly a hotovo.

jako Frederick Fellowes ve hře Bez roucha

Ale myslím, že je to všechno o tom, jak si to nastaví divadlo. Že jinde to jde jinak. Mně by bavilo, abych nebyl jenom nádeník, abych měl víc času, lepší přípravu. Vždycky se to nějak odevzdá, musí se to nějak odevzdat a mně to nějak začalo hrozně vadit. Já nemám rád nic zadarmo. Když mi někdo zavolá, že mi něco nabízí zadarmo, tak mě to hrozně rozčiluje. Jednak zadarmo nic po nikom nechci a za druhý já tomu prostě nevěřím, že to zadarmo je. A v divadle je to stejný. Když ty věci mám "zadarmo", že kolikrát ani nevím, že jsem v divadle byl, tak to je blbý. To ale neznamená, že bych chtěl pořád při každý roli trpět. To vůbec ne. Nebo že by mě to nebavilo. To jsem nikdy neměl, vždycky si na tom musím něco najít. Ale teď v poslední době toho bylo už moc. Ale to  není nic šíleně negativního, prostě jsem si jenom uvědomil, že to chci jinak, že to chci pevněji držet v rukou.

A bál ses toho, odejít po tolika letech?

Pro mě byl nejdůležitější moment, když jsem si to v sobě utřídil. A pak už jsem byl úplně klidnej. Jen jsem nevěděl, jak to bude dál. Já neodcházím k něčemu, odcházím od něčeho. To je pro mě důležitý.

A zůstal bys tu, kdyby to bylo jinak?

Asi jo. Já jsem papučák. Jsem rád někde doma, zabydlenej. Třeba zas půjdu někam do angažmá, to já nevím, co bude, nic není definitivní. Ale teď si chci od toho na chvíli odpočinout.  Je zvláštní, že za těch dvacet let jsem poznal spoustu režisérů a nikdy jsem nedostal žádnou nabídku. A teď, když jsem dal vědět, že jsem volnej, najednou to jde.

monodrama Lano

Teď se musím přiznat, že jak jsem nevěděl odkud začít, moc nevím, jak skončit.

No tak klidně skončíme.

Já myslím, že nejen mně, ale i ostatním kolegům a divákům bude dost líto, že se teď budeme vídat mnohem míň. Tak to by mohla bejt taková pěkná tečka za tím naším kafíčkem. Děkuju.