2018 / 2

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

Michal Pětík

(nar. 1985 v Roudnici nad Labem)
Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi). Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.
 

Florence Foster Jenkinsová

neobyčejný život, neobyčejné umění
Florence se narodila v červenci 1868 do zámožné pensylvánské rodiny jako Narcissa Florence Foster (Narcis – mladík nešťastně zamilovaný sám do sebe – jak příznačné pro její život!). Její otec byl dobře situovaný právník a bankéř a umožnil, aby se malé Florence dostalo hudebního vzdělání; to ostatně patřilo k dobrému mravu tehdejší vyšší společenské třídy.
Od dětství tedy brala hodiny klavíru. Její recitály měly slušný ohlas, vystoupila dokonce v Bílém domě. Její rodiče si však nepřáli, aby studovala zpěv, vzhledem k "nesnesitelným vlastnostem jejího hlasu".
Když jí bylo sedmnáct, provdala se za třiatřicetiletého doktora Francise Thortona Jenkinse, který jí, kromě svého jména, "věnoval" tehdy nevyléčitelnou syfilidu (kvůli níž celý život užívala prášky plné arzenu a rtuti, v důsledku čehož přišla o vlasy a na veřejnosti nosila paruku). V roce 1885 opustila domov a odstěhovala se s Jenkinsem do Filadelfie.

Peter Quilter

Patří mezi nejhranější současné britské dramatiky – jeho hry byly přeloženy do téměř třiceti jazyků a inscenovány ve více než čtyřiceti zemích. Začínal jako moderátor v BBC a herec. Jeho hra End of the Rainbow byla uvedena na Broadwayi, byl třikrát nominován na cenu Tony.
Muzikál End of the Rainbow o Judy Garlandové měl premiéru v opeře v Sydney a přinesl mu první mezinárodní ohlas a vedle mnoha londýnských repríz také čtyři nominace na cenu Laurence Oliviera.
Glorious! ("Je úchvatná!") je dosud jeho nejúspěšnější hra nejen proto, že nabízí dobrou situační a slovní komiku, ale také strhující příběh o ženě, která tak vytrvale odmítá realitu, až ji nakonec udělá zcela nedůležitou.
Ohlas zaznamenaly i jeho hry Celebrity, Curtain Up! nebo Duets. V České republice byly dosud uvedeny – Na konci duhy, "Je úchvatná!", 4000 dnů, Celebrity a Opona nahoru.
první "Úchvatná!" - Maureen Lipman
Duchess Theatre, 2005
Photo © http://www.peterquilter.net/
Co vás zaujalo na příběhu Florence Foster Jenkinsové a co vedlo k tomu, že jste napsal hru "Je úchvatná!"?
Florence byla příšerná, příšerná zpěvačka. Slyšel jsem jednu z jejích legračních nahrávek a rozhodl jsem se, že navštívím Anglickou národní operu a zkusím se o ní dozvědět víc. Už když jsem tam zmínil její jméno, lidé se na mě s úsměvem otáčeli. Bylo mi jasné, že se stalo něco jedinečného. Je to pozoruhodný příběh o vítězství nad nepřízní osudu, jeden z těch, kdy se lidé smějí jeho absurdnosti. A ještě zajímavější je, že Florence byla ve skutečnosti velmi šťastná. Odolala všem kritikům a dál oddaně sloužila svým snům. Takže kromě toho, že ten příběh je vtipný, je také dojemný a povznášející. A tohle všechno je výborný základ pro divadelní hru.
"Je úchvatná!" je poněkud třeskutá komedie, přesto diváci mohou soucítit s hlavní hrdinkou. Jak se vám podařilo udržet komediální nádech, ale nesklouznout přitom k posměvačnému či krutému tónu?
Chtěl jsem, aby diváky trápila, ale nakonec si ji zamilovali. K tomu jsem použil postavu Cosmy (klavíristy), který diváky příběhem provází. Cítí se stejně jako my. I jemu její nedostatky připadají absurdní. V průběhu děje však začne obdivovat její houževnatost a odhodlání i pozitivní smýšlení. Takže podobně jako Cosma i my propadáme kouzlu této úžasné, excentrické ženy. Na konci představení, když zpívá velkou árii – Královna noci z Kouzelné flétny (pozn. v mostecké úpravě se jedná o Pucciniho Toscu) – lidé aplaudují a někteří jsou dokonce dojatí.
(převzato z divadelního blogu Samuela Frenche, přeložil Michal Pětík)
Po sedmi letech se manželství rozpadlo a Florence se několik let živila jako učitelka hry na klavír. V roce 1900 se s matkou přestěhovala do New Yorku.
Rok 1909 byl v jejím životě zásadní. V tom roce totiž zemřel její otec a odkázal jí značné dědictví, a také potkala svého celoživotního partnera – anglického shakespearovského herce St. Claira Bayfielda.
St. Clair Bayfield (1875 – 1967)
V New Yorku se naplno vrhla do víru hudebního světa. Stala se členkou různých hudebních spolků, sama v roce 1917 založila Verdiho klub, který časem čítal více než 400 členů, včetně Enrica Carusa.
V roce 1912 uspořádala první operní recitál. Protože si zranila ruku, přestala tehdy hrát na klavír a naplno se věnovala zpěvu. Doslova. Do svých vystoupení s oblibou zařazovala všelijaké scénické pomůcky, jako kostýmy a rekvizity. Studovala zpěv u tehdejšího maestra Metropolitní opery Carla Edwardse.
Je pozoruhodné, jak její sebedůvěra – snad s odkazem na její rodné jméno Narcissa, snad proto, že se pohybovala mezi newyorskou společenskou smetánkou, tedy v jakési do sebe uzavřené sociální bublině – byla v naprostém protikladu k jejímu talentu. Zcela se oddala nejtěžším, sopránovým "koloraturním" operám, jako Faust, Rigoletto, Aida nebo Kouzelná flétna. "Nikdo před ní se nedokázal tak dokonale odpoutat od hudební notace," napsal o jejích vystoupeních novinář a spisovatel Stephen Pile.
Její recitály postupně přitahovaly pozornost a mezi její oddané fanoušky patřil také světoznámý skladatel Cole Porter. Traduje se, že si při jejím vystoupení vrážel hůl do nohy, aby se nezačal smát. Jiní si zase drželi kapesníky před ústy. Se svými představeními vyjížděla i mimo New York, navštívila například Newport, Washington, Boston aj.
V roce 1941 natočila mimořádně úspěšnou desku, kterou, jako většinu aktivit ve své kariéře, zaplatila z vlastní kapsy. Úspěch ji zřejmě povzbudil, a tak se rozhodla, že si pronajme Carnegie Hall. V jednom ze světově nejproslulejších operních domů vystoupila 25. října 1944. A bylo vyprodáno...
Florence měla skutečně vyprodáno (autentická fotografie hlediště Carnegie Hall z jejího recitálu)
photo © schubertiademusic.com
Bezesporu se jednalo o vrchol jejího osobního i profesního (v jejím případě tyto věci nezle oddělit) života. Reportér New York Post Earl Wilson sice její vystoupení popsal jako "jeden z nejdivnějších kolektivních žertů, jaké kdy viděl," a dodal, že "Jenkinsová dovedla zazpívat všechno kromě not." Jiní její vystoupení považovali za ubohou přehlídku ješitnosti...
Několik dní po koncertě prodělala sedmašedesátiletá Florence srdeční záchvat a měsíc na to zemřela. Ale její odkaz překvapivě žil dál. Její nahrávky byly znovu vydány v padesátých letech, v šedesátých se stala inspirací pro "outsidery" jako Syd Barret (kytarista kapely Pink Floyd); mezi její fanoušky prý patřili David Bowie nebo Barbra Streisand.
 
Florence ve filmu
Její příběh inspiroval nejen autory divadelních her, ale také filmové tvůrce. Byly natočeny dva celovečerní snímky a jeden obsáhlý dokument.
dokumentární film na YouTube
skutečná Florence
Božská Florence (2016) s Meryl Streepovou.
Marguerite (2015) s Catherine Frot.