AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

KE STAŽENÍ

VZKAZY

2018 / 4

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

DO DIVADLA

EDITORIAL

OBSAZENÍ

REŽISÉR

DRAMATURG

ROZHOVOR

PO PREMIÉŘE

MINIKOMIKS

V KOSTCE

Michal Pětík

(nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi). Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.

Patricia Highsmithová

"Pro mě je nemožné žít, den co den, aniž bych samu sebe nesoudila."

V americkém literárním kánonu se jedná o autorku spíše solitérní. U nás byla publikována jen hrstka z jejích třiceti knih a její literární hlas u nás nebyl slyšet tak silně jako hlasy jiných amerických autorek – například Toni Morrisonové nebo Sylvie Plathové.

Nikterak to však nesnižuje význam jejího díla, naopak lze směle tvrdit, že vývoj žánru, v němž tvořila své knihy – tedy kriminální psychologické thrillery – posunula o obrovský kus dopředu a svým osobitým způsobem se podílela na definici onoho žánru.

Highsmithová totiž v kulisách kriminální literatury, původně sloužící především k pobavení, k prožití napětí, strachu, katarze, když udeří ruka zákona apod. – rozehrává tematicky mnohovrstevnatou existenciální hru, která se dotýká základních věcí člověka. Morálky, svědomí, spravedlnosti, pokrytectví, dobra a zla.

Highsmithová se narodila v Texasu v roce 1921. Na dětská léta nevzpomínala zrovna láskyplně. Otec ji opustil ještě předtím, než se narodila, a její matka se později s novým manželem odstěhovala do New Yorku a dvanáctiletou Pat přenechala babičce. S matkou měla Highsmithová složitý vztah, matka si prý pokusila způsobit potrat tím, že vypila terpentýn. Patricie se za ní později do New Yorku přestěhovala a vystudovala zde literaturu na liberální Barnard College.

RIPLEY A RASKOLNIKOV?

Jedním z nejznámějších literárních děl, které se zabývá zločinem a jeho vlivem na morální uspořádání člověka, je román Zločin a trest Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jedná se o autorův druhý román (bývá řazen za Idiota a před Uražené a ponížené) a datem vzniku spadá do literárně požehnaného desetiletí, v němž Tolstoj napsal Vojnu a mír, Leskov Lady Macbeth z Mcenského újezdu, Turgeněv Otce a děti...

F. M. Dostojevskij, 1821 – 1881

Dostojevskij původně zamýšlel napsat obsáhlý román z prostředí rozvrácených rodin a alkoholiků, ale v průběhu práce se soustředil na "psychologické vyúčtování jednoho zločinu," jejž "v krajní bídě, lehkomyslnosti, názorovém zmatku a pod vlivem jistých povážlivých idejí visících ve vzduchu" spáchal mladý muž, bývalý student.

V roce 1866 tak Dostojevskij píše o tom, že student Raskolnikov, který zavraždil starou lichvářku a její sestru, byl pod neblahým vlivem nedonošených idejí visících ve vzduchu. Zatímco Raskolnikov nakonec neunese svoji vinu a vnitřně se rozpadá (protože se svými oběťmi jakoby zahubil i sám sebe), Highsmithová o devadesát let později nepřisuzuje svému hrdinovi žádné "vznešené" ideje, ani ho nenechá trpět výčitkami svědomí. Spíše se zdá, že Ripley v první vraždě najde sám sebe a vnitřně se sjednotí. U Dostojevského přichází trest (v podobě výčitek svědomí i dílem spravedlnosti), u Highsmithové k trestu nikdy nedojde.

Raskolnikov a Marmeladov, ilustrace, 1874

V obou románech vystupují mladí muži žijící v nepříliš povzbudivých materiálních podmínkách, oba touží po lepším životě a společenském postavení, oba v sobě mají pyšné přesvědčení, že jsou lepší a důležitější než jiní lidé, oba stravuje pocit, že se stali obětí jakési nespravedlnosti a svět jim něco dluží. Ripley a Raskolnikov v podstatě mají společný motiv, který je vlastně nejméně kriminální (nebo takovým není vůbec), a sice dokázat, že nejsem lidská veš, že patřím ke kastě vyvolených, jimž je dovoleno více než jiným.

Tam, kde Dostojevskij útočí proti sobeckému individualismu a nastupujícímu carskému "kapitalismu", Highsmithová oslavuje individualistického hrdinu, který – podle ní – dá společnosti jen to, co si zaslouží.

Raskolnikov, na rozdíl od Ripleyho, stále žije v "biblickém" světě dobra a zla. Naproti tomu Ripley má docela jiný žebříček hodnot. Obdivuje lidi aktivní a vynalézavé, pohrdá konformností a "bezduchostí". Jeho svět nezná pojem zla. Zlo je pro Ripleyho "religiózní pověra" a stává se banálním.

Po studiích se bez úspěchu ucházela o práci v časopisech Vogue, Harper´s Bazaar nebo The New Yorker. Na doporučení Trumana Capota (autora americké klasické detektivky Chladnokrevně) byla přijata do Yaddo, jakéhosi rezidenčního střediska pro umělce nedaleko New Yorku. Právě zde začala pracovat na svém prvním publikovaném románě Cizinci ve vlaku. Vyšel v roce 1950. O rok později natočil stejnojmenný film Alfred Hitchcock (podle scénáře jiného klasika kriminálního žánru – Raymonda Chandlera).

Cizinci ve vlaku, 1951
Photo © Warner Bros. Pictures

Hned v jejím prvním románu spatřujeme motivy typické pro celé její dílo. Záznam věčného metafyzického (a mnohdy také fyzického) souboje dobra a zla, při němž Highsmithová klade nepříjemné, dilematické otázky po tom, co je mravní a co etické, a všímá si přitom, jak snadno lidé dovedou zrelativizovat do té doby nepochybné hodnoty. V tomto smyslu jsou její romány moralistní.

Patricia Highsmith, 1988

Highsmithová trpěla depresemi, alkoholismem, vztahy jí nikdy moc dlouho nevydržely. Navíc byla homosexuální (nejvíce se tomu tematicky přiblížila – ale jinak se queer téma vine celým jejím dílem – v roce 1952, když pod pseudonymem Claire Morgan vydala svůj druhý román The Price of Salt – příběh o milostném poměru mezi starší vdanou ženou a mladou dívkou; v roce 1990 kniha vyšla pod názvem Carol) a dospívala v době, která byla v mnoha ohledech mnohem méně liberální než dnes. Nadto vyrůstala ve velmi "jižanském" Texasu.

Zemřela 4. února 1995 ve švýcarském Locarnu, víceméně osamělá, obklopená kočkami. Ve svých knihách však zanechala působivou a – pravda – nepříliš optimistickou zprávu o lidském bytí.

OKOUZLUJÍCÍ PSYCHOPAT

Zápletka čtvrtého románu Patricie Highsmithové se nápadně podobá ději temné komedie Velvyslanci amerického klasika Henryho Jamese. Postarší muž jede do Evropy a snaží se přimět mladíka z dobré americké rodiny, který jistě pustne ve zkažené liberální Evropě, navíc v "zajetí" jakési strašlivé ženské, aby se vrátil zpět do Ameriky k rodinnému byznysu. Highsmithová inspiraci Jamesovou knihou explicitně přiznává a v románu Talentovaný pan Ripley na ni explicitně poukazuje. Nejprve se otec Dickieho Greenleafa pobaveně ptá Ripleyho, zdali onu knihu četl, podruhé si ji Tom chce zapůjčit v knihovně na lodi, když pluje do Evropy.

Talentovaného pana Ripleyho je v určitém ohledu možné považovat za tzv. velký americký román. Jedná se totiž o dosti svéráznou (a od Highsmithové neskrývaně ironickou) interpretaci amerického snu, neboť Tom se skutečně vypracoval. Ovšem – právem se ptáme za jakou cenu a jakým způsobem…

V roce 1952 cestovala čerstvě třicetiletá spisovatelka se svou přítelkyní Ellen Blumenthalovou po Evropě a jednoho rána si na pláži všimla mladíka, jak jde jen v šortkách, s ručníkem přehozeným přes ramena. V jednom rozhovoru Highsmithová uvedla: Byla kolem něj jakási znepokojivá zasněnost, hned jsem si říkala: "Pohádal se s někým? Na co asi myslí?" Když o dva roky později začala psát Talentovaného pana Ripleyho, možná si vybavila právě tuto vzpomínku.

VRAŽDA – FREUD – TABU

Lidskou společnost lidé nevynalezli, nýbrž zdědili. Proto je tak důležité zjištění, že tlupy šimpanzů (jakož i ostatních primátů) jsou plné intrik, mocenských převratů i vražd. I vraždu jako způsob řešení konfliktů "vynalezli" naši předkové dávno před tím, než se stali lidmi.

(Jan Zelený, Proč se lidé zabíjejí)

Sigmund Freud, 1856 – 1939

Polynéské slovo tabu znamená posvátný ostych, zvykový a morální zákaz. Jakýsi temný původ kantovského "kategorického imperativu".

V mytologických dobách lidé věřili, že tabu (nějaký objekt či jiný člověk) je nabit magickou-démonickou mocí, před níž mají lidé posvátnou bázeň. Později se tato bázeň změnila v nátlak zvyků, tradic a ještě později v zákon.

Kdo přestoupil tabu, sám se stal tabu. Freud dovozuje, že tabu je přenosné. A jsou tabu dočasná a trvalá. Tabu znamená bázeň před dotykem. I v přeneseném významu – přijít do styku. Co vyvolává dotyk v myšlenkách, je zakázané. To má tabu společné s moderní neurózou – člověk sám sobě klade zákazy a činí předměty nebo lidi nemožnými.

Tabu bylo považované za nebezpečné proto, že může být inspirativní, může být následováno; člověk, který překročil tabu se stává nakažlivým.

Postava Toma Ripleyho byla prostředkem, skrze který Highsmithová ventilovala svůj vztek a touhu po pomstě; vyrovnávala si účty s matkou, milenkami, se státem (kvůli vysokým daním), se společností, která považuje homosexualitu za nemoc, s otcem, za to že ji opustil ještě před narozením, s nevlastním otcem za to, že jí ukradl matku, s redaktory a nakladateli, kteří zprvu odmítali její romány. Ženským obětem dávala ve svých knihách jména svých partnerek.

Paradox Toma Ripleyho spočívá v tom, že ať chceme či nechceme, je nám ten nemorální psychopat něčím sympatický; dovede v lidech vzbudit důvěru, okouzlit je a ovlivnit. Highsmithová tematizuje skutečnost, že každý člověk nese masku, za niž nevidíme, nerozumíme doopravdy druhému člověku, nevidíme, co se v něm odehrává, a tak ani nepoznáme, že máme co do činění s psychopatem, který touží po tom, aby mu svět splatil dluh.

Každý z nás může být jako Ripley. Ne proto, že v každém je ukrytý vrah, ale ve chvíli, kdy máme pocit, že nám svět něco dluží, je vůči nám nespravedlivý a přezíravý a vůbec "ti druzí" mohou za naše neštěstí či neúspěchy, v ten moment jsme zaslepení, nekritičtí, hysteričtí. A takový člověk je potenciální vrah, anebo alespoň vrahův pomocník.

Není od věci se zamyslet nad tím, jak zásadní roli v pop kultuře, ale i v běžném životě, sehrávají antihrdinové. V literatuře i v audiovizuálním umění jsme na ně zvyklí. V televizních seriálech a filmech vystupují postavy jako Walter White (Breaking Bad), Dexter, Tony Soprano, v literatuře se jim "věnují" třeba Stephen King, Bret Easton Ellis, Chuck Palahniuk aj. V realitě se mnozí neubrání obdivu vůči lidem jako Radovan Krejčíř nebo Jiří Kajínek…

NAHORU