2017 / 8
DIVADELNÍ MOSTY
internetový magazín Městského divadla v Mostě
Michal Pětík
(nar. 1985 v Roudnici nad Labem)
Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi). Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.
PŮVOD PŘÍBĚHU
V knize Bruna Bettelheima Za tajemstvím pohádek nalezneme kapitolu o pohádkách, v nichž je jeden z hlavních hrdinů příběhu zaklet do zvířecí podoby. Tyto pohádky jsou označovány jako příběhy se "zvířecím ženichem" či "zvířecí nevěstou". V předpísemných společnostech mají příběhy se zvířecími protějšky kromě pohádkových i totemistické rysy.
Jeanne-Marie Leprince de Beaumont
Narodila se v roce 1711 v Rouen v Normandii na severu Francie. V jedenácti letech ztratila matku, a tak se jí a její mladší sestry ujali v klášterní škole v Ernemontu, kde získaly vzdělání a později až do roku 1735 tam také samy vyučovaly.
Poté získala prestižní místo jako učitelka zpěvu v Lunévillu na dvoře Stanisława Leszczyński, vévody z Lorraine.
Poprvé se provdala v roce 1737 za tanečníka Antoine Maltera. O jejím dalším manželství s Grimardem de Beaumont toho moc nevíme, vzešla však z něj dcera Elisabeth.
ilustrace: Eleanor Vere Boyle, 1875
V roce 1748 opustila Francii a stala se vychovatelkou v Londýně. V té době napsala několik pohádek, mezi nimi také zkrácenou verzi Krásky a zvířete, která vycházela z předlohy Gabrielle-Suzanne Barbot de Villeneuve. Po svých spisovatelských úspěších v Anglii se v roce 1763 se svou dcerou a nevlastním synem vrátila do Francie. Žila v Savoyi a později v Avallonu nedaleko Dijonu.
Její první práce, moralistická novela Vítězství pravdy, byla publikována v roce 1748. Během své spisovatelské kariéry vydala přibližně sedmdesát titulů. Nejznámější byly její krátké instruktážní příručky pro rodiče, jak vychovávat děti od dětství až po dospívání. Do svých děl často zahrnovala lidové povídačky a pohádky, které používala jako výchovné nástroje.
ilustrace: Anne Anderson (1874 - 1931)
Z kletby může "zvíře", či někoho jiného vysvobodit jen láska milované osoby. To je však možné jen při splnění určitých podmínek. Hlavní hrdina nebo hrdinka musí milovat svůj protějšek proto, jaký je a jak se ve své zvířecí podobě chová, protože jen tehdy může být kletba prolomena a protějšku se vrátí ztracená lidská podoba.
Ve zmíněném druhu pohádek se s různými obměnami objevuje následující vztahový trojúhelník: "zvíře" (hrdina ve zvířecí podobě), otec nevěsty (partnerky) a princezna (kráska, hrdinka). Matky se v těchto typech příběhů obvykle nevykytují.
První autorkou Krásky a zvíře (v originále La Belle et la Bête) byla francouzská novelistka Gabrielle-Suzanne Barbot de Villeneuve, která tuto pohádku publikovala v roce 1740. V roce 1756 byl její příběh zkrácen a přepracován Jeanne-Marie Leprince de Beaumont a v roce 1889 Andrew Langem. Tyto dvě verze Krásky a zvířete jsou dodnes nejčastěji používány.
ilustrace: Walter Crane (1845 – 1915)
Inspiraci tohoto krásného vyprávění však lze najít již v Platonikových Metamorfózách z druhého století našeho letopočtu, konkrétně v jeho příběhu Kupid a Psyché, nebo také v italské pohádce z šestnáctého století Prasečí král od Giovanni Francesco Straparoly. Podle některých posledních výzkumů však prapůvod příběhu o dívce, která se provdala za muže s podobou zvířete, sahá až do starověku. Různé verze se objevují v mýtech afrických i asijských národů.
Příběh Krásky a zvířete se objevil v řadě uměleckých odvětví. Pro film jej zpracovali například Jean Cocteau (1946, zvíře hrál slavný Jean Marais) - viz. obrázek, Juraj Herz (Panna a netvor, 1978) a existuje mnoho dalších hraných i animovaných snímků (například Disneyho produkce). Operu Beauty and The Beast zkomponoval Philip Glass, existuje také česká opera Miloslava Ištvána nebo německý muzikál Martina Doepkeho.
Příběh podobný Krásce a zvířeti napsal také Charles Perrault, který v roce 1697 publikoval sborník pohádek (Pohádky mé matky Husy), kde se objevuje pohádka Riquet á la Houpe (Princ chocholouš). Příběh se zaobírá krásnou, ale hloupou dívkou, která si chce vzít ošklivého, avšak chytrého prince. Dívce byla přislíbena inteligence, pokud setrvá jeden rok v manželství. Tak se stane a ona náhle vidí svého manžela jako nejkrásnějšího muže na světě.
Existuje také názor, že verze spisovatelky de Beaumont byla speciálně upravena, aby připravovala francouzské dívky 18. století na uzavírání dohodnutých sňatků. Neboť ačkoli se téma zvířecích ženichů či nevěst objevuje v příbězích po celém světě, v této variantě jsou použity pro pohádky velmi neobvyklé prvky, jako je život ve městě, nebo téma společenských tříd. Jasně odráží dobu, ve které byla pohádka napsána.
Vlastimil Novák
SLOVO AUTORA
Přiznám se rovnou, že bezmála dvěstě padesát let stará pohádka Kráska a zvíře, napsaná vznešenou paní Jeanne-Marie Lepronce de Beaumont, nepatří pro svoji artistnost a didaktičnost k textům mého srdce. Protože se ale jedná o dílko klasicistní literatury, nelze mu zmíněné atributy vytýkat, a navíc patří zásluhou četných adaptací divadelních a zejména filmových k pohádkám stále oblíbeným a vyhledávaným.
Přesto jsem se téměř před dvěma roky s režisérem Agathonikiadisem pustil do psaní vlastní verze Krásky a zvířete, veden ambicí, aby se od původní předlohy paní de Beaumont výrazně lišila. Nikoliv aby byla lepší, ale aby byla jiná - dramatičtější, tajemnější a také obsahující potřebnou dávku humoru, bez něhož je každá pohádka těžko stravitelným suchopárem. Připsali jsme postavy a ve snaze posílit příběh přidali situace a jejich peripetie. Přibylo šest písní s texty Víta Herziny a hudbou Darka Krále, videodotáčky Martina Studeckého a další větší či menší odlišnosti od literární podoby.
A to vše třeba i proto, že se jedná o vůbec první činoherní provedení Krásky a zvířete v dlouhé a úspěšné tradici inscenování pohádek na mosteckých scénách.
Éros a Psyché
Ač byl Éros bůh lásky (či láska sama, jak tvrdívá mytologie) a jeho šípy zasáhly kdekoho, smrtelné lidi i bohy, ani on sám lásce neunikl. Nám se dodnes dochoval příběh jeho první lásky.
Král a královna měli tři dcery. Dvě starší se slušně provdaly, ale o nejmladší Psýché se žádný muž nezajímal. Byla totiž nadpozemsky krásná, muži se jí patrně trochu báli a obdivovali ji jako sochu nebo bohyni. Lidé ji dokonce začali považovat za novou Afrodíté a jali se ji uctívat. To se samozřejmě ke skutečné Afrodíté doneslo a velmi ji to rozhněvalo. Přikázala tedy svému synovi Érotovi, aby Psyché trefil šípem lásky k nejhoršímu tvoru na světě; tím byl ohavný šupinatý drak. Jenže Éros se proti vůli své matky do Psyché zamiloval a zachránil ji. Pod skalou, kde se jí měl drak zmocnit, spatřila Psyché krásný palác. Vše tu bylo uchystáno jen pro ni, nač jen pomyslela, stalo se. Éros si však vymohl, že se Psyché nikdy nepokusí vypátrat jeho pravou podobu (proč, o to mytologie mlčí).
Psyché se tedy zamilovala do stínu, přeludu. Šťastně trávila čas v paláci a očekávala noci, které jí přinášely tajemného milence. Jediné, co ji soužilo, byla vzpomínka na rodiče a sestry. Přemluvila proto Érota, aby směla sestry pozvat na návštěvu. Varoval ji, ale prosadila svou. Sestry totiž, když spatřily opulentní Érotův palác, začaly sestře krutě závidět.
Louis-Jean Lagrenée, 18. stol.
Když je Psyché pozvala podruhé (čekala v té době s Érotem dítě), sestry se dopídily skutečnosti, že Psyché nezná pravou podobu svého milého, a namluvily jí, že její milenec není nikdo jiný než onen šupinatý drak, a ať si na něj v noci posvítí a zabije ho nožem. A Psyché si posvítila... To, že porušila slib, Érota velmi rozhněvalo a po různých peripetiích Psyché opustil. Psyché se rozhodla pomstít. Namluvila sestrám, že se do nich Éros zamiloval, a proto ji opustil. Obě sestry pak zahynuly pádem ze skály, z níž se vrhly, neboť byly přesvědčeny, že Éros poručí větru Zefyrovi, aby je odsud přinesl k jeho paláci.
Afrodíté se Psyché krutě pomstila (nenávistí, mučením i pohádkovými třemi úkoly). Nakonec spor urovnal Zeus a nastal šťastný konec. Érotovi a Psyché se narodila holčička Hédoné čili Rozkoš.