narozená v Praze, studovala taneční konzervatoř, humanitní gymnázium a taneční pedagogiku AMU. Krátce tančila v divadlech, filmech a televizi. Choreografii začala triptychem v divadle v Řeznické (Hallo Doly, Polská krev, Carmen) s režisérem Otto Ševčíkem. Je známá porozuměním pro pohybový projev herců, je vyhledávanou choreografkou v činohře, muzikálu, operetě i opeře. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň... Spolupracuje dlouhodobě s režiséry Hanou Burešovou, Ondřejem Havelkou, Miroslavem Hanušem, Petrem Svojtkou, Šimonem Cabanem. Jejími obory jsou klasický tanec, jazz, step, taneční groteska. Jako choreografka působí také ve filmu a v reklamě. Tančila ve filmu Amadeus Miloše Formana. Je spoluzakladatelkou originálního pohybového divadla Veselé skoky. Na katedře činoherního divadla pražské DAMU vyučovala v letech 1987-2018 tanec, step a jevištní pohyb.

Ve volném čase si čistím hlavu cestováním s rodinou (3 děti), přáteli, relaxuji u domácích zvířat - většinou nalezenci na rozdíl od dětí.(Kočky, pes, želva, potkani, mluvící papoušek žako.) V 10-ti letech jsem přečetla vše dostupné od Karla Čapka, všechny jeho divadelní hry. Od té doby, bohužel, čtu málo. Většinou scénáře her, které mě čekají. K divadlu mě přivedla moje maminka. Ve 4 letech do tanečního sálu. A paní profesorka Pásková na konzervatoř a paní profesorka Brodská k výuce na DAMU. Ráda se dívám na díla Piny Bausch, Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Boba Fosse, filmy DV8. Moje nejoblíbenější role byl zajíc v Lišce Bystroušce Leoše Janáčka a role růžového prasátka v dada opeře Bohuslava Martinů. Mým snem bylo tančit v Moulin Rouge v Paříži, ale tam nás Pragokoncert nepustil na konkurz. Tak jsem se stala docentkou na DAMU a choreografkou.

Začnu tou úplně nejobligátnější otázkou ze všech: jak se ti s námi pracuje?

Můžu říct špatně, když jste takoví, jací jste? Jste prostě báječní. Mladí jsou mladí - nadupaní, nastartovaní a trošku opatrní, a vy staří mazáci jste zkušení a jdete přímo k věci. Prostě profíci. Rychle vám to pálí, neztrácíte humor, ani nervy.

Ke spolupráci tě přizval pan režisér?

Robert mě oslovil v divadle ABC v Praze někdy před rokem. Ale protože jsem nafrněná pražanda, vůbec jsem nevěděla, kdo to je. Přitom je v Uherském Hradišti opravdu hvězda a je velmi známý nejen tam. Po půl roce jsme se setkali znovu s tím, že budeme spolupracovat, ale zase jsem to nebrala vážně. Až když mi za další tři měsíce oznámil datum premiéry, došlo mi, že mi asi nekecal.

Takže nabídka vzešla od něj?

Ano. Nejspíš viděl komedie Mirka Hanuše, na kterých jsem spolupracovala, nebo představení Veselých skoků, a napadlo ho, že by nám to mohlo společně klapat.

V Mostě nepracuješ poprvé, že?

Spolupracovala jsem s Romanem Štolpou na inscenaci Hvězdný prach a s Milanem Schejbalem při Těžké Barboře. Ale to už je spousta let.

Tak jsme rádi, že tě to s námi baví.

Užívám si to, fakt. Těším se sem, baví mě dokonce i ta cesta autobusem. Přiznám se upřímně, že kdybych byla v Praze ve svém běžném režimu, vůbec bych to tady nemohla zvládnout. Jsem teď ale v nové situaci. Odešla jsem z DAMU, tam už neučím, nemám už Veselé skoky, starám se teď o svého tátu. Tak ve volných chvílích ráda jedu za vámi a ten čas si na vás ráda vyšetřím.

Když jsi zmínila Veselé skoky, jejich spoluzakladatel, tvůj kolega pedagog a samozřejmě především kamarád Martin Pacek s mosteckým divadlem taky hodně spolupracuje. Prodrbli jste nás důkladně?

Hele, dojde na to. My se s Martinem do nedávna vídali takřka denně na DAMU, ale jak už jsem říkala, mám teď jiné povinnosti. Martin mě ale pozval na výlet do Vídně, takže budeme mít čtyři hodiny ve vlaku na to, abychom si všechno řekli. A Most určitě nevynecháme. Možná to vystačí i na cestu zpátky, kdo ví. (smích)

Tadeáš Horehleď, představitel Benetky, nová tvář mosteckého divadla a čerstvý absolvent muzikálového herectví na JAMU o tobě v rozhovoru řekl: "... její taneční prvky nejsou pouhou pohybovou spartakiádou bez emoce, ale promyšleným herecko-tanečním komplexem..." Co ty na to?

To si dám do životopisu! (smích) Já už vlastně neumím dělat s tanečníky. Když udělám pohyb a tanečník ho zopakuje, jsem zklamaná. Nejšťastnější jsem, když to někomu nejde. To mám najednou úkol, hrozně mě to baví. Herec, ať už má k pohybu jakýkoli vztah, to samozřejmě nakonec musí zvládnout, ale těší mě, když si to vezme za své. Jsou choreografové, kteří vymyslí pět kroků na jednu notu, já se to snažím dělat jednodušší. Potřebuju, aby každý pohyb měl svůj důvod, aby vycházel z herce, z podstaty jeho role. Ideál je, když to na konci naší společné práce vypadá, že si to herci vymysleli sami. To je můj styl, jinak to neumím. Horší je potom ta secvičná, to přiznávám, tam by se mi vždycky hodil asistent, který by to s vámi nadřel.

Valná většina hudby v inscenaci je swingová. Co ty a swing? Máte k sobě vztah?

Tak samozřejmě. Já jsem začínala baletem, ale z konzervatoře jsem odešla na gymnázium. Jenže tancovat mě nikdy nepřestalo bavit, tak jsem se pustila do stepu. A ve stepu je ke swingové muzice jen krůček.

V roce 1994 mě oslovil Ondřej Havelka a udělali jsme spolu v Karlínském divadle představení Má férová Josefína, a potom až do dneška několik dalších činoher, muzikálů a oper. A řekněme si na rovinu, kdo umí swing lépe, než Ondra Havelka? Ve swingu je nejdůležitější přesné frázování, to se nedá ošidit, a nejen to, musí to být na synkopu. Když má někdo swingové cítění, je to radost pohledět.

A jak nám to jde? Ten bouncing?

Jde vám to výborně. A komu to nejde, tam si říkám, že je to správně: No jasně, tahle postava by to neměla umět. A je pravda, že takový typ tance vypilovat do dokonalosti by vlastně nakonec ani nebylo ono.

V tom případě slibuju, že Krhounka vypiluju k absolutní nedokonalosti.

Děkuju ti. (smích)

(připravil Vítek Herzina)

NAHORU