Feminismus

Au­tor­ka svým hu­mo­rem často "ne­ko­rekt­ně" na­rá­ží na různé ak­tu­ál­ní spo­le­čen­ské jevy. Nej­čas­tě­ji na fe­mi­nis­mus a po­li­tic­kou ko­rekt­nost.

Oba fe­no­mé­ny bý­va­jí chá­pá­ny spíše ne­ga­tiv­ně než po­zi­tiv­ně, oba bo­ju­jí proti gen­de­ro­vým či so­ci­ál­ním ste­re­o­ty­pům, ale často bý­va­jí z po­zi­ce ji­ných ste­re­o­ty­pů kri­ti­zo­vá­ny pro svoji dogma­tič­nost. A ne­zříd­ka prá­vem.

Fe­mi­nis­mus často bývá re­du­ko­ván na hys­te­ric­ký zápas žen proti mužům. Ve sku­teč­nos­ti se jedná o kom­plex­ní pro­ble­ma­ti­ku, jež v sobě za­hr­nu­je jevy fi­lo­so­fic­ké, so­ci­ál­ní, po­li­tic­ké a další, exis­tu­jí různé druhy fe­mi­nis­mu a fe­mi­nis­mus má svoji vlast­ní his­to­rii a vývoj. Kri­ti­ci fe­mi­nis­mu se ne­zříd­ka snaží vy­vo­lat dojem, že Ev­ro­pa (po­pří­pa­dě celý svět) je ohro­že­na "gen­de­ro­vým fe­mi­nis­mem", a pod­sta­tu fe­mi­nis­mu spat­řu­jí právě pouze v boji žen proti mužům.

V zá­kla­du fe­mi­nis­mu však stojí ne­rov­né po­sta­ve­ní muže a ženy. V mi­nu­los­ti i dnes. Stačí se po­dí­vat do sta­tis­tik – ne­do­sta­teč­né za­stou­pe­ní v po­li­ti­ce a roz­ho­do­va­cích po­zi­cích, nižší platy, čas­těj­ší zku­še­nost se zná­sil­ně­ním, do­má­cím ná­si­lím či s muž­ským šo­vi­nis­mem.

Je dů­le­ži­té po­zna­me­nat, že fe­mi­nis­mus, ale­spoň v tom smys­lu, jak o něm mluví a píše Katy Brand, ne­ří­ká, že mezi muži a že­na­mi ne­e­xis­tu­jí roz­dí­ly. Do­kon­ce spíše tvrdí, že nelze přeceňovat roz­dí­ly mezi muži a že­na­mi ja­kož­to sku­pi­na­mi, že všich­ni muži nejsou stej­ní a všech­ny ženy nejsou stej­né. Zkrát­ka roz­dí­ly mezi kon­krét­ní­mi dvěma že­na­mi mohou být stej­né nebo větší než roz­dí­ly mezi kon­krét­ní ženou a kon­krét­ním mužem.

Tedy – za­tím­co po­hla­vím ozna­ču­je­me naše bi­o­lo­gic­ké da­nos­ti, po­jmem gen­der mí­ní­me naše kul­tur­ní po­sta­ve­ní, spo­le­čen­skou roli.

Sna­hou fe­mi­nis­mu (nebo možná přes­ně­ji fe­mi­nis­tic­ké­ho ma­in­stre­a­mu či gen­de­ro­vých stu­dií) není vy­ma­zat bi­o­lo­gic­ké roz­dí­ly mezi muži a že­na­mi, ale bo­jo­vat proti re­du­ko­vá­ní kon­krét­ních osob pouze na je­jich po­hla­ví. Pro­to­že přes­ně tohle způ­so­bu­jí gen­de­ro­vé ste­re­o­ty­py.

gender fluidity

Když si Ele­a­nor není jistá tím, zdali číš­ník je muž­ské­ho či žen­ské­ho po­hla­ví, Suzan­ne jí od­po­ví, že se tomu přece říká gen­der flui­di­ty. Slovo gen­der fluid bylo ne­dáv­no při­dá­no do slov­ní­ku Ox­ford En­g­lish Dicti­o­na­ry, který mimo jiné čítá asi 600 000 slov a jed­nou za tři mě­sí­ce je ak­tu­a­li­zo­ván, a běžně se po­u­ží­vá k ozna­če­ní toho, že někdo není strikt­ně gen­de­ro­vě vy­hra­něn. Ne zcela muž či žena; an­dro­gyn­ní. Ozna­ču­je osobu, která se ne­i­den­ti­fi­ku­je fixně jako to či ono po­hla­ví.

White-cis-male-privilege

Ve druhé po­lo­vi­ně hry se Lau­rie za­smě­je Ru­fu­so­vě vtipu. Když se Suzan­ne a Ele­a­nor snaží do­vě­dět, čemu se smála, Lau­rie po chvil­ce otá­le­ní od­po­ví, že ji po­ba­vil číš­ní­kův vtip. Řekl: "Jest­li ti ne­va­dí moje bílé cis­gen­de­ro­vé pri­vi­le­gi­um, tak bych se s tebou rád spo­jil."

Rufus tím chtěl vy­já­d­řit, že je tzv. cis­se­xu­ál a jeho gen­de­ro­vá iden­ti­ta tedy od­po­ví­dá po­hla­ví, s nímž se na­ro­dil. Nadto se cítí být "pri­vi­le­go­va­ným" bílým mužem. Rufus je zkrát­ka vti­pá­lek. Ovšem na Lau­rie jeho zjev­ná se­be­i­ro­nie za­pů­so­bí.

Po­li­tic­ká ko­rekt­nost

Au­to­no­mie umění (hu­mo­ru) a po­li­tic­ká ko­rekt­nost. Dva ide­á­ly, za­ko­ře­ně­né v mo­der­ni­tě, které se ne­u­stá­le do­stá­va­jí do kon­flik­tu.

V me­di­ál­ním pro­sto­ru na­bý­vá sou­slo­ví po­li­tic­ká ko­rekt­nost znač­ně ne­ga­tiv­ních ko­no­ta­cí, mnozí jej po­va­žu­jí za ná­stroj ma­ni­pu­la­ce, jímž má být za­kry­ta (či přímo ne­utra­li­zo­vá­na) sku­teč­ná prav­da o spo­leč­nos­ti, men­ši­nách, o po­li­ti­ce, o světě.

Po­li­tic­ká ko­rekt­nost je, po­dob­ně jako fe­mi­nis­mus, ne­snad­no ucho­pi­tel­ný (shr­nu­tel­ný) ide­o­lo­gic­ký kon­glo­me­rát. O jeho pů­vo­du se vedou spory, kri­ti­ko­vé jeho ko­ře­ny spat­řu­jí až u ko­mu­nis­tic­kých dik­tá­to­rů Mao Ce-tunga či Le­ni­na, kteří tímto ter­mí­nem měli ozna­čo­vat ofi­ci­ál­ní "ko­rekt­ní" stra­nic­kou linii.

V se­dm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých le­tech se ter­mí­nu ne­ko­rekt­ní cho­pi­li lid­sko­práv­ní ak­ti­vis­té, kteří jím ozna­čo­va­li ta­ko­vé pop-kul­tur­ní fe­no­mé­ny, jež od­po­ro­va­ly li­be­rál­ním hod­no­tám, na­pří­klad filmy o Drs­ném Harrym s Clin­tem Eastwo­o­dem.

Na pře­lo­mu osm­de­sá­tých a de­va­de­sá­tých let pak pojem zís­kal svůj dneš­ní vý­znam. Tehdy se mezi di­va­del­ní­mi, fil­mo­vý­mi a li­te­rár­ní­mi kri­ti­ky roz­ší­ři­la po­tře­ba kri­ti­zo­vat díla, která lze po­va­žo­vat za uráž­li­vá, zejmé­na z per­spek­ti­vy gen­de­ru a rasy.

Po­li­tic­ká ko­rekt­nost tedy může být de­fi­no­vá­na jako někdy možná pří­liš úz­kost­li­vá snaha vy­hnout se vý­ra­zům (nebo čin­nos­tem), které mají vy­lu­čo­vat, mar­gi­na­li­zo­vat nebo urá­žet sku­pi­ny oby­va­tel, jež jsou spo­le­čen­sky zne­vý­hod­ně­ny či dis­kri­mi­no­vá­ny. Pro­blém na­stá­vá ve chví­li, kdy máme de­fi­no­vat, ja­ký­mi vý­ra­zy se kdo cítí "mar­gi­na­li­zo­ván a vy­lu­čo­ván", kdo je kým zne­vý­hod­něn, ja­ký­mi způ­so­by (a kým) je po­li­tic­ká ko­rekt­nost ve spo­leč­nos­ti a mé­di­ích pro­sa­zo­vá­na.

Jako pří­klad zhoub­né po­li­tic­ké ko­rekt­nos­ti bývá udá­ván dnes již obec­ně známý pří­pad s kla­sic­kým dílem Marka Twa­i­na Dob­ro­druž­ství Huc­kel­berry­ho Finna. Kri­ti­ci po­li­tic­ké ko­rekt­nos­ti jej často uvá­dě­jí do sou­vis­los­ti s cen­zu­rou, ome­zo­vá­ním svo­bo­dy pro­je­vu atp. V roce 2011 se totiž ob­je­vi­lo vy­dá­ní této knihy, v němž je slovo "ni­g­ger" (tedy negr) na­hra­ze­no slo­vem "slave" (otrok). V ně­kte­rých knihov­nách byla kniha vyňata z dět­ské ka­te­go­rie a v rámci četby byla pře­su­nu­ta do vyš­ších roč­ní­ků, kde lze stu­den­tům vy­svět­lit, že slovo, které Twain po­va­žo­val za ne­pro­ble­ma­tic­ké, dnes zkrát­ka pro­ble­ma­tic­ké a uráž­li­vé je. Kdo si však chce knihu pře­číst v pů­vod­ním znění, snad­no si ji po­ří­dí v knihov­ně i v knih­ku­pec­tví. Lze stále mlu­vit o cen­zu­ře?

Po­dob­ný pří­pad li­te­ra­tu­ry pů­vod­ně za­mě­ře­né na děti a mla­dist­vé před­sta­vu­je ko­miks bel­gic­ké­ho au­to­ra Her­gé­ho – Tin­tin v Kongu, který po­pr­vé vy­chá­zel v le­tech 1930–1931. Hergé, který v ko­mik­su do­mo­ro­dé oby­va­tel­stvo Konga zob­ra­zu­je velmi ste­re­o­typ­ně, se ostat­ně hlá­sil k rexis­mu, což je bel­gic­ká forma fa­šis­mu a po­slé­ze na­cis­tic­ké hnutí. Zvláš­tě od­por­né je toto dílo při vě­do­mí ge­no­ci­dy, kte­rou Bel­gi­ča­né v Kongu spácha­li. Ani v tomto pří­pa­dě ne­by­lo však dílo za­ká­zá­no, jen u něj byla po­su­nu­ta vě­ko­vá hra­ni­ce a bylo umís­tě­no v ji­ných čás­tech kniho­ven a knih­ku­pec­tví.

Na snaze vy­hnout se ve ve­řej­ném dis­kur­zu ne­cit­li­vé­mu ja­zy­ku, který může být zraňující či dis­kri­mi­nu­jí­cí, není nic špat­né­ho. Pro­blém na­stá­vá ve chví­li, kdy se ti, kte­rých se ta­ko­vý jazyk týká, pří­pad­ní další, kteří se cítí do­tče­ni jaksi v za­stou­pe­ní, snaží pro­sa­dit nor­ma­tiv­ní po­do­bu toho, co je po­li­tic­ky ko­rekt­ní či ne­ko­rekt­ní. Je totiž ne­mož­né vy­tvo­řit funkč­ní a všem vy­ho­vu­jí­cí sou­bor pra­vi­del, apli­ko­va­tel­ný na roz­ma­ni­tost ja­zy­ko­vých rovin, po­e­tic­kých figur, pa­ra­do­xů; zkrát­ka na jazyk umění.

Má­te rá­di brit­ský hu­mor?

My ano. A ne­cha­li jsme se jím při zkou­še­ní 3 žen in­spi­ro­vat. Pokud se v brit­ských sit­co­mech pří­liš ne­o­ri­en­tu­je­te, uvá­dí­me ně­ko­lik tipů.