DIVADELNÍ MOSTY

Ka­ro­lí­na Her­zi­no­vá zís­ka­la roli Fanny zcela pro­za­ic­ky - jed­no­du­še se o ni na první čtené při­hlá­si­la.

Zita Be­ne­šo­vá se ne­mů­že roz­hod­nout, o kte­rou roli by se měla při­hlá­sit ona.

Mar­cel Ro­še­tz­ký se sple­tl a při­hlá­sil se o jinou roli, než chtěl a pak z toho měl těž­kou hlavu.

Petra Ka­sa­lo­vá měla potom těž­kou hlavu z něj.
 

Ivana Za­jáč­ko­vá luští bu­douc­nost in­sce­na­ce z lógru, ovšem musí se po­dí­vat oprav­du blíz­ka.
 

Lukáš Kofroň re­a­gu­je na ja­ký­ko­li pokus o fo­ce­ní zcela au­to­ma­tic­ky na­sa­ze­ním vý­ra­zu "mag­num", který tré­nu­je na sou­těž Muž roku.

Jiří Rum­pík zá­lib­ně hledí na svůj mi­lo­va­ný sou­bor...
 

Dokud mu Jana Pin ne­za­ča­la šep­tat, kdo všech­no po­tře­bu­je volno v ge­ne­rál­ko­vém týdnu.

Jakub Do­stál už neví, jak si po­de­přít hlavu, aby mu ne­u­stá­le ne­pa­da­la.

Jan Beneš už neví, jak si po­de­přít hlavu, aby mu ne­u­stá­le ne­pa­da­la.

Jiří Kraus po­tu­tel­ně na­ku­ku­je do scé­ná­ře a ra­du­je se, že Ve­ro­ni­ka Tý­co­vá nemá víc replik, než on.
 

Ta­de­áš Ho­rehleď vy­u­ží­vá své per­fekt­ní zna­los­ti těs­no­pi­su a ste­no­gra­fic­ky si za­pi­su­je úplně každé re­ži­sé­ro­vo slovo.

Ka­ro­lí­na Her­zi­no­vá pi­lu­je pózu v cho­re­o­gra­fic­kém žar­go­nu zva­nou "čubčí ruce".
 

V zá­pa­lu zkou­še­ní si Ka­ro­lí­na Her­zi­no­vá mnoh­dy ani ne­všimla, že si všich­ni dá­va­jí pauzu a ne­chá­va­la je da­le­ko za sebou.

Za­tím­co Ta­de­áš Ho­rehleď za­myš­le­ně sčítá hvězdy a pruhy na vlaj­ce USA ...

... Honza Dvo­řák si ani ne­vši­ml, že žád­nou vlaj­ku ne­do­stal.

Ač­ko­li to po­pí­rá, tady je jasný důkaz, že Janu Be­ne­šo­vi ne vždyc­ky zkou­še­ní vo­ně­lo.

Jiří Kraus se občas sna­žil ne­ná­pad­ně po­ra­dit s režií, ovšem s jakým úspě­chem zů­stá­vá ta­jem­stvím.

Jana Pin si během tech­nic­ké zkouš­ky všimla, že de­ko­ra­ce chy­bí ne­jen na je­viš­ti, ale i v pro­va­ziš­ti.

Což bylo pro scé­no­gra­fa Petra Kas­t­ne­ra evi­dent­ně šo­ku­jí­cí pře­kva­pe­ní.

Během při­po­mí­nek si Jan Beneš našel i chvil­ku na krát­ké­ho šlo­fí­ka.

Nela Šte­fa­no­vá je jas­ným pří­kla­dem kla­sic­ké­ho di­va­del­ní­ho pří­slo­ví - když dva zkou­ší, třetí se směje.