Než popíšu její průběh, musím se vrátit k události ještě důležitější. A tou je vyvěšení obsazení. Obsazení hry se až do poslední chvíle tutlá. Nevím sice proč (většina herců to už stejně ví z jakýchsi tajných zdrojů, které jsem bohužel nikdy neprohlédl) ale je to již letitá praxe. Nuže v ten den D kdy je vyvěšeno obsazení, herci se shromáždí u vrátnice, kde tento ortel příštích šesti neděl visí. Někteří si oddechnou, že v takové blbině nehrají, ale naopak ti, co jsou napsáni jako Lear, Francek, Desdemona či Maryša tajně skrývají své potěšení, že mohou svým talentem tomu kterému geniálnímu dílu pomoci. Nu a pak jsou ti, kteří mají hrát druhého vraha, třetího odvedence či služku u paní Muknšnáblový.

Tady by si měli autoři, stejně jako ostatně v jiných věcech, vzít za vzor geniálního Shakaspeara, který nenapíše 1. sluha u vévody Orsína, nýbrž Curio, 1. pobočník Vévody a dá ho v osobách hry hned na druhé místo. A tak, přestože za celou hru neřeknu víc než: "Jelena, pane!" mohu si do výčtu rolí zapsat: Curio, pobočník vévody Orsína. V tomhle ti méně zkušení dramatici dělají opravdu, ale opravdu chybu! Napíší: první, druhý, třetí mládenec - místo: Josef Vohnout, kotlář, Pavel Smiřícký, kontrabasista, Jaromír Pečínka, ekonom! A u ženských postav je to ještě horší. Tam je přece skoro nemožné napsat: služka u paní Muknšnáblové! Nutné je zdůraznit, že je to Marie, společnice či komorná u paní Muknšnáblové (pozor, varuji před tím, aby se jmenovala Mařka, či Mařena, na to jsou herečky citlivé). A je jistě samozřejmostí, že ji napíšete hned pod hlavní roli a ne na předposlední místo, kam ji umístil nešika autor. A to: "Paní, nesu vám psaní," řečeno dvakrát během celé hry, z nichž to druhé režisér během zkoušení škrtne, se nese přece jen méně trpce.

Nu, ale abych se vrátil k první čtené zkoušce. Herci se trousí do divadla podle toho co očekávají anebo již vědí s chutí, nebo naopak s nechutí, plni očekávání, či už předem otrávení. Musím se sebekriticky přiznat, že o tom trousení mnoho nevím, protože z valné části se trousím úplně poslední a jak jsem v poslední době zjístil, když přijdu na zkušebnu, kde už všichni sedí, má pohotová výmluva: "Ježíš, já myslel, že jsme na jevišti a čekám tam už deset minut!" příliš nezabírá. Tím pádem na mě již léta zbývá poslední volná židle blízko předsednického stolu, kde sedí ředitel, režisér, dramaturg, zhusta také výtvarník scény, výtvarnice kostýmů a pokud jde o muzikál, také autor či upravovatel hudby. Má pozice u stolu má jisté nevýhody, jak později vysvětlím.

Kromě režiséra, na kterém je vidět odhodlání a někdy i nadšení (!) se ostatní tváří dosti neutrálně, včetně herců. Pak zkušebnu opustí výtvarníci i hudebníci, protože na ně přijde řada až ke konci zkoušky a zůstává jen dramaturg, režisér a více či méně dychtivý soubor. A tady nastává hvězdná chvíle pro dramaturga, neboť jej režisér žoviálně vyzve, aby něco řekl o historii textu a okolnostech jeho vzniku. Dramaturg skomírajícím hlasem přečte, či spatra promluví o věcech, které většinou nikoho nezajímají, ale konvence velí tvářit se zúčastněně. "Chceš ještě něco dodat?" zeptá se režisér. "Ne, až v průběhu zkoušení," zní odpověď a všichni si oddechnou, protože vědí, že příště dramaturga uvidí až na generálkách a někdy ani tam ne.

"Tak je tedy řada na mně, abych něco řekl o své koncepci," promluví režisér a ta část hereckého souboru, která sedí poblíž, se přemůže, tváří se napjatě a předstírá zaujetí. To je ta další nevýhoda sezení blízko režiséra, neboť ti vzadu, na které není vidět, si mohou i nadále pod stolem luštit křížovky, hrát piškvorky, či (pokud je obsazení dostatečně velké a tudíž sedí v dostatečné vzdálenosti) si dokonce zdřímnout. Proto někteří tohoto znalí a zkušení režiséři prostě řeknou, že o koncepci a  postavách si promluvíme až později a všichni jsou rádi, protože vědí, že k tomu pro nedostatek času nikdy nedojde. Nicméně ti, kteří o koncepci a postavách pohovoří, používají bonmoty hodné Oskara Wilda a vtipnost, za kterou by se nestyděl ani Jaroslav Hašek. A nese to své plody - je veselo a pokud je režisér mladý, zvláště dámská část souboru se hlasitě směje. I já se hlasitě a srdečně směju, protože holt sedím blízko režiséra!

 Pak ovšem přijde ta nevyhnutelná chvíle, kdy režisér skončí a řekne: "Má někdo nějaké připomínky nebo dotazy?" Nastane tíživé ticho. Dámy zkrabatí čílka samým přemýšlením a dokonce i ti vzadu zvednou hlavy od piškvorek a tváří se zadumaně. Když je režisér sympatický a je vám ho líto, položí někdo po nesnesitelných minutách mlčení otázku: "A kde bude pauza?"

Režisér si oddechne a oznámí, že ještě sám neví a dramaturg, který se vmísí do debaty, prohlásí něco ve smyslu: "No rozhodně ne tam, co Vilém zvolá: No počkej, ty debile, ale ani ne po Rozárčině kupletu!" Čilou debatu, která se na toto téma konečně rozvine, přeruší režisér prohlášením, že možná tedy pauza nebude vůbec. "A teď, ještě než si uděláme přestávku na cigaretu, si hru přečteme."

A každý čte podle svého zažitého stylu. Jeden tichým mrtvolným hlasem, jako že je intelektuálně založený nepopsaný list, pak jsou tu ti, co mají už roli hotovou (Vzpomínám si na svého milého kolegu v Městských divadlech Josefa Beka, který po čtených zkouškách za námi přišel a šeptal: "S tím už nehejbej!" A musím popravdě říct, že někteří ho poslechli a až do premiéry už s tím "nehli".) někteří čtou hlasitě, další si text žužlají pod fousy, a početná skupina dyslektiků slova hry odkoktává.

Další části čtené zkoušky už nejsou tak zajímavé. Prohlédneme si scénu, která se pak v realizaci většinou vůbec nepodobá návrhu. Kostýmy jsou na tom lépe, ale k těm už při prvním spatření mají zvláště dámy zásadní výhrady.

Závěr patří opět režisérovi: "A sejdeme se v tomto složení zase zítra. Už se těším." My taky! "A doufám,že jsem vás neotrávil." Ne!!!

A všichni ti, kteří jsme dostali Hamleta, i ti, kteří jsme dostali stráž na hradbách, se odebereme do klubu na decku. Na radost nebo na žal.

První čtená zkouška skončila.